O hnutí Una Voce…

V poslední době vznikl rozruch ohledně činnosti laické organizace Una Voce. O co vlastně usilujete?

Mezinárodní laická organizace Una Voce vznikla v polovině 60. let na obhajobu latinské liturgické tradice. Una Voce je latinský výraz pro “jedním hlasem”,v tradičním misálu uvozují tato slova modlitbu Sanctus. Po II. vatikánském koncilu se šířilo přesvědčení, že je třeba dosavadní liturgickou praxi revidovat. Una Voce varovala před unáhlenými kroky, jakkoliv dobře míněnými.

Oprávněné námitky vznášené proti způsobu, kterým se mše svatá v některých oblastech sloužila, posloužily radikálnějším proudům v Církvi k požadavkům po zásadnější liturgické reformě, která by odrážela jejich progresivní teologické postoje. Una Voce se nestavěla negativně k organickému vývoji v liturgické praxi a například proti většímu užívání národních jazyků, zvláště při četbě z lekcionáře, nic nenamítala. Liturgická reforma však spíše připomínala revoluci, o čemž svědčí slova prefekta Kongregace pro nauku víry Josepha kardinála Ratzingera v předmluvě ke knize Msgr. Klause Gambera “Problém liturgické reformy”: “Liturgická reforma, tak, jak se vyvinula, se vzdálila svým původním představám.

Výsledkem není znovuoživení, ale devastace. Máme dnes liturgii, která degenerovala v pouhé představení. To má za následek rostoucí odpad těch, kteří touží po setkání s živým Bohem… Proto je velmi zapotřebí nového duchovního impulsu, aby se liturgie opět stala společnou činností Církve a byla tak vymaněna z manipulace kněžími a jejich liturgickými poradci. To, k čemu po koncilu iturgie dospěla, se s touto vizí rozchází. Na místo liturgie, která byla plodem vývoje, máme dnes liturgii uměle vytvořenou”.

Jinými slovy, na místo “una voce” se v praxi uplatňuje “multa voce”, bohužel s odstředivými důsledky ve vztahu k jednotě církve.

Upřímnou snahou Una Voce je podpořit častější slavení mše svaté podle římského misálu z roku 1962, který je slovy Sv. Pia X. “protijedem” proti výše zmíněným odstředivým tendencím. Vždyť dnes co kostel, to téměř jiný ritus. Ten se tak stává snadným nástrojem v rukou kněze k vlastnímu sebevyniknutí. Trefně o tom píše kardinál Ratzinger v knize Rozhovory (Portál, 1997): “Myslím si, že tady vznikl určitý druh klerikalismu, ze kterého se pak také snadněji dá pochopit požadavek svěcení žen. Knězi je připisována důležitost jakožto osobě, musí si počínat obratně a musí umět dobře všecko prezentovat. On je vlastně centerm slavnosti. Pak se musíme ptát: proč jen tento druh lidí? Ovšem ustoupí-li jeho osoba do pozadí, je tu skutečně jen v zastoupení, plně postaven do služby úkonu víry, pak se už všechno netočí kolem něj, ale ustupuje stranou, aby vystoupilo do popředí cosi většího”.

Jak tedy může tradiční latinská liturgie přispět obnově víry v naší zemi?

Především je mocným poutem s celou posvátnou tradicí Kristovy církve. Vědomí toho, že tuto mši svatou sloužilo tolik svatých kněží a mnohé duchovní plody z ní čerpalo tolik svatých řeholnic i laiků po dobu mnoha staletí, kdy se římský kánon v takřka nezměněné podobě používal, nás musí naplnit pokornou úctou. Pohrdání nad tradičním římským ritem, se kterým se dnes tak často setkáváme i ze strany některých církevních představitelů, je smutným znamením jejího nedostatku. Opět slovy kardinála Ratzingera:”Liturgie si musí zachovat svou dlouhou kontinuitu, svou trvalost. V ní se setkáváme s tisíciletími a skrze ně s věčností a jsme vtahováni do společenství slavení, které je něčím víc, než co si vymyslí nějaký slavnostní či jiný výbor”.

Tradiční římský ritus je svým výrazem, symbolikou i slovy nedvojznačně soustředěn na událost vykupitelské oběti Ježíše Krista na Kalvárii a této při mši svaté nekrvavým způsobem opakované události je podřízeno vše, čím se církev liturgicky vyjadřuje. Tradiční obřad je prodchnut hlubokou eucharistickou zbožností a to, co se mnohým může jevit jako pasivita věřících, je naopak prostorem k hluboké modlitbě a spoluobětování. Toto jsou duchovní impulsy, které zvláště dnes tolik potřebujeme. Příliš často se zvláště ve farnostech s progresivnějším liturgickým životem setkávám s vyhaslou vírou ve skutečnou přítomnost Krista (Tělo, Krev, Duše, Božství) v Nejsvětější svátosti a odmítáním obětního charakteru mše svaté. Upřednostňuje se aspekt společenství, liturgie je více zaměřena na člověka než na Boha, který se obětuje pro naší spásu.

Tento liturgický trend úzce souvisí s daleko obecněji založenou orientací na vyvýšení člověka a nitrosvětské perspektivy na úkor prvotnosti Boží. Řada lidí je znepokojeno tím, že bychom rádi přenesli konanou oběť ze stolů zpět na oltář a kněze postavili zády k lidu. Takový postoj kněze je prý neuctivý. Tato námitka vychází z neznalosti liturgické praxe v minulosti. Stůl na místo tradičního oltáře a sloužení “čelem k lidu” je teprve pokoncilní inovací a v dějinách církve se s těmito jevy nesetkáváme. Naopak se o tyto liturgické prvky vedl ostrý spor, neboť patřily k základním požadavkům protestanstských rebelů v 16. století (spolu s celebrací mše v národním jazyce, odstraněním mešních modliteb vyjadřujících víru v obětní charakter a svátostné kněžství, přijímání na dlaň a pod.). Když kardinálové Ottaviani a Bacci (Ottaviani byl prefektem Kongregace pro nauku víry) vydali velice kritický komentář k novému misálu, kladli největší důraz na nebezpečí “protestantizace” katolické liturgie a teologie mše svaté. Jak dalece tento neblahý trend došel, o tom mimo jiné svědčí nedávno vydaná publikace Pastoračního střediska Praha “Eucharistie jako slavnost”.