Hranice mezi pravdou a omylem je třeba respektovat

Váš manžel byl kardinálem Vlkem označen za člověka, který zastával schismatické názory. Podkladem pro toto tvrzení byl článek uveřejněný v 3. čísle MKR. Jak toto nařčení hodnotíte?

Stěží by Pavel VI. udělil Řád svatého Silvestra někomu, koho by jeho kritické názory na liturgické změny, které ostatně nikdy neskrýval a od počátku poukazoval na problémy s nimi spjaté, vedly ke schismatu. Před několika lety newyorkský kardinál O´Connor prohlásil, že by si měl každý katolický věřící přečíst knihu mého manžela “Trojský kůň v městě Božím”, aby lépe porozuměl krizi, ve které se dnes církev nachází. Podezírat mého zesnulého manžela ze schismatu je proto velice troufalé a svědčí o nízkém stupni informovanosti jeho českých kritiků.

Povězte nám něco o Vašem manželovi.

Miloval Církev nade vše a byl pro ni připraven i zemřít. Neúnavně připomínal její nadpřirozený charakter. Odmítal se při úvahách o Církvi a jejím postavení v moderním světě nechat vést stále populárnějšími a zcela neodpovídajícími, zvláště sociologicko-psychologickými, měřítky. Církev je Mystické Tělo Kristovo sloužící k posvěcování a spáse duší a ne platforma pro seberealizaci osob, kteří víru v nadpřirozenost Církve viditelně ztrácí.

Souvisí toto jeho pojetí Církve se zájmem o liturgii?

Ano, velice. Tradiční latinská liturgie mu byla ztělesněním a bohatým vyjádřením nadpřirozené povahy Církve. Již jako mladý profesor v Mnichově byl občas znepokojen faktem postupné sekularizace života Církve, i když byl dosah této sekularizační tendence podstatně menší než po koncilu. Mnoho kněží se v dnešní době více zaměřuje na získávání doktorátů než na úkoly, pro které byli vysvěceni. Každý kněz by si měl hluboce uvědomovat k jaké nevýslovné události při mši dochází, ano, měl by se chvět již při pouhém pomyšlení na tento nadpozemský okamžik.

Můj manžel velice ctil svatého papeže Pia X. a považoval jej za mimořádný dar od Boha. Tento papež bojoval proti modernismu, ve kterém se prolínají v různých odstínech a často velice nenápadně snad všechny dosavadní hereze. Bojoval statečně a s mnoha úspěchy, modernismus byl však pouzevytlačen do podzemí a odtud krůček po krůčku získával pozice i sympatie mnoha věřících, neboť mnozí jeho představitelé předstupovali před katolickou obec se zdánlivě nevinnými podněty k větší otevřenosti vůči světu a novým myšlenkovým trendům. Již před zahájením 2. vatikánského koncilu byli modernisté dobře zorganizováni k dosažení svých cílů. Žili jsme v té době ve Spojených státech. Doba ještě těsně před koncilem byla dobou mnoha konverzí, kostely byly přeplněné, nikoho z nás nenapadlo, že by po koncilu přišel tak výrazný zlom. Připomíná mi to situaci Ježíše v Getsemanské zahradě. Kristus v bolestné předehře Kalvárie roní pro nás svou drahocennou krev zatímco my sladce spíme. Původní koncilové dokumenty, připravované s velikou pečlivostí, byly záhy po zahájení koncilu hozeny do koše, neboť se modernistům podařilo zvrátit jeho průběh a bylo třeba formulovat dokumenty zbrusu nové. Výsledkem je, že některé pasáže z koncilových dokumentů nejsou jednoznačné a dosud se o ně vede interpretační spor. Pravověrní budou tyto dvojznačné pasáže interpretovat správně, tedy v souladu s posvátnou tradicí, modernista jim však připíše zcela nový obsah. Toto je velice nebezpečné.

Chcete snad říct, že úmysl “otevřít v Církvi okna, aby se nadýchala čerstvého vzduchu”, nebylo potřebné rozhodnutí? Mé generaci se přeci líčí, jak rigidní a strnulý byl život Církve před koncilem. Nebo snad ne?

Takové nebezpečí bylo v určité míře přítomné, to však platí pro každou dobu. Současně s tím však byla víra živá v podstatně větší míře než dnes. Také náboženské znalosti byly nepoměrně větší. Od svých 5 až do 16 let jsem každý den měla alespoň jednu hodinu náboženské výuky.

Pokud jde o ta otevřená okna: mám přátele v Dallasu. Nedávno byly v Mexiku veliké požáry a vítr vanoucí z jihu na sever způsobil takové zamoření města, že bylo životu nebezpečné otevírat okna. Je velice prospěšné je otevřít ve chvíli, kdy je venku čistý vzduch. V případě, kdy je vzduch prosycen jedovatými látkami, je to však hotové šílenství.

Dočetl jsem se, že jste byli Pavlem VI pozváni k audienci v době, kdy se koncil chýlil ke svému konci. O čem jste tehdy hovořili?

Papež nás přivítal ve své soukromé knihovně. Hovořil s mým manželem italsky. Můj muž se papeže dotázal, zda s ním může hovořit zcela otevřeně a po jeho souhlasném přikývnutí se mu manžel pokusil vyložit, proč se domnívá, že krize, která po koncilu přijde, bude ještě nebezpečnější než protestantská revoluce v 16. století. Papež jej požádal, aby své myšlenky sepsal a zaslal mu je. Celý příští měsíc strávil můj manžel psaním této práce. Byl na něj útrpný pohled. Mnoho se modlil, občas jsem ho spatřila v slzách. Tolik trpěl tím, co ve své moudrosti viděl, že přijde. Odpověď na vyžádanou práci obdržel až za půl roku. Dopis nebyl podepsán Pavlem VI ale jedním z jeho sekretářů. Bylo v něm pouhé poděkování a formální dovětek zdůrazňující důležitost dialogu Církve s katolickou inteligencí. Myslím si, že se Pavlu VI. práce mého manžela příliš nezamlouvala. Žádal v ní totiž papeže o jasné pojmenování a odsouzení herezí. Za několik měsíců dostal od Pavla VI velice stručný dopis. Stálo v něm černé na bílém: “Bylo to příliš tvrdé”.

To vedlo mého manžela k sepsání knihy “Milosrdné anathema”. Upozorňuje-li totiž Církev někoho na životně závažný omyl, je to projev lásky a ne tvrdého srdce. Je to ku pomoci šiřiteli tohoto omylu i všem, kteří jsou v dosahu jeho působení. Lhostejnost k pravdě je lhostejností k osudu nesmrtelných duší.

Můj manžel napsal o krizi v Církvi celkem 5 knih. Nepsal je s radostí se kterou psal své filosofické práce o lásce, milosti, čistotě, přátelství či manželství. Psal je s bolestí v srdci, vědom si své povinnosti vůči Bohu i Církvi. Když dopsal svou poslední knihu na toto téma, řekl: ”Byla to má povinnost. Teď už musí jednat druzí.”

Jak hodnotil váš manžel ekumenismus?

V prvé řadě učinil důležité a velice prospěšné rozlišení. Existuje ekumenismus pravý a ekumenismus falešný. Pravý ekumenismus je takový, kdy přiznáme jinověrcům podíl na pravdách, které vyznáváme společně. Věří-li protestant v božskou přirozenost Ježíše Krista, pak v tomto konkrétním ohledu věří pravdivě. Jistě i protestant může být člověkem modlitby a nemalé úcty k Bohu i když mu z rozličných důvodů zůstávají některé pravdy skryty. Existence těchto skrytých pravd se ale nemůže zamlčovat! Vždyť jejich úmyslné popírání ohrožuje spásu. Falešný ekumenismus je takový, který zamlčuje některé Církvi svěřené pravdy, případně jim uděluje podřadnou míru důležitosti. Takovému ekumenismu říkal můj muž ekumaniactví a jeho výsledkem není větší soulad křesťanů nýbrž ještě větší dezorientace.

Považuji ekumenismus, tak jak se dnes praktikuje, za jedno z největších nebezpečí pro Církev. Platí to zvláště v době, kdy se náboženská nevzdělanost stále prohlubuje. Hranice mezi pravdou a omylem je třeba respektovat. Písmo svaté říká, že je čas války a čas míru. Sám Kristus říká, že přinesl pokoj i rozdělení. Rozhodně však neplatí, že je čas pravdy a čas omylu.