Během šedesáti let, která uplynula mezi Nicejským koncilem (325) a Konstantinopolským koncilem (381), prožívala Církev v souvislosti s ariánskou krizí jedno z nejobtížnějších období svých dějin. Byla to doba odpadu od víry, v níž vynikly postavy nezlomných obránců pravověrnosti, jakými byli svatý Atanáš Alexandrijský a svatý Hilarius z Poitiers. Svatý Atanáš se stal především symbolem boje proti ariánství, které proniklo až na samotný vrchol církevní hierarchie.
V současné diskusi o biskupských svěceních bez papežského mandátu se jméno svatého Atanáše někdy uvádí jako příklad biskupa, který měl světit nové biskupy mimo běžné disciplinární normy. Důkladné zkoumání historických pramenů však vede k celkem odlišným závěrům.
Abychom správně pochopili Atanášovo působení, je třeba si nejprve připomenout kanonický rámec 4. století. V prvních stoletích neexistoval právní předpis o papežském mandátu, který by byl nezbytný pro každé biskupské svěcení. Existovala však ustálená praxe, kterou první Nicejský koncil kodifikoval ve 4. kánonu. Tato praxe stanovovala, že každého nového biskupa měli vysvětit všichni biskupi církevní provincie, nebo – pokud to nebylo možné – alespoň třemi biskupi, s konečným potvrzením metropolity, který byl hlavním biskupem církevní provincie. Metropolita měl řádnou jurisdikci nad vlastní provincií, zatímco papež vykonával univerzální primát nad celou Církví.
Atanáš se stal biskupem metropolitního sídla v Alexandrii 8. června 328 a nesl odpovědnost za jednu z nejrozlehlejších církevních oblastí křesťanského Východu. Šestý kánon Nicejského koncilu totiž ustanovoval:
„Nechť zůstane v platnosti starobylý zvyk platný v Egyptě, Libyi a Pentapoli, podle něhož má alexandrijský biskup pravomoc nad všemi těmito oblastmi.“
Ariánský odpor vůči Atanášovu jmenování se projevil okamžitě. Týrská synoda roku 335 nezákonně zesadila Atanáše, zatímco císař Konstantin nařídil jeho první vyhnanství do Trevíru. Důsledkem těchto událostí bylo neustálé střídání biskupů věrných Niceji a kandidátů podporovaných eusebiánskou stranou v egyptských diecézích. Činnost svatého Atanáše se neomezovala pouze na doktrinální obhajobu nicejského vyznání víry, ale zahrnovala také intenzivní práci na obnově církevní hierarchie v provinciích podléhajících jeho jurisdikci. Po každém návratu z vyhnanství totiž alexandrijský biskup nacházel mnohá sídla obsazená proariánskými biskupy, dosazenými s podporou císařské moci. Jeho prvním úkolem bylo tyto biskupy sesadit a nahradit je pastýři věrnými nicejskému vyznání.
Základní studie Annick Martinové důkladně zrekonstruovala tuto činnost a prokázala, že Atanášova jmenování se týkala sídel patřících do Egypta, Libye nebo Pentapolisu, tedy území podléhajících jeho kanonické jurisdikci (Athanase d'Alexandrie et l'Église d'Égypte au IVe siècle (328–373), École française de Rome, Řím 1996).
K podobnému závěru dospívá i rekonstrukce prof. Manlia Simonettiho. Při analýze Atanášova návratu v roce 346 a definitivního návratu v roce 362 Simonetti zdůrazňuje, že patriarcha při obnově nicejské hierarchie v egyptských církvích nikdy nepřekročil hranice vlastní církevní kompetence (La crisi ariana nel IV secolo, Institutum Patristicum Augustinianum, Řím 1975). Atanášova činnost byla zcela v souladu s tehdejší právní disciplínou, protože představovala přirozený výkon metropolitní autority Alexandrie. Mnohá biskupská svěcení připisovaná Atanášovi nebyla Církví jeho doby nikdy považována za zneužití pravomoci, a to právě proto, že se uskutečňovala v rámci území podléhajícího jeho kanonické pravomoci.
Svěcení prováděná alexandrijským patriarchou se sice děla za výjimečných okolností, avšak nikdy nebyla namířena proti papeži ani v opozici vůči Svatému stolci. Naopak, uznání z Říma představovalo jeden ze základních prvků Atanášova pastoračního působení. Během celé ariánské krize alexandrijský biskup neustále vyhledával podporu římských papežů a uznával jejich autoritu.
Po svém sesazení, které vyhlásily východní synody, se Atanáš odebral do Říma, kde ho přijal papež svatý Julius I. Římská synoda roku 341 prohlásila obvinění vznesená proti alexandrijskému patriarchovi za neplatná a v plné míře uznala jeho legitimitu. Julius ve svém slavném listu adresovaném východním biskupům jim vyčítal, že postupovali bez konzultace s římskou Církví, a připomněl jim, že otázky takové závažnosti měly být předloženy k rozhodnutí Apoštolskému stolci.
V následujících letech udržoval Atanáš stálé vztahy také s papežem Liberiem. Dočasná slabost, kterou tento papež projevil během svého vyhnanství, nikdy nezměnila postoj egyptského patriarchy, který nadále považoval Řím za středobod církevního společenství. Ještě těsnější pak byla spolupráce se svatým papežem Damasem, který plně podpořil obnovu nicejské pravověrnosti a potvrdil vážnost alexandrijského sídla.
Kardinál John Henry Newman ve své knize o ariánech 4. století jasně objasnil eklesiologický význam této události. Atanáš vzdoroval císařům, proariánským koncilům i politickým tlakům, avšak nikdy se nepostavil proti principu římského primátu. Jeho boj byl namířen proti bludařským biskupům a proti zasahování světské moci, nikoli proti hierarchii Církve. Celé jeho pastorační působení se důsledně pohybovalo v mezích výkonu legitimní jurisdikce alexandrijského stolce a v úsilí o společenství s Římem.
Biskupská svěcení, která prosazoval Atanáš, představovala řádný akt církevní správy. Výjimečným ho činily pouze mimořádné okolnosti vyvolané zásahy císařské moci do doktrinálních sporů. Atanáš byl legitimním patriarchou Alexandrie; jeho svěcení se uskutečňovala v rámci jeho patriarchální jurisdikce a neustále vyhledával podporu římských papežů. Proto zůstává příklad svatého Atanáše jedním z nejvznešenějších vzorů věrnosti Tradici v čase církevní krize a nelze jej žádným způsobem uvádět jako příklad neposlušnosti vůči autoritě Nejvyššího velekněze, aniž bychom popřeli pravdivost faktů a vystavili se tak odsouzení dějinami.
Bibliografie
- John Henry Newman, The Arians of the Fourth Century, Longmans, Green & Co., London 1871 (1. vyd. 1833);
- Charles Martin, Saint Athanase, Bloud et Gay, Paris 1945;
- Manlio Simonetti, La crisi ariana nel IV secolo, Institutum Patristicum Augustinianum, Rome 1975;
- Annick Martin, Athanase d'Alexandrie et l'Église d'Égypte au IVe siècle (328–373), École française de Rome, Rome 1996;
- Lewis Ayres, Nicaea and Its Legacy, Oxford University Press, Oxford 2004.