Letos v dubnu (25. – 27. dubna) se uskutečnil historicky první ročník pěší pouti z Říma do Subiaca. Tuto duchovní iniciativu pro tradiční katolíky uspořádalo laické sdružení Nostra Signora della Cristianità (Naše Paní křesťanstva). Formát pouti se inspiroval slavnou francouzskou poutí z Paříže do Chartres, které se již řadu let pravidelně účastní i skupina českých poutníků. Podobné tradice zažívají svůj rozkvět také v dalších evropských zemích – například ve Španělsku při pouti do Covadongy nebo v Anglii do Walsinghamu..
Třídenní trasa měřila 91 kilometrů a vedla skrze malebnou a kopcovitou italskou krajinu s citelným převýšením. Organizátoři zajistili převoz velkých zavazadel poutníků doprovodným nákladním autem, takže každý mohl putovat nalehko pouze s malým batohem. Během pravidelných zastávek byla vždy možnost doplnit pitnou vodu.
Přibližně dvousetčlenný zástup věřících byl rozdělen do menších skupin (tzv. kapitol) podle regionů Itálie, cizinci se pak sdružovali podle zemí původu. Z České republiky jsme dorazili dva, a proto jsme se připojili k anglicky mluvící kapitole, v níž byli zastoupeni poutníci z USA, Velké Británie, Irska a Mexika. Mezi dalšími zahraničními účastníky nechyběli Španělé, Francouzi, ale i Argentinci.
Den první
Pouť byla slavnostně zahájena v sobotu ráno mší svatou v papežské bazilice Santa Maria Maggiore – na místě, které podle tradice v 5. století zázračně označilo srpnové sněžení. Za zpěvu litanií jsme následně opustili Řím po starověké silnici Via Appia Antica.
Naše kroky vedly kolem slavného kostelíku Quo vadis (Santa Maria in Palmis). Zde se podle tradice potkal apoštol Petr prchající před mučednickou smrtí s Pánem Ježíšem a oslovil ho: „Quo vadis, Domine? (Kam kráčíš, Pane?)“ Kristus odpověděl: „Venio Romam iterum crucifigi. (Jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován.)“ Petr v tom spatřil výčitku, pochopil svůj úkol a vrátil se vstříc svému mučednictví. Na místě setkání zůstal v kameni otisk Spasitelových nohou (v kostele se nachází jeho kopie, originál je uchován v blízké bazilice sv. Šebestiána).
Cesta dále stoupala kolem Castel Gandolfa, letního sídla papežů, a podél břehů krásných jezer až do městečka Nemi. Tam jsme přenocovali v areálu místního ranče. Pro poutníky byla připravena italská večeře v podobě těstovin s omáčkou.
Den druhý
Druhý den začal budíčkem v pět hodin ráno. Po rychlé snídani (pečivo s marmeládou a káva, čaj či kakao) jsme vyrazili na další úsek. Trasa vedla hustým lesním porostem, kde bylo nutné cestu doslova prosekat, a následně pokračovala přes pole a vesnice až do městečka Genazzano.
V Genazzanu jsme navštívili svatyni Panny Marie Dobré rady, která uchovává slavný zázračný obraz. Podle historických pramenů se tento obraz s vyobrazením Panny Marie s Dítětem v roce 1467 během turecké okupace zázračně přenesl z albánského Skutari do Genazzana.
Po postavení stanů v parku u místního hradu následovala v sedm hodin večer slavná asistovaná mše svatá. Duchovní péči a liturgii zajišťoval klérus složený především z kněží a seminaristů Institutu Krista Krále Nejvyššího Kněze (ICRSS). Den byl opět zakončen teplou večeří.
Den třetí
Poslední den pouti začal opět budíčkem v pět hodin, snídaní, naložením zavazadel a odchodem na závěrečných 25 kilometrů do Subiaca. Hned po ránu nás čekalo prudké stoupání o zhruba 500 výškových metrů do italských kopců. Poté již cesta vedla spíše z kopce.
Do města Subiaca jsme dorazili ve dvě hodiny odpoledne. Odtud cesta stoupala ještě zhruba hodinu ke klášteru svaté Scholastiky (sestry svatého Benedikta), kde byla sloužena závěrečná mše svatá celebrovaná podle tradičního římského ritu (Usus Antiquior).
Po Mši svaté nás čekal závěrečný kilometrový výstup ke klášteru svatého Benedikta, kde byla pro naši mezinárodní skupinu domluvena prohlídka v angličtině. Klášter je zasazený napůl do skály a nachází se v něm Sacro Speco (Posvátná jeskyně). Právě v této jeskyni strávil svatý Benedikt na konci 5. století tři roky v samotě, pokání a hluboké kontemplaci, čímž dal v lůně divoké přírody vzniknout západnímu mnišství. Vedle úchvatných středověkých fresek nás klášter odměnil i dechberoucím výhledem na okolní horské hřebeny.
Pouť byla zakončena společnou modlitbou a závěrečným požehnáním.
Závěrečné kázání
Jsou místa, kde slova Evangelia nabývají mimořádně konkrétní podoby: svatyně Sacro Speco v Subiacu je bezpochyby oním „domem postaveným na skále“ (Mt 7, 24–28). Ve 4. a 5. století po Kristu ti nejvnímavější duchové – svatý Augustin na prvním místě – chápali, že starověký římský svět končí a rodí se svět nový. Koncem 5. století opustil tehdy sedmnáctiletý Benedikt z Nursie, potomek vznešeného rodu Aniciů, Řím, aby nalezl útočiště v údolí řeky Aniene, uprostřed divokých a drsných srázů hory Monte Taleo. Spolu s touto majestátní přírodní scenerií se mu nabízel pohled na honosné, avšak opuštěné a chátrající budovy Neronovy vily.
V touze po tichu a samotě vystoupal Benedikt hluboko do lesů, až dorazil k jeskyni, v níž jsme právě stanuli. Tváří v tvář Bohu, v pokání a kontemplaci, si zde plně uvědomil své charisma, jež dalo vzniknout slavné epoše západního mnišství. Na tomto místě mu začalo být jasné, co Církev potřebuje, aby zachránila to nejlepší z umírajícího světa a otevřela se tajemnému novému, které se právě rodilo. Jeho „útěk ze světa“ se v plánech Prozřetelnosti proměnil v sestup do samotného srdce světa, aby naslouchal jeho tepu, jeho hluboké touze, a vlil mu duchovní a kulturní sílu, jež dokáže položit základy Evropy. Po tři roky byla tato posvátná jeskyně lůnem, které Benedikta nosilo, aby ho posléze dalo světu jako patriarchu mnišství a patrona Evropy.
Budovy, které se v průběhu tisíciletí přimykaly ke skále, aby jeskyni chránily, ukazují hluboký vztah mezi kamenem a zdivem: zatímco zvenčí se zdá, že klášter byl postaven jako strážce jeskyně, uvnitř je zřejmé, že to byl právě duchovní význam jeskyně, který zformoval klášter svatého Benedikta i vše, co představuje.
I my dnes žijeme na přelomu epochy, v čase „soumraku bohů“ – těch bohů modernity, kteří si osobovali právo nastoupit na místo pravého Boha: modly neustálého pokroku, blahobytu za každou cenu a země jakožto pozemského království absolutní svobody, spravedlnosti a míru. Vidíme, jak se hroutí fetiše moderní „kultury“: popírání hříchu, mýtus o člověku, který je od přírody dobrý a kazí ho jen špatně uspořádaná společnost, i iluze o všemocné vědě a bezohledné ekonomice řízené „osvícenou“ politikou. Zdá se, že hora modernity nakonec porodila jen myš.
Na scéně tohoto vyhroceného světa se však znovu mocně tyčí symboly Pravdy, Krásy, Dobra a Víry a působí na nás, poutníky třetího tisíciletí, svým prastarým, a přesto stále novým kouzlem. Betlémská jeskyně ve Svaté zemi, Sacro Speco v Subiacu, jeskyně Panny Marie (La Santina) ve španělské Covadonze, jeskyně svatého Michaela na Monte Gargano – tato místa „k velkým činům udatnou mysl podněcují“ (Ugo Foscolo, Dei sepolcri, v. 151). Jsou mocnou výzvou vracející nás k přirozené i nadpřirozené realitě, do středu, k základům a ke kořenům. Nekonečná životnost těchto symbolů zahřívá naše srdce, osvěcuje mysl a dává smysl křesťanskému jednání při našem návratu domů.
Rozhodnost, radost a nadšení těch, kdo v průběhu věků žili podle Evangelia, nás podněcují k činu: zachránit to, na čem skutečně záleží. Vytrhnout náš svět z povrchnosti, zapomnění, zhoubného vlivu „woke kultury“ a čistě povrchních zážitků. Musíme znovu propůjčit hlas tomu, co je Podstatné a Absolutní, nalézt základy naší civilizace, obnovit je a upevnit pokorným, leč odhodlaným a bojovným úsilím o znovuobjevování a uzdravování našich kořenů. Strom Kříže a civilizace, která z něj vyklíčila, musí růst silně a košatě, dokud nenaplní celý vesmír a nedovede nás do nebe.
V Sacro Speco znovu nalézáme ideu sjednocené Evropy, která vzešla ze středověké christianitas (křesťanstva) a semkla jednotlivé národy v solidaritě dříve, než je protestantská reformace a nacionalismus zrozený z osvícenství poštvaly proti sobě. Benediktinské heslo Ora et labora (Modli se a pracuj) platí i dnes pro nás: vracíme se do svých domovů ve znamení kříže svatého Benedikta, abychom konali dobro, potírali zlo a volali: „Adveniat regnum tuum!“ (Přijď království tvé!).
Předtím, než pouť zakončíme závěrečným požehnáním, se připojuji k organizátorům a vyjadřuji upřímné díky všem dobrovolníkům, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na zajištění cesty (od pořádkové služby až po kuchyni), i náboženským, politickým a vojenským představitelům, kteří nás přijali a poskytli nám záštitu v bazilice Santa Maria Maggiore, v Genazzanu a v klášterech v Subiacu.
Zvláštní poděkování patří těm, kdo svou přípravou, asistencí a zpěvem dodali posvátné liturgii ještě větší vznešenost. Děkuji všem, kdo viditelně i neviditelně, zblízka či zdaleka přispěli k uskutečnění této pouti svými modlitbami a dary. Děkuji vám všem, drazí poutníci, kněží i laici, mluvící italsky, francouzsky, španělsky, portugalsky, anglicky, maďarsky i slovanskými jazyky, že jste se spojili v solidaritě jedné společné víry.
Těšíme se na shledanou od soboty 24. do pondělí 26. dubna 2027 při II. ročníku pouti organizované NSC-Italia z Říma do Subiaca.
Mons. Marco Agostini, hlavní kaplan
