Jedním hlasem spojit nebo rozdělit

Rozhovor KT s kardinálem M.Vlkem o hnutí Una Voce, arcibiskupovi Lefebvrovi a jeho místních stoupencích

Čas od času se v křesťanském tisku objevují názory, že naše církev trpí určitým rozdělením. Některé radikální názory by se asi těžko šířily, kdyby nenalézaly podporu na stránkách našich periodik. Jaký dojem máte, otče kardinále, vy sám, když sledujete noviny a časopisy?

Například časopis Mezinárodní report uveřejňuje kromě hodnotných článků i řadu článků velmi sporných, které nahrávají některým krajním proudům v církvi, například propagaci tradicionalistické tridentské mše podle předkoncilového misálu. Užívání tohoto staršího obřadu sice Svatý otec povolil pro ty, kdo původně byli spojeni se schizmatickým arcibiskupem Lefebrem, který odmítl poslušnost papeži a rozhodl se pro roztržku s církví (schizma). Papež Jan Pavel II. chtěl zabránit jeho odpadu od pravé Kristovy církve, a proto mu vycházel do krajnosti vstříc. Jelikož nechtěl uznat konstituci o liturgii II. vatikánského koncilu Sacrosanctum Concilium, dovolil mu papež užívat starý misál a obřad mše sv. podle předkoncilní formy.

Tuto konstituci asi většina věřících u nás detailně nezná, ale jistě zná její výsledky: mše ve srozumitelném jazyce, oltář obrácený čelem k lidu, aby se nám obřad přiblížil, věřící zapojení nejrůznějšími službami ve mši svaté – jako lektoři, akolyté apod. Někteří však volají, a jsou mezi nimi i mladí lidé, po tom, aby byla při mši užívána latina jako společný jazyk celé církve, aby se zpíval gregoriánský chorál místo „kytarovek“ a podobně.

To je ale něco zcela jiného.

Lefebrovi nešlo jen o latinu a chorál, ale o obřad mše, protože tvrdil, že liturgická reforma – podle něj – zásadně porušila ustanovení potridentské reformy, která má dle Lefebra zůstat navěky. Neuznával též koncilový dekret o ekumenismu a prohlášení o náboženské svobodě. Neuznával tak, že koncil a papeže, který dokument podepsal, vedl Duch svatý.
Poněvadž se schizmatické názory a odmítání učitelského úřadu církve Lefebrem prohlubovalo a vyvrcholilo vysvěcením čtyř biskupů přes výslovnou výzvu a zapřísahání Jana Pavla II., byl papež po veškeré snaze o záchranu jednoty církve nucen Lefebra a jím vysvěcené biskupy exkomunikovat.

Do této exkomunikace upadli všichni, kdo Lefebrovy bludy sdíleli, například i kněží sdružující se do Bratrstva sv. Pia X.
Víme, jak těžce tuto situaci Svatý otec nesl. Odštěpili se ale opravdu všichni? Nebo se i po této katastrofě snažil papež zachránit, co se dalo?

Někteří kněží nechtěli Lefebra následovat do schizmatu, a proto založili Bratrstvo sv. Petra. Aby se jim usnadnil návrat do plné jednoty s Kristovou církví, bylo jim dáno dovolení sloužit mši sv. podle starého předkoncilového obřadu. Toto dovolení bylo dáno v papežském listu „motu proprio“ nazvaném Ecclesia Dei afficta (Církev Boží s velkou bolestí). Většina tohoto listu jedná o exkomunikaci arcibiskupa Lefebra a jeho následovníků. Papež v textu vyzývá k věrnosti „církevní tradici autenticky interpretované učitelským úřadem církve“. Výslovně připomíná i II. vatikánský koncil a vyzývá „k obnovení účinného přesvědčení o nutnosti zlepšit ještě tuto věrnost a odmítnout mylné interpretace a jejich libovolné a zneužívající aplikace“. Tady papež myslí na mylné liturgické praktiky lefebristů a jejich následovníků. Vyzývá také biskupy, aby bedlivě bděli v těchto věcech. Vyzývá i teology a odborníky, aby se věnovali těmto problémům, a zvláště si přeje, aby se věnovali vysvětlování koncilu a ukázali, že je v něm obsažena celá tradice, a že jeho novost nebyla ještě dostatečně poznána.

V závěru listu se pak papež obrací se silnou emocionální výzvou na všechny, „kdo byli dosud vázáni na schizmatické hnutí arcibiskupa Lefebra, aby ve své činnosti nepokračovali. „Každý musí vědět, že formální přilnutí ke schizmatu je těžkou urážkou Boha a má za následek exkomunikaci stanovenou církevním právem“. Všem, kteří následují „některé předchozí liturgické formy“, papež projevuje svou vůli – a žádá o to i biskupy – „usnadnit jim společenství s církví cestou nutných opatření, aby byl zaručen respekt k jejich spravedlivým aspiracím“.

Dnes to ale vypadá, že této dobré vůle Svatého otce, která jde až do krajnosti, někteří lidé zneužívají.
Tato „papežova vůle“ je někdy prezentována odtrženě od celého kontextu exkomunikujícího papežova listu proti Lefebrovi a jeho stoupencům. Dělá se z něj „magna charta“ tradicionalistů. Zapomíná se, že začátek listu zní: „Církev Boží s velkou bolestí…“

V závěru listu papež ustavuje komisi, která má za úkol „usnadnit plné společenství s církví u kněží, seminaristů, společenství řeholníků a řeholnic, i jednotlivých řeholníků, kteří jsou dosud různým způsobem vázáni“ na arcibiskupa Lefebra. Papeži tu leží na srdci „jednota společenství církve“ a všechny ústupky, které dělá, mají tento smysl. Dvakrát o tom v textu hovoří. Proto do krajnosti vychází vstříc těmto věřícím – ne oni jemu – jako otec ztracenému synovi v podobenství. Když jsme se na návštěvě Ad limina ptali kardinála Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry, na tyto věci, řekl: „Církev to dovoluje některým skupinám, aby se odvrátily od následování Lefebrových schizmatických názorů a usnadnilo jim to návrat k jednotě církve“.

Při návštěvě našich biskupů Ad limina jsem získal dojem, že v centru církve jsou mužové velkorysí, shovívaví a rozvážní. Existuje nějaký oficiální postoj, který by ještě více otevíral vrátka pro ty, kdo se nedovedou smířit rychle se změnami?
Kromě toho, co napsal v listu „Ecclesia Dei afficta“, papež žádá, že „má být všude respektováno smýšlení těch, kteří se cítí vázáni na tradici latinské liturgie“, a doporučuje „rozsáhlou a velkodušnou aplikaci stručných směrnic“ vydaných v roce 1984 o užívání tradičního tridentského misálu z roku 1962.

V těchto směrnicích se říká, že přijetím liturgické reformy je „téměř úplně rozřešen problém těch kněží a věřících, kteří zůstali zakotvení v tzv. tridentském ritu“. Poněvadž však problém zůstává, Svatý otec rozhodl dát diecézním biskupům „možnost použít dovolení“, aby kněží a věřící, kteří požádají, mohli mít mši sv. ve starém ritu.
Jaká je situace v tomto směru u nás?

Koncem našeho století se mnohde rozvíjí v různých oblastech tradicionalistické a fundamentalistické smýšlení, objevují se skupinky, které usilují o dovolení „tridentské“ liturgie. Ve světě je známé hnutí „Una voce“ („Jedním hlasem“) – závěrečná slova z latinské mešní preface, které má i u nás odbočku. Toto hnutí není církevně schválené, jak na náš dotaz při Ad limina odpověděl kardinál Ratzinger. U nás bylo zaregistrováno jako občanské sdružení na ministerstvu vnitra začátkem roku 1998 a má sídlo v bytě pana Michala Semína v Praze. V poslední době dělá toto hnutí ofenzivu snad ve všech diecézích a někdy i klamavými způsoby lákají podpisy věřících (i prominentních osob), jak máme zjištěno. Podpisy se sbírají na žádost o dovolení sloužit mše podle starého předkoncilního způsobu. Svým aktivitám se snaží dát image, že je to zcela v souladu s vůlí církve, a kryjí, co bylo vlastním úmyslem Jana Pavla II., když takovouto věc povolil. Proto se zaštiťují různými jmény, například kardinála Ratzingera.

Těmto snahám jde silně na ruku revue Mezinárodní report, který v čísle 1/99 dal na titulní stránku bez mého vědomí i dovolení mou fotografii. Chtějí vzbudit dojem, že s obsahem souhlasím, což ovšem není pravda. Naopak. Po určitých diskusích museli přestat ve svém názvu užívat slovo „katolický“, aby veřejnost nebyla klamána, že revue mluví oficiálně za církev.

Ale z vašich slov dosud vyplývalo, že lze vyjít vstříc nejenom zájemcům o latinu, ale i těm, kdo chtějí starý tridentský ritus. Proč by Mezinárodní report nemohl hlásat tyto myšlenky, šlo by přece jen o jednu z možností, jak sloužit a prožívat mši svatou? Ať si každý vybere podle svého založení.
V tom je právě ten problém. Z článků v Mezinárodním reportu vyplývá, že nejde o jednu z možností, o obohacení, ale že de facto upírají současné mši její hodnotu a považují ji za méněcennou.
Revue se například ve 2. čísle loňského roku dopustila hrubého porušení dokumentů, kterých se pro sebe tradicionalisté dovolávají. V citovaných Směrnicích z roku 1984 se říká, že biskup, který povolí tridentskou mši, musí mít od nich ujištění, že „v žádném případě nesdílejí postoje těch, kteří uvádějí v pochybnost legitimitu a naukovou přesnost misálu nové liturgie“. A Report uveřejní článek, jako příspěvek k podpoře tradicionalistů, v němž se píše: „Nová liturgie vlastně ohrožuje setkání s Kristem, protože odrazuje od uctivosti tváří v tvář tajemství, vylučuje bázeň a především vyhlazuje smysl pro posvátno“.

Je proto zapotřebí, aby si věřící dobře uvědomovali, jaké „tříbení duchů“ se u nás uskutečňuje a v jakých souvislostech určitá hnutí vznikla.

Je třeba neposlouchat hlasy falešných proroků, ale hlas papežův, který naopak ve svém listě k 25. výročí odhlasování liturgické konstituce II. vatikánského koncilu vyzývá k jeho plnému uskutečnění.

Na závěr malou připomínku: V první církvi bylo slovo heretik odvozeno od řeckého „haireo“, vybírám si to, co se mi líbí. První církev uznala, že to není cesta za Kristem.

Rozhovor připravil P. NORBERT M. BADAL OP