Proslov Michaela Daviese – presidenta Una Voce Kolín nad Rýnem – říjen 1999

Raduji se z toho, že jsem se mohl opět zúčastnit vaší Una Voce Deutschland Tagung. Když jsme zde naposled hovořil, byl jsem některými kritizován za přílišný otimismus. Kdo však byl loňského října (1998) přítomen pouti oslavující 10. výročí vzniku Kněžského bratrstva sv. Petra (FSSP), jak by nemohl být optimistou? Přednáška kardinála Ratzingera, slavná mše sloužená kardinálem Sticklerem v kostele sv. Ignáce, požehnání udělené kardinálem Mayerem, vřelé přijetí Svatým Otcem, stovky mladých kněží a seminaristů na této pouti přítomných, zprávy o tom, že FSSP staví ve Spojených státech nový seminář v ceně 13 milionů dolarů, letošní pontifikální mše svatá sloužená kardinálem Ratzingerem ve Weimaru a obzvlášť působivá pouť do Chartres – jak bych nemohl být optimistou?

V létě tohoto roku však nastaly události, které způsobily našemu hnutí nejzávažnější krizi od biskupských svěcení, vykonanými arcibiskupem Marcelem Lefebvrem 30. 6. 1988. Těmto svěcením také předcházela nálada do té doby nevídaného optimismu, zvláště když 5. května 1988 došlo k ujednání o úmluvě mezi kardinálem Ratzingerem a arcibiskupem Lefebvrem. Existovala naděje, že kněží Kněžského bratrstva sv. Pia X. (SSPX), jejichž apoštolát nebyl církevní hierarchií v té době uznán, bude moci pokračovat ve své činnosti v rámci diecézních struktur. Arcibiskup Lefebvre měl však o hodnotě tohoto protokolu vážné pochybnosti. Obával se toho, že svému slovu Vatikán nedostojí. Zvláště byl znepokojen neustálým oddalováním oznámení data určeného pro vysvěcení biskupa z řad SSPX, tak jak tomu bylo v protokolu přislíbeno, a také tím, že tradičně orientovaní členové komise, která měla bdít nad uvedením této úmluvy do praxe, by byli v menšině (2 z 5). Taková je i dnešní praxe: mezi členy komise Ecclesia Dei není dokonce ani jediný tradičně smýšlející. Po celonoční modlitbě oznámil, že mu svědomí velí ustoupit od navrženého protokolu a že z vlastní iniciativy vysvětí 4 biskupy z řad SSPX. Následoval příslib z Říma, že bude umožněno vysvěcení jednoho biskupa 15.8., ale Lefebvre 2.6. Janu Pavlu II. oznámil, že za svým rozhodnutím pevně stojí a že vysvětí 4 biskupy 30. června.

Jistý počet kněží a seminaristů z řad SSPX byli toho názoru, že nemohou s dobrým svědomím stát za tímto činem arcibiskupa Lefebvra a přistoupili na podmínky z květnového protokolu a to s jedinou výjimkou, že totiž rezignují na požadavek vysvětit slíbeného biskupa z řad nově vzniklé FSSP. Základní principy a účel FSSP se opírají o tento květnový protokol, který obsahuje příslib užívat výlučně pro dobro celé církve liturgické knihy římského ritu vydanýé v roce 1962.

Otec Bisig, první generální představený, byl znovuzvolen v souladu s literou konstituce FSSP a po celou dobu trvání tohoto úřadu vedl Bratrstvo věrně principům, z kterých vzniklo.

V apoštolském listu Ecclesia Dei z 2.7.1988 papež Jan Pavel II. uvádí:

“Všem katolickým věřícím, kteří se cítí být připojeni k některým z předcházejících liturgických a disciplinárních forem latinské tradice, chceme také vyjádřit vůli usnadnit jim plné prožívání církevního společenství skrze patřičná opatření, která by zajišťovala úctu k jejich spravedlivým tužbám. V této věci žádám o podporu všechny biskupy a všechny, kdo v církvi konají službu… City všech, kteří se cítí být spojeni s latinskou liturgickou tradicí, se budou vždy a všude respektovat skrze široké a velkorysé uplatňování norem daných před časem apoštolským stolcem pro používání římského misálu podle typizovaného vydání z roku 1962.”

Bohužel mnozí biskupové selhali ve své připravenosti pozitivně a pastoračně citlivě manifestovat svůj soulad s vůlí papeže. Argumentují tím, že tento výraz vůle nelze považovat za zákon, který by je zavazoval, a že mají zcela volnou ruku v tom, jak daná “doporučení” papeže budou ve svých diecézích uplatňovat. Tento nedostatek loajality zůstavá nadále přítomný, a to i poté, co Svatý Otec 26.10.1998 svou výzvu zopakoval. Stovky petic již obdržela komise Ecclesia Dei s požadavkem intervenovat ve prospěch věřících u těch biskupů, kteří jim odmítají vyjít vstříc, většinou však byly tyto žádosti ignorovány. Je zcela běžné, že biskupové, kteří dají volný průchod jakékoli formě překračování a zneužívání existujících liturgických předpisů, vystupují proti zdvořilým žádostem tradičně orientovaných věřících se značným sarkasmem a bezcitností. Mnohé tyto případy byly předloženy komisi ED, bohužel s výsledkem značně neuspokojivým. Komise oprávněně tvrdí, že nemá autoritu k tomu, aby nařizovala biskupům jednat v souladu s vůlí papeže, mohla by však alespoň tuto jeho vůli biskupům důrazně připomínat. Laici, kteří se na komisi ED obracejí se žádostí o pomoc, jsou vyzýváni k trpělivosti a poslušnosti ke svým biskupům, místo aby byli biskupové vyzýváni k poslušnosti vůči papeži. Komise má také autoritu k vydávání “celebretů” umožňujících jednotlivým kněžím sloužit tradiční mši svatou, ale od roku 1990 tohoto svého práva nevyužila. Z toho mimo jiné vyplývá právo každého kněze latinského obřadu podle misálu z roku 1962 mši svatou sloužit.

FSSP bylo v posledních letech terčem častého nátlaku, aby se své liturgické výlučnosti vzdalo. Tento tlak byl vyvíjen zvláště za účelem dosažení koncelebrací kněží z FSSP s místním biskupem na Zelený čtvrtek. Jako představený Bratrstva otec Bisig této praxi oponoval z následujících důvodů: věrnost poslání FSSP v rámci všeobecné církve, vyhnutí se případným rozmíškám v řadách členů a sympatizantů, konsolidace a identita specifického apoštolátu. Někteří biskupové trvali na tom, aby kněží FSSP užívali oba misály a uváděli tento požadavek jako podmínku dalšího působení v rámci svých diecézí. Tato praxe morálního vydírání je stále četnější zvláště ve Francii a Německu.

Někteří kněží FSSP,působící ve Francii, vyjádřili letos v létě oficiálně svou touhu příležitostně sloužit také podle nového obřadu. Svým příznačným vlídným a umírněným způsobem otec Bisig reagoval: “Ačkoliv jsou tito kněží v zásadě motivováni apoštolskou horlivostí za situace, kdy musí čelit značným a často nespravedlivým překážkám při výkonu své kněžské činnosti, představitelé FSSP tuto praxi odmítají vzhledem k obecnému dobru naší kněžské společnosti. Jsem toho názoru, že naší zvláštní službou hierarchii a věřícím je v současnosti ani ne tak kvantitativní expanze našeho apoštolátu jako spíše kvalitativní vydávání svědectví starobylé liturgické tradici Církve.”

V dopise datovaném 29.6.1999 se skupina 16 francouzských kněží FSSP obrátila na kardinála Angela Feliciho z komise Ecclesia Dei a to bez vědomí svého nejvyššího představeného. Uznali, že je tento čin pro kněze velice neobyklý, ospravedlňovali se však vážností situaci uvnitř FSSP. Generální kapitula FSSP byla plánována na srpen 1999 a jak píšou signatáři tohoto dopisu, na základě řádných voleb do této kapituly byla zvolena “početná skupina oponující jakýmkoli změnám v obřadu z roku 1962, tak jak si to přáli konciloví otcové” a upřednostňující “paralelní a marginální pozici v rámci církve”. Těchto 16 kněží tvrdí, že představují třetinu z 92 inkardinovaných členů FSSP, což navíc poukazuje na jejich poněkud nedostatečné matematické schopnosti.

Co myslí signatáři “paralelní a marginální pozicí v církvi”? V žádných oficiálních dokumentech týkajících se existence a činnosti FSSP není jediná zmínka o tom, že by se misál z roku 1962 měl přizpůsobit “přání koncilových otců”, ať už to znamená cokoli. Ve své knize “Reforma římské liturgie” píše Mons. Klaus Gamber:”Jedním si však můžeme být zcela jisti, totiž že nový mešní obřad by většinou koncilových otců nikdy přijat nebyl”. Ta tzv. paralelní a marginální pozice v Církvi naopak plně odpovídá postoji věrnosti původnímu účelu založení tohoto kněžského institutu. Při svém vstupu do FSSP se k témuž zavázalo také těchto 16 rebelujících kněží.

Přestože se tvrdí, že ačkoli mají kněží FSSP oprávnění sloužit podle misálu z roku 1962, má každý kněz latinské církve právo sloužit mši podle misálu z roku 1970, výslovným účelem založení FSSP bylo výlučné sloužení podle misálu z roku 1962 a jen proto se také tomuto institutu dostalo takové podpory z řad laiků. Statuta komise Ecclesia Dei explicitně stanovují, že kněží náležející do některé z těchto společností jsou vázáni k používání liturgických knih z roku 1962.

Těchto 16 kněží se tedy pokouší nahradit pravý účel existence FSSP svým vlastním pojetím, které bylo přesvědčivým způsobem odmítnuto při volbách na generální kapitulu. Při svém vstupu do FSSP jistě věděli čemu se zavazují a pokud se s tímto postojem již dnes neztotožňují, je jediným poctivým řešením této situace jejich odchod a případný vstup do společnosti, která biritualitu umožňuje.

Konstituce FSSP umožňuje řešit vnitřní problémy adekvátní formou a vznikne-li skupina, která jedná proti vůli svého představeného a je ve zcela minoritní pozici, není zde něco v pořádku. Tito kněží byli v čilém kontaktu s komisí Ecclesia Dei a Kongregací pro bohoslužbu již několik měsíců před sepsáním svého dopisu, a to také bez vědomí otce Bisiga. Kongregace jim odpověděla protokolem 1411, datovaným 3.7.1999, stanovujícím, že kněží, kteří jsou členy institutů, užívajících oprávnění sloužit podle obřadu užívaného před liturgickou obnovou smějí užívat misál z roku 1970 jak jednotlivě, tak při koncelebraci, a že jejich představitelé jim v tom nesmějí žádným způsobem bránit. Toto rozhodnutí značí, že tradiční kněžské společnosti přestávají být považovány za samosprávné na základě svých vyšší autoritou uznaných konstitucí, tak, jak je tomu v případě jezuitů či františkánů, a že komise Ecclesia Dei může rušit či měnit rozhodnutí učiněná legitimně zvolenými představiteli a generálními kapitulami a to i bez předchozí konzultace. Toto ustanovení nelze nazvat jinak než porušením přirozené spravedlnosti.

Ještě zřejmější je to v případě protokolu 512 ze dne 13.7.1999, adresovanému otci Bisigovi. Tento dopis je z dílny komise Ecclesia Dei. Uvádím toto také jako ilustrativní příklad toho, s jakou čilostí a pohotovostí odpovídá komise ED na dopis liberálního proudu v FSSP, zatímco většinou jen mlčí ve věci obhajoby věřících, dovolávajících se svých práv uvedených v motu proprio Ecclesia Dei z roku 1988.

Za normální situace by se dalo očekávat, že kardinál Felici odpoví na skandální dopis 16 kněží napomenutím za toto podvodné a nečestné jednání za zády svého legitimního představeného, a vyzve je k plné loajalitě vůči otci Bisigovi a konstituci své instituce. Namísto toho však připustil oprávněnost jejich činu i jejich požadavků, mezi kterými bylo odložení srpnové kapituly na pozdější dobu a nahrazení otce Bisiga apoštolským administrátorem, který by činnost a postavení FSSP změnil v  intencích požadavků, uvedených v dopise. Kapitula byla Felicim zrušena, přejmenována na plenární zasedání a svolána na první týden v listopadu. Otec Bisig nebyl nahrazen apoštolským administrátorem, bylo mu však nařízeno, aby se zdržel všech kroků, které přesahují běžně administrativní činnosti institutu. Tato rozhodnutí kardinál Felici učinil, aniž by otce Bisiga kontaktoval a celou situaci v FSSP s ním konzultoval. Když přijel otec Bisig do Říma, aby mohla být slyšena také druhá strana, odmítl se s ním kardinál Felici sejít. Zdá se, jako by od Druhého vatikánského koncilu přestalo platit audi alteram partem. Způsob, kterým se jedná (či spíše nejedná) s otcem Bisigem ozřejmuje všem tradičně smýšlejícím věřícím skutečný stav pokoncilní církve právě rok po vlně optimismu, vycházejícího z úspěšné pouti do Říma v říjnu 1998.

Bylo to dne 25.6.1976 kdy budoucí kardinál Benelli, tehdy vysoce postavený zaměstnanec Státního sekretariátu, upozorňoval arcibiskupa Lefebvra , že “situace jeho seminaristů a kněží není beznadějná, pokud se plně přizpůsobí realitě pokoncilní církve”.

V protokolu 512 kardinál Felici píše: ”Vzhledem k dosti značnému počtu signatářů tohoto odvolání, rovnající se třetině inkardinovaných členů vašeho institutu, a vzhledem k závažnosti vznesených problémů, nemůže papežská komise Ecclesia Dei nečinně přihlížet. Skutečnosti uvedené v uvedeném rekursu pouze dopolňují fakta, která jsou nám známá již z nedávné minulosti. Z těchto důvodů se papežská komise rozhodla bezodkladně jednat, aby předešla negativním a škodlivým důsledkům pro FSSP a jeho práci při začleňování tradičně smýšlejících věřících do plné reality církve. Ukazuje se, že hlavní příčinou současných obtíží je nedostatek důvěry v církevní hierarchii na všech úrovních, od Svatého stolce až po biskupy.”

Je důležité si všimnout té skutečnosti, že tvrzení učiněná 16 kněžími (třetině z 92!) jsou považována za nepochybně pravdivá. Nejen, že se nemohl otec Bisig vyjádřit k těmto otázkám před publikací uvedených protokolů, ale poté, co odjel do Říma, aby alespoň dodatečně mohl objasnit také svůj postoj k celé věci, nebyl kardinálem Felicim přijat a ani mu na jeho rekurs adresovananý komisi Ecclesia Dei nebylo odpovězeno. Otci Bisigovi a jeho generální kapitule se vyčítá, že zůstávají na pozicích, které vyplývají ze všech dosavadních dokumentů, upravujících činnost FSSP v rámci všeobecné církve.

Nejvíce alarmují pasáž z protokolu 512 je ta, ve které komise ED odhaluje, možná i nechtěně, že jejím hlavním cílem je “začlenění tradičně smýšlejících věřících do reality církve”, tedy to, před čím varoval arcibiskup Lefebvre když ve svém dopise kardinálu Ratzingerovi z 24.5.1988 uvedl: ”Po důkladné rozvaze a zkoumání se zdá, že cílem těchto rozhovorů je naše pohlcení pokoncilní církví…”

Jaká je realita církve dnes? Zatímco se církev rozrůstá v Asii a Africe, vývoj v tzv. prvním světě je spíše opačný. V dnešní Evropě, a v anglicky mluvících zemích po celém světě, je realitou církve spíše to, co P. Louis Bouyer označil jako “akcelerující dekompozice”. Církev v “prvním světě” se rozpadá. Toto není pouhý dojem, ale holý a nekompromisní fakt. Ať uvede komise ED anglicky, francouzsky či německy mluvící zemi, kde se tak neděje. Totéž platí pro latinské země v Evropě i Střední a Jižní Americe. “Katolické” Itálie a a Španělsko mají nejnižší porodnost v Evropě, v Brazilii každým rokem odpadá na 600.000 katolíků k agresivním protestantským sektám. Kongregace pro bohoslužbu akceptovala zneužívání liturgických pravidel do té míry, že se plně zinstitucionalizovaly. Úvodník v Notitiae (oficiální publikace této kongregace) z října 1992 uvádí:”Třicet let je příliš dlouhá doba pro nesprávnou praxi, která se tak postupně stává neodstranitelná. Vady vzniklé v prvních letech přetrvávají a postupně, s přichodem dalších generací, se stávají pravidlem a normou.” 3.9.1999 publikoval Catholic Herald poznámku, že těsně před svým úmrtím hořekoval kardinál Hume nad tím, že “Církev v mé vlasti ztratila úctu k Eucharistii”. Úvodník v tomtéž čísle odsoudil učebnice náboženství pro první a druhý stupeň škol jako “doslova děsivé”. Oficiální statistiky Biskupské konference USA uveřejňují, že počet seminaristů poklesl ze 48.992 v roce 1965 na pouhých 1.700 v roce 1998, tedy o plných 97%. Tomuto trendu se občas říká “obnova řeholního života”!

A toto je realita, do které chce komise ED začlenit tradičně smýšlející katolíky! Arcibiskup Lefebvre jednou poznamenal: ”Naše budoucnost je v minulosti.” Ať už je postoj tradičního katolíka ke svěcením v roce 1988 jakýkoli, jistě s ním v této věci z celého srdce souhlasí.

Kardinál Felici obvinil otce Bisiga a většinu členů FSSP z “nedostatku důvěry v církevní hierarchii na všech úrovních”. Jeho Eminence si může být jista tím, že pokud tato nařízení, která podkopávají základní principy a smysl Kněžského bratrstva sv. Petra, budou v plné míře aplikována, tradičně smýšlející katolící na celém světě v tuto komisi důvěru ztratí již docela.