Krize v Církvi a kanonický „stav nouze“ nejsou totožné skutečnosti. Za jakých podmínek může nutnost omluvit porušení církevního zákona a proč nemůže ospravedlnit biskupská svěcení vykonaná bez papežského mandátu.
Rád bych se pozastavil u jednoho pojmu, který bývá často používán nejasně a rozporuplně, zejména k ospravedlnění biskupských svěcení, k nimž došlo 1. července 2026 v Écône: u pojmu „stav nouze“.
Hned na začátku je třeba vyjasnit jednu zásadní věc: pojem „stav nouze“ nelze zaměňovat s hlubokou krizí, kterou dnes Církev prochází. Tato krize je nepopiratelnou historickou a sociologickou skutečností. Někteří kladou její počátky do pontifikátu papeže Františka, jiní do pokoncilní doby a další přímo do období Druhého vatikánského koncilu. Každý z těchto pohledů obsahuje část pravdy. Tento jev je však mnohem rozsáhlejší a jeho kořeny sahají hlouběji do minulosti.
Již svatý Pius X. ve své prorocké encyklice Pascendi dominici gregis z 8. září 1907 rozpoznal existenci velmi závažných omylů, které skrze modernismus pronikaly do Církve. Profesor Plinio Corrêa de Oliveira ve svém dnes již klasickém díle Revolution and Contro-Revolution, vydaném v roce 1959, zasadil tuto krizi do rámce staletí trvajícího procesu, jenž započal rozpadem středověkého křesťanstva.
Romano Amerio ve své knize Iota Unum: Studie o změnách v Katolické církvi ve 20. století, vydané roku 1985, podal rozsáhlou a pronikavou diagnózu tehdeljších neduhů Církve. V témže roce vydal kardinál Joseph Ratzinger, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, spolu s Vittoriem Messorim Zprávu o stavu víry (The Ratzinger Report), v níž bije na poplach ohledně stavu současného katolicismu. Poté, co se stal papežem Benediktem XVI., věnoval poslední rok svého pontifikátu právě krizi víry. Od té doby se situace dramaticky zhoršila a důkazy o této krizi by málo kdo mohl popírat.
Historická skutečnost velmi závažné krize v Církvi však není totožná s právně-morální kategorií „stavu nouze“. Jde o dva odlišné pojmy, které nesmějí být zaměňovány.
Stav nouze předpokládá mimořádnou situaci, není s ní však totožný. Jde o institut morální teologie a práva, který slouží k posuzování situací, kdy se řádné zachovávání zákona zdánlivě dostává do rozporu s dobrem, jež má zákon chránit. Církevní krize může tvořit kontext, v němž vyvstane otázka stavu nouze. Mezi popisem historické situace a jejím morálním či právním posouzením však existuje ještě další krok. Ten vyžaduje obezřetnost a důkladné zhodnocení skutečností.
Morální nauka vymezuje stav nouze jako situaci, v níž člověk, aby zabránil závažnému, bezprostřednímu a nevyhnutelnému zlu, vykoná čin, který by byl za běžných okolností nedovolený nebo zakázaný. Jinými slovy, stav nouze se netýká ani tak samotné vnější situace jako spíše obezřetného úsudku toho, kdo v dané situaci musí jednat.
Stav nouze proto vzniká spojením mimořádné situace a osobní odpovědnosti člověka, který se musí rozhodnout, jak jednat. Krize může být objektivní, zatímco stav nouze se týká subjektivního posouzení konkrétního jednání, které je třeba v této krizi uskutečnit.
Kodex kanonického práva z roku 1983 tuto problematiku výslovně upravuje v kánonech 1323 a 1324. Kánon 1323 stanoví, že žádnému trestu nepodléhá ten, kdo porušil zákon, jestliže „jednal pod vlivem vážného strachu, i když pouze relativně vážného, nebo z nutnosti nebo závažné nesnáze, pokud však skutek nebyl vnitřně špatný nebo nevedl ke škodě duší“. Tato norma nevytváří svévolnou výjimku ze zákona, nýbrž uznává, že mohou nastat mimořádné okolnosti, za nichž právní odpovědnost zaniká nebo je zmírněna.
Prvním charakteristickým rysem stavu nouze je jeho výjimečná a dočasná povaha. Vzniká jako reakce na konkrétní, časově ohraničenou situaci. Nelze jej proměnit v trvalý stav ani z něj učinit běžný způsob řízení či života Církve. Kdyby se nouze stala trvalou, přestala by být skutečnou „výjimkou“. Nakonec by zbavila smyslu samotnou řádnou církevní kázeň.
Historická krize může trvat celá desetiletí. Stav nouze se naproti tomu týká konkrétních skutků vykonaných za přesně vymezených okolností. Jejich cílem musí být čelit konkrétnímu a bezprostřednímu nebezpečí. Krize představuje prostředí, zatímco stav nouze je obezřetným úsudkem. Ten může v přísně vymezených případech určité jednání ospravedlnit nebo omluvit.
Existuje však nepřekročitelná hranice, na níž trvá jak morální teologie, tak kanonické právo. Stav nouze nikdy nemůže ospravedlnit čin, který je vnitřně zlý (intrinsece malum). Platí zde zásada formulovaná svatým Pavlem a soustavně potvrzovaná učitelským úřadem Církve: nikdy není dovoleno činit zlo, aby z něj vzešlo dobro – non sunt facienda mala ut veniant bona (Řím 3,8). Některé činy zůstávají kvůli samotnému svému mravnímu předmětu vždy nedovolené, bez ohledu na okolnosti a historické souvislosti.
Právě na tento bod se soustřeďuje teologická a kanonistická diskuse. Čin vykonaný s odvoláním na stav nouze nesmí odporovat zásadám božského práva ani normám, které ze své povahy nepřipouštějí žádnou výjimku. Biskupská svěcení bez papežského mandátu a proti vůli papeže mají za svůj objektivní cíl vytvořit skutečnost nezávislou na římském papeži a na biskupech, kteří jsou s ním ve společenství. To je však vnitřně nedovolené, ať už se k ospravedlnění tohoto kroku uvádějí jakékoli historické okolnosti.
Skutečný problém tedy nespočívá v otázce, zda v Církvi existuje krize. Její existence je všem zřejmá. Rozhodující otázka zní jinak. Je i v situaci velmi závažné krize morálně a právně dovoleno vykonat čin, který narušuje hierarchické uspořádání Církve, jak je ustanovil Ježíš Kristus? Jde o čin, který ve svém důsledku odmítá jurisdikční primát římského papeže a zavádí praxi bez opory v dvoutisícileté tradici Církve.
Není-li toto všechno jasné, hrozí, že se „stav nouze“ stane pouhým stavem zmatku.