Od středověké votivní mše přes utrakvistické literátské kůry až po novodobou obnovu
Historicko-liturgický a hudebněhistorický pohled na jednu z nejpozoruhodnějších tradic českého církevního zpěvu
Rosu dejte nebesa: liturgický původ rorátní mše
Jen málokterá hudební tradice je v českých zemích tak těsně spjata s adventní dobou jako roráty. Časně ráno, ještě za tmy, se věřící scházejí v kostele, aby se účastnili mše svaté ke cti Panny Marie. Zní starobylé české zpěvy, jejichž melodie a texty připomínají tajemství Vtělení, zvěstování Panně Marii a očekávání příchodu Spasitele. Pro mnoho generací našich předků byly roráty neodmyslitelnou součástí adventního života farnosti. Jejich původ však nelze vysvětlit pouze jako vznik lidové adventní pobožnosti. Roráty mají kořeny přímo v římské liturgii a jejich vývoj je pozoruhodným příkladem toho, jak se původně latinský liturgický zpěv postupně proměňoval a přijímal podobu svébytné české hudební tradice.
Základem rorátů je votivní mše ke cti blahoslavené Panny Marie, sloužená v adventní době. Její název pochází z latinského vstupního zpěvu – introitu – Rorate caeli desuper, tedy „Rosu dejte nebesa shůry“. Text vychází z prorockého volání Izaiášova (Iz 45,8), které vyjadřuje touhu po příchodu Spasitele: nebesa mají vydat rosu a země má přinést spásu. Křesťanská tradice v tomto obrazu spatřovala také předobraz tajemství Vtělení a příchodu Krista skrze Pannu Marii.
Ranní slavení mariánské mše v adventu nebylo výhradně českou zvláštností. Vycházelo z širšího středověkého evropského zvyku mariánských votivních bohoslužeb. České země však tuto tradici rozvinuly do mimořádně bohaté podoby, zejména pokud jde o její hudební zpracování a zapojení českého jazyka.
Významným mezníkem pro pražské prostředí byla doba císaře a českého krále Karla IV. a prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Karel IV. podporoval každodenní mariánské votivní oficium v nově budované katedrále sv. Víta. K této liturgické tradici náležela také adventní mše s formulářem Rorate. Její hudební podobu známe z pražských liturgických knih a notovaných pramenů spojených s Arnoštovým působením, zejména z jeho graduálu z roku 1363, jehož doplňování pokračovalo i v následujících letech.
Původní podoba byla především latinská. Zpěvy náležely k jednotlivým částem mešního propria a ordinaria a prováděl je katedrální pěvecký sbor, tedy vzdělaní duchovní zpěváci. Nešlo ještě o české roráty v podobě, jakou známe z pozdějších kancionálů. Ty se vyvinuly až v dalších staletích.
Je proto důležité rozlišovat mezi středověkou mariánskou mší Rorate a pozdějším českým rorátním repertoárem. První poskytla liturgický základ, druhý se postupně vytvořil jako svébytná vrstva zpěvů, která původní mši nejen doprovázela, ale také podstatně rozšiřovala.
Od latinského chorálu k českým rorátům v 15. století
Během 15. století docházelo k postupnému obohacování původního chorálního repertoáru. Vedle latinských liturgických textů se začaly uplatňovat také duchovní písně, vkládané mezi jednotlivé části chorálu. Takové vložené zpěvy se označovaly jako cantiones, případně kantileny. Jejich texty i hudební zpracování se tematicky vztahovaly k příslušné části liturgie.
Tento způsob střídání chorálu a písně nebyl českou zvláštností, v českém prostředí však získal mimořádný rozsah a propracovanost. Dokladem jeho existence je mimo jiné Vyšehradský rukopis přibližně z roku 1450. Významným pramenem je rovněž Mariánský graduál, rukopis datovaný před rok 1396. Jeho starší vrstva obsahuje sekvenci Mittit ad Virginem, do níž je vložen písňový tropus Ave Hierarchia. Tato dvojice představuje jeden z nejstarších dokladů repertoáru, který se později stal důležitou součástí českých rorátů.
Právě zde můžeme pozorovat zárodek charakteristického principu českých rorátů: střídání liturgického chorálu s delšími písněmi, které jeho obsah rozvíjejí a vysvětlují. Chorální zpěv předkládá základní liturgický text, zatímco píseň jej rozvádí do podoby rozjímání, vyprávění nebo duchovního povzbuzení.
Původní chorální melodie byly jednohlasé, nerytmizované a vycházely z gregoriánské tradice. Vložené písně naproti tomu měly pravidelnější rytmus a slokovou strukturu. Některé byly zhudebněny v menzurální notaci, která umožňovala přesnější zachycení rytmických hodnot. Zpěv tak získával výraznější hudební a uměleckou samostatnost.
Zajímavé je, že tento vývoj probíhal ještě v době, kdy se základní liturgická praxe českých utrakvistů výrazně nelišila od římského ritu podle pražských rubrik. Utrakvisté totiž dlouho zachovávali tradiční římskou liturgickou strukturu. Pozdější české roráty proto nelze chápat jako něco, co vzniklo zcela mimo katolickou liturgickou tradici. Jejich hudební základ je naopak přímo spojen s pražským mešním formulářem (latinského ritu dle pražského misálu).
Utrakvistické Čechy a zlatý věk rorátních zpěvů
Zásadní proměna nastala v 16. století. Původní latinský chorální repertoár začal být převáděn do češtiny. Nešlo přitom pouze o prostý překlad liturgických textů. Česká slova byla podkládána původním chorálním melodiím, které se přizpůsobovaly novému jazyku.
Zejména melodické úseky, při nichž se na jedinou slabiku zpívalo více tónů, byly zjednodušovány. Vznikl tak český chorál, který byl přístupnější širšímu okruhu zpěváků. Postupně přestal být výhradní záležitostí klerikálního pěveckého sboru a stal se důležitou součástí hudební činnosti literátských bratrstev.
Právě literátská bratrstva sehrála v dějinách českých rorátů zásadní úlohu. Šlo o laická náboženská sdružení působící při jednotlivých kostelech. Jejich členy byli měšťané, řemeslníci, vzdělanější laici a často také příslušníci městské elity. Pečovali o liturgický zpěv, zajišťovali hudbu při nedělních a svátečních bohoslužbách, pohřbech a procesích a udržovali vlastní hudební knihovny.
Nešlo tedy o pouhé amatérské pěvecké spolky. Některá bratrstva měla velmi dobrou hudební úroveň, disponovala zkušenými varhaníky, kantory a zpěváky a představovala významnou součást městské hudební kultury.
Právě ve druhé polovině 16. století se ustálila podoba českých rorátů, jak ji známe z historických pramenů. Do českého chorálu se vkládaly české tropy a mensurální písně. Jejich texty se vztahovaly k adventním biblickým událostem, především ke zvěstování Panně Marii, proroctvím o příchodu Mesiáše a tajemství Vtělení.
Vznikaly také zvláštní sestavy pro jednotlivé dny týdne. Roráty se tedy nezpívaly každý den zcela totožně. Jednotlivé dny měly vlastní výběr antifon, chorálů a písní, které se vzájemně doplňovaly. K tomuto repertoáru se později připojily také takzvané O-antifony, řazené podle jednotlivých dnů od 17. prosince.
Historické rorátníky a kancionály
Mimořádně důležitým pramenem pro poznání této tradice jsou rukopisné graduály a samostatné rorátníky. Jejich dochovaný počet svědčí o tom, že roráty nebyly záležitostí několika výjimečných měst, ale rozšířenou součástí duchovního a hudebního života českých zemí.
Mezi významné prameny patří Vyšehradský rukopis z doby kolem roku 1450, obsahující také rorátní formuláře, dále rorátní knihy z roku 1572 spojené s dílnou Jana Kantora Starého, Kouřimský rorátník z let 1580–1584 a rorátníky z Hradce Králové a jeho okolí. K nim náleží například kniha kostela sv. Antonína v Novém Hradci Králové z roku 1581 a rorátník Jana Kantora Vodňanského z let 1585–1586, pořízený pro literátské bratrstvo u kostela sv. Ducha v Hradci Králové.
Významné místo zaujímá také dvoudílný Královéhradecký graduál, objednaný pro literátské bratrstvo u sv. Ducha. Jeho vznik spadá do období 1592–1604. Na jeho zhotovení se podíleli písař Matěj Litoměřický, malíř Matouš Radouš a skladatel Jiří Rychnovský.
Zvláštní význam má právě královéhradecká redakce rorátů. Její pozdější rozšíření a vliv na podobu novodobých českých rorátů byly mimořádné. Nelze však zapomínat, že v 16. století existovalo více regionálních a místních variant. Ne každý kostel zpíval stejné melodie a stejné pořadí písní.
Rorátníky bývaly reprezentativními knihami. Jejich iluminace, kaligrafické provedení a nákladná vazba svědčí o tom, jak důležitou záležitostí bylo pro městské obce a literátská bratrstva uchování vlastního hudebního dědictví.
Jednohlas, vícehlas a hudební bohatství
Hudební podoba rorátů byla rozmanitější, než by se mohlo zdát z dnešních zpěvníků. Vedle jednohlasých chorálů existovaly také vícehlasé úpravy písní a celá polyfonní moteta.
Základní chorální vrstva byla zpívána jednohlasně. Její melodie vycházely z gregoriánského zpěvu, ovšem v českých pramenech již přizpůsobeného českému textu. Vedle toho existovaly písně v pravidelném rytmu, jejichž melodie mohly být zpívány společně nebo zpracovány ve vícehlase.
V některých graduálech a kancionálech nacházíme čtyřhlasé, případně i pětihlasé kompozice. Tyto skladby byly určeny především zkušenějším členům literátského kůru. Rorátní zpěv tak mohl mít dvě podoby: jednodušší jednohlasé části a náročnější figurální skladby, jejichž provedení vyžadovalo školený sbor.
Významným příkladem je píseň Všichni věrní křesťané, jejíž vícehlasé zpracování je spojeno se skladatelem Janem Trojanem Turnovským. Další pozoruhodnou skladbou je Z milosti tak hojné, dochovaná v Benešovském kancionálu. Její pětihlasé zpracování patří k působivým ukázkám renesanční české duchovní polyfonie.
Za pozornost stojí také skladba Poslán jest od Boha anjel, která tematicky zpracovává zvěstování Panně Marii. Vedle těchto konkrétních skladeb existuje řada dalších písní a motet, které byly v různých podobách přejímány, upravovány a znovu zapisovány.
Roráty tak nebyly pouze lidovým zpěvem. Byly rovněž prostorem pro rozvoj české vícehlasé duchovní hudby a tvorbu místních skladatelů.
Jak vlastně vypadala historická rorátní mše?
Představit si historické roráty jako dnešní adventní mši s několika českými písněmi by bylo značně nepřesné. Původní sestavy byly rozsáhlé a jejich hudební obsah mnohem propracovanější.
Rorátní mše mohla začínat ještě před samotným introitovým zpěvem. Rorátníky obsahovaly mariánské antifony a další úvodní zpěvy, které vytvářely duchovní přípravu na slavení mše. Následoval vlastní mešní formulář, v němž se střídaly chorální části a písně.
Typická sestava mohla zahrnovat:
-
Mariánské antifony a úvodní verše.
-
Introitus – vstupní chorál a navazující píseň.
-
Kyrie – tropované české zvolání, případně jeho rozšířenou písňovou podobu.
-
Gloria – v některých pramenech vynecháno, v jiných přítomno podle liturgického předpisu a konkrétní praxe.
-
Epištolu.
-
Graduale a Alleluja.
-
Prosu neboli sekvenci, často s dalšími vloženými písněmi.
-
Evangelium.
-
Credo – v českých pramenech často označované prvním slovem latinského textu jako Patrem.
Tímto způsobem se uzavírá podstatná část starších českých rorátních sestav. Jejich další obsah již nebyl ve všech pramenech zaznamenáván stejně.
Zde se dostáváme k jedné z nejzajímavějších otázek rorátní liturgie. Proč řada českých rorátníků obsahuje zpěvy pouze od introitu po Credo, zatímco offertorium, Sanctus, Agnus Dei a communio v nich často chybějí?
Jedním z možných vysvětlení je starobylá liturgická praxe, při níž se roráty zpívaly jako takzvaná polozpívaná mše. Zpěvy byly prováděny až do Creda, zatímco další část mše probíhala jako mše tichá. Tuto možnost podporují některé liturgické prameny a pozdější svědectví o rorátní praxi.
Je však třeba být opatrný. Samotná skutečnost, že rorátník končí Credem, ještě nedokazuje, že po něm vždy následovala tichá mše. Muzikologický výzkum Tomáše Slavického upozorňuje, že české prameny zachycují několik různých podob slavení. Roráty mohly být součástí kompletní zpívané mše v češtině, ale také samostatnou jitřní bohoslužbou, která předcházela hlavní mši daného dne. Existovaly rovněž zkrácené formy, v nichž se zpěv soustředil na vybrané části liturgie.
Zajímavým svědectvím je Valentin Polonus a jeho kancionál z roku 1584, který zachycuje úplnější podobu české zpívané mše. Naproti tomu Knihy Voltářní Adama Táborského z roku 1583 popisují podobu jitřní mše, která měla charakter zkrácené bohoslužby před hlavní mší ze dne.
O tom, že podobné otázky nebyly vyřešeny ani v pozdějších staletích, svědčí liturgická příručka vydaná v Linci roku 1898. Ta kritizuje praxi, při níž se při rorátní mši zpívá až do proměňování a od proměňování se pokračuje jako při tiché mši. Starobylé zvyklosti tedy přežívaly dlouho a jejich vztah k liturgickým předpisům nebyl vždy jednoznačný.
Další zajímavostí je Credo. V římském misálu Pia V. není pro běžnou votivní mši Rorate předepsáno, zatímco starší pražský misál z roku 1508 je uvádí. Právě české rorátníky si Credo uchovaly jako jednu z charakteristických částí své sestavy.
Ani ostatní části ordinaria nebyly všude stejné. Zpěv Agnus Dei například v mnoha utrakvistických pramenech chybí, a to nejen u rorátů, ale také v jiných českých mešních sestavách 16. století.
Tyto rozdíly připomínají, že historické roráty nebyly jednotným a neměnným liturgickým formulářem. Byly živou tradicí, která se přizpůsobovala místním podmínkám a dobovým zvyklostem.
Roráty v době pobělohorské a v českém baroku
Po bitvě na Bílé hoře a následné rekatolizaci by se mohlo zdát, že tradice spojená s utrakvistickými literátskými bratrstvy zanikne. Ve skutečnosti se však značná část hudebního repertoáru zachovala a přešla do katolického prostředí.
Roráty nebyly v pobělohorském období chápány jako cizorodá utrakvistická zvláštnost. Staly se součástí české katolické duchovní kultury a jejich písně byly dále opisovány, upravovány a rozšiřovány.
Významným dokladem této kontinuity je Svatojindřišský rorátník z roku 1665, vytištěný v Praze u Urbana Goliáše. Tento pozoruhodný pramen se dochoval v knihovně cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě. Jde o útlou knihu bez notového zápisu, obsahující texty rorátních zpěvů pro jednotlivé dny týdne a také pro zvláštní svátek Boží Moudrosti, slavený 17. prosince.
Svatojindřišský rorátník je cenný tím, že zachycuje nejen repertoár, ale také konkrétní liturgickou praxi. Jeho texty jsou uspořádány do osmi formulářů: sedm náleží jednotlivým dnům týdne a osmý svátku Boží Moudrosti. Obsahují zpěvy od introitu až po Credo. Typograficky jsou odlišeny chorální části a písně, což potvrzuje, že starší princip střídání chorálu a písně byl stále živý.
Zcela mimořádná je zpráva o posledních rorátech na Štědrý den. Po jejich skončení se mělo zpívat slavnostní Te Deum laudamus, a to na dva sbory. Poté následovala zádušní mše za dobrodince kostela a farníky. Také tuto mši doprovázelo literátské bratrstvo svým zpěvem.
Pro zádušní mši obsahuje rorátník samostatný soubor českých mešních zpěvů. Pozoruhodné je offertorium, v němž se namísto obvyklého textu Domine Jesu Christe objevuje žalm De profundis – Z hlubin volám k tobě, Hospodine. Tato zvláštnost může odkazovat ke starší liturgické vrstvě a tradici předtridentských mešních textů.
Na konci zádušní sestavy se nachází také starobylá píseň za zemřelé. Tu později uvádí ve své Svatoroční muzice rovněž Adam Michna z Otradovic. Michna ovšem není jejím autorem. Píseň převzal ze starší tradice, její původ je spojován s Jakubem Rachtabou, který zemřel roku 1520, a s jeho písní Ó daremné světské utěšenie.
Michna, Šteyer a Božan
Barokní období přineslo výraznou proměnu české duchovní písně. Významnou roli v ní sehrál Adam Václav Michna z Otradovic, jehož tvorba patří k vrcholům české barokní hudební kultury.
Jeho sbírky Česká mariánská muzika (1647) a Svatoroční muzika (1661) přispěly k rozšíření českých duchovních písní s výraznou melodickou a básnickou invencí. Michnova tvorba však nebyla samostatnou rorátní redakcí v úzkém slova smyslu. Její význam spočívá především v tom, že se podílela na širším utváření českého adventního a mariánského písňového repertoáru.
Z dalších významných sbírek je třeba zmínit Český kancionál Václava Matěje Šteyera z roku 1683, Cappella regia musicalis Václava Holana Rovenského z roku 1693 a Slavíčka rájského Josefa Jana Božana z roku 1719.
Tyto kancionály zachycují proměnu starších rorátních zpěvů. Původní chorální sestavy jsou stále více nahrazovány samostatnými českými písněmi, které jsou přiřazovány k jednotlivým částem mše. V některých případech jsou starší chorální melodie upraveny do slokové písňové podoby.
Božanův Slavíček rájský nabízí rozsáhlý soubor adventního repertoáru. Zvláštní pozornost zaslouží takzvané adventní sacrum, tedy sestava písní určených k doprovodu celé zpívané mše. Obsahuje písně pro jednotlivé mešní části, od Kyrie až po závěrečný zpěv. Gloria se přitom zpívá pouze tehdy, připadne-li na daný den svátek, zatímco sekvence z původní rorátní sestavy již mizí.
Postupně se tedy měnil samotný princip rorátů. Zatímco starší tradice byla založena na střídání chorálu a vložených písní, barokní kancionály stále více zdůrazňovaly samostatnou českou duchovní píseň. Starší repertoár však nezanikl. Vedle nových písňových sestav pokračovalo opisování a používání starších formulářů.
Literátská bratrstva a každodenní život rorátní mše
Roráty nebyly pouze hudebním repertoárem. Byly také významnou společenskou a náboženskou událostí, která organizovala život farnosti v adventním období.
Zvláštní úlohu v jejich udržování měla literátská bratrstva. Jejich členové se scházeli k pravidelným zkouškám, starali se o hudební knihy a zajišťovali zpěv při bohoslužbách. Příklad pražského kostela sv. Jindřicha ukazuje, jak významnou úlohu mohla tato společenství mít. Zdejší literátské bratrstvo patřilo k nejvýznamnějším v Praze a jeho prestiž dokládá i dobové svědectví rektora Jana Campana Vodňanského z roku 1589.
V adventu měli literáti zvláštní povinnost: zpívat roráty. U sv. Jindřicha se podle dochovaného popisu začínalo již ve 4.30 ráno a zpěvy pokračovaly přibližně do šesté hodiny. Velký zvon svolával věřící už ve čtyři hodiny ráno.
To je důležitá představa, která nám pomáhá pochopit tehdejší adventní život. Roráty nebyly krátkou bohoslužbou před začátkem pracovního dne. Mohly být rozsáhlou hudební a liturgickou událostí, na kterou se věřící i zpěváci museli předem připravit.
Dochované vzpomínky z počátku 20. století z Dobřan na Plzeňsku dokonce uvádějí, že roráty začínaly v pět hodin ráno a trvaly více než dvě hodiny. V zimním chladu si lidé nosili do kostela nahřáté střešní tašky, aby mohli během dlouhé bohoslužby vydržet sedět v lavicích. Děti po skončení rorátů sotva stíhaly dojít do školy. Přesto byly tyto mše velmi oblíbené.
Tato svědectví se vztahují ke konkrétním místům a nelze je automaticky vztahovat na všechny české farnosti. Ukazují však, jak dlouhá a náročná mohla být rorátní mše ještě na počátku 20. století.
Josefínské reformy a přežití staré tradice
Významným předělem v dějinách literátských bratrstev byly josefínské reformy. V osmdesátých letech 18. století byla mnohá náboženská bratrstva rušena a jejich majetek konfiskován či rozprodáván. S nimi zanikala také řada místních hudebních institucí, které po staletí udržovaly český liturgický zpěv.
U sv. Jindřicha bylo literátské bratrstvo zrušeno roku 1785. Jeho zánik znamenal konec jedné významné hudební instituce, nikoli však konec samotných rorátů.
V mnoha farnostech pokračoval zpěv starých písní, často již v upravené podobě. Roráty se staly součástí širšího českého katolického adventního repertoáru a jejich uchování postupně přebírali místní kněží, kantoři a varhaníci.
Devatenácté století a návrat starých rorátů
V 19. století se české roráty dostaly do nové situace. Na jedné straně zůstávaly živou součástí adventního života mnoha farností, na druhé straně začaly být předmětem historického a národně kulturního zájmu. Staré rukopisy a kancionály přestávaly být pouze praktickými hudebními knihami a stále více se stávaly svědectvím o dávné české duchovní kultuře.
Zásadní roli sehrál kněz a pozdější kanovník Václav Michael Pešina z Čechorodu (1782–1859). Ten se zasloužil o návrat starých českých rorátů do katolického prostředí, mimo jiné také do pražské katedrály sv. Víta.
Významným mezníkem bylo vydání rorátních zpěvů Janem Hostivítem Pospíšilem v roce 1823. Publikace zpřístupnila starší český repertoár širšímu okruhu zájemců a umožnila jeho opětovné užívání v kostelích. Pešina však staré zpěvy vykládal jako dědictví přímo spojené s Karlem IV. a Arnoštem z Pardubic. Označení „roráty karlo-arnoštské“ se díky němu rozšířilo a stalo se součástí českého kulturního povědomí.
Dnešní historický výzkum je v tomto ohledu opatrnější. Zatímco středověký původ samotné mariánské mše Rorate je dobře doložen, české rorátní zpěvy v podobě známé z kancionálů se vyvíjely především v 15. a 16. století. Pešinova představa o jejich přímém původu v době Karla IV. proto neodpovídá tomu, co dnes víme z dochovaných pramenů. Je však důležité ocenit jeho zásluhu na jejich novodobém oživení.
V druhé polovině 19. století se o vydání a úpravu starých rorátů pokoušel také Ferdinand Josef Lehner. Jeho ediční práce z roku 1878 zachytila pouze část staršího repertoáru, především nedělní a některé všednodenní formuláře. Přesto představovala další důležitý krok k poznání a uchování této tradice.
Roráty ve 20. století: mezi tradicí a reformou
Na počátku 20. století se o české roráty začal výrazněji zajímat také muzikolog Dobroslav Orel. V roce 1921 vydal Staročeské roráty, které se staly jedním z nejvýznamnějších pokusů o odborné zpracování staršího repertoáru.
Orel vycházel z historických pramenů a snažil se vrátit rorátům jejich starší podobu. Současně však připravoval zpěvy pro praktické užívání v kostelích. Jeho edice proto nebyla prostým přepisem historických rukopisů. Výběr písní i jejich úprava měly umožnit, aby se do zpěvu mohl zapojit širší okruh věřících.
V tomto období se roráty staly také součástí širšího zájmu o gregoriánský chorál a obnovu liturgické hudby. Orlova práce tak spojovala historický výzkum s tehdejší snahou o návrat k liturgickým hudebním tradicím.
Ještě v první polovině 20. století zůstávaly roráty v mnoha českých farnostech běžnou součástí adventu. Jejich konkrétní podoba se však místně lišila. Někde se zpívaly starší české formuláře, jinde především písně z novějších kancionálů. V řadě kostelů se udržovala tradice časných ranních mší, při nichž se věřící scházeli ještě za tmy.
Po liturgických reformách následujících po Druhém vatikánském koncilu se situace postupně změnila. Změnila se podoba římské liturgie i způsob slavení adventních bohoslužeb a starší rorátní praxe začala z mnoha míst ustupovat. Neznamenalo to však úplný zánik tradice. Rorátní zpěvy přežívaly v některých farnostech, v kancionálech a v hudebních archivech a postupně se stávaly také předmětem nového zájmu o historickou liturgii.
Dnešní podoba rorátů je proto výsledkem dlouhého vývoje. Někde se zpívají především české adventní písně, jinde se obnovují starší chorální formuláře a historické způsoby střídání jednohlasého chorálu s vícehlasými skladbami. Vymizela ale také původní praxe votivních mší k Panně Marii s chvalozpěvem Gloria in excelsis.
Co nám staré roráty říkají dnes?
České roráty představují mimořádný příklad kontinuity hudební a liturgické tradice. Jejich vývoj začal u středověké latinské mariánské mše, pokračoval rozkvětem českého chorálu a písně v utrakvistických Čechách a následně se stal součástí katolické barokní kultury. Přes proměny 19. a 20. století se jejich melodie a texty dochovaly až do současnosti.
Jejich význam přitom nespočívá pouze v historické hodnotě. Roráty ukazují, jak se v českých zemích dokázala propojit liturgie římské církve s domácím jazykem, hudební tvořivostí a činností profesionálních laických bratrstev. Zároveň nám připomínají, že stará církevní hudba nemusela být vždy určena pouze profesionálním zpěvákům. Vedle náročných vícehlasých skladeb existovaly také jednoduché chorální zpěvy, do kterých se mohli zapojit všichni věřící.
Roráty tak nejsou jen souborem starých adventních písní. Jsou svědectvím o tom, jak naši předkové duchovně prožívali advent, jak rozuměli liturgii, co byli ochotni často i vytrpět ve tmě a chladu a jakou roli v jejich duchovním životě měla kvalitní a působivá hudba.
Vybraná literatura a prameny
Historické prameny a edice
-
Svatojindřišský rorátník, Praha: Urban Goliáš, 1665.
-
POSPÍŠIL, Jan Hostivít (ed.). Roráty aneb písně adventní, 1823.
-
LEHNER, Ferdinand Josef. Ediční práce k českým rorátům, 1878.
-
OREL, Dobroslav. Staročeské roráty. Praha, 1921.
-
VALENTIN POLONUS. Český kancionál, 1584.
-
BOŽAN, Josef Jan. Slavíček rájský. Hradec Králové, 1719.
-
ŠTEYER, Václav Matěj. Český kancionál. Praha, 1683.
Odborná literatura
-
SLAVICKÝ, Tomáš. „Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století.“ Musicologica Olomucensia 34, 2022.
-
SLAVICKÝ, Tomáš. „Komu vděčíme za rorátní zpěvníky.“ Katolický týdeník.
-
ŠKARPOVÁ, Marie. „Roráte karlo-arnoštské: Kapitola z historie českých obrozenských mystifikací.“ 2017.
-
KONRÁD, Karel. Dějiny posvátného zpěvu staročeského. Praha, 1893.
Další prameny a podklady
-
Encyklopedie knihy, heslo „Rorátník“.
-
Dobroslav Orel, Český kancionál, 1921.
-
Schola Gregoriana Pragensis, materiály k programu Adventus Domini.
-
Vlastní historické a hudební poznámky k projektu Literátské roráty / Literátské bratrstvo sv. Jindřicha.