V roce 2016 nastoupil do kostela na Karlově otec Stanislav Přibyl. Zdejší chrám od té doby slouží jako zázemí pro tradiční latinskou mši. Na Karlově přibývá místních věřících a v lavicích mnohdy zasedají věřící z celého světa, kteří zrovna zavítali do Prahy. Otec působí také jako kanovník, jelikož byl v minulém roce přijat do Královské kolegiátní kapituly u Všech svatých na Pražském hradě. K příležitosti završení dekády plodné služby rektora kostela nabízí Una Voce čtenářům rozhovor s otcem Přibylem.
Kdy jste poprvé sloužil mši sv. v tradičním ritu a jak dlouho se celebrovala u sv. Gabriela?
Tak to už nejsem schopen přesně rekonstruovat. U sv. Gabriela jsem působil mezi roky 2005 až 2016. Na petici žádající slavení tradičních mší zareagoval tehdejší smíchovský farář od sv. Václava, P. Jerzy Gapski, velmi šikovným způsobem: požádal mě, abych umožnil slavení tradiční mše sv. u sv. Gabriela. On již pozitivní zkušenost s hodnotou této mše měl a sdělil mi úžasnou věc, že pro něj se učit tradiční liturgii znamenalo duchovně víc než všechny dosavadní exercicie. Zavedení tradiční mše mohlo být u sv. Gabriela tak časově ve středu mého tamního působení, ale teprve poslední roky jsem se sloužení mše naučil, protože mi bylo stydno, že v kostele, kde jsem duchovním správcem, se slouží ritus, který sám neumím :-)
Při svých prvních tradičních mších jste se podle vlastních slov musel velmi soustředit na správné provedení jednotlivých úkonů. Změnilo se Vaše vnímání této liturgie, když jste si ji postupně osvojil natolik, že už se nemusíte soustředit na rubriky? Objevil jste v ní něco, co Vám před deseti lety zůstávalo skryto?
Objevil jsem, že se mi po poznání tradičního ritu daleko lépe slouží i mše v novém obřadu. Mám k tomu takový gastronomický příměr: „pilsner“ je označení světlého pivního ležáku a takových „pilsnerů“ se zejména v Německu vyrábí tisíce druhů, ale jen jediný z nich je Pilsner Urquell, náš pravý plzeňský prazdroj. A čím je mu bližší adaptace v novém mešním obřadu, tím lépe. Ale také naopak: nový obřad je sice daleko snadnější se naučit, ale je nesmírně křehký, protože kněz zde přejímá nejen úlohu obětníka, nýbrž nově také vítajícího, moderujícího, a shromážděný lid svojí individualitou všemožně zaujímajícího. Proto si papež Benedikt XVI. moudře přál, aby se seminaristé seznamovali s oběma formami římského ritu, aby se v budoucnu vyhnuli někdy i dobře myšlenému sebezviditelňování individuality kněze. Jestliže si on toto přál, zatímco dnes například přicházejí zákazy, že se seminaristé s ritem nesmí ani seznamovat a aktivně se jej účastnit, je to krátkozraké. Je to jako kdyby se nesměli seznamovat s církevní architekturou a hudbou starší než padesát let.
Jak proběhl přesun komunity kolem tradiční liturgie od sv. Gabriela na Karlov? V čem po letech vnímáte pozitiva a negativa této změny?
Přesun nijak neprobíhal: z neděle na neděli se přešlo na Karlov. Bylo zřejmé, že osud sv. Gabriela bude zpečetěn, což se také stalo. Jsem ten nejhorší kapitán na světě: poznal jsem, že gabrielská loď se potápěla a že pod případným novým vlastníkem zde nebude jistota konání bohoslužeb, takže jsem loď opustil jako první. Dnes údajně slouží u sv. Gabriela egyptští koptové, ale lze dohledat i video, na kterém jistý raper pořádá v kostele svoji velmi odvázanou show. Pro sloužení tradiční liturgie je Karlov takový, řekněme, „vzdušnější“, než sv. Gabriel.
Jaké jsou Vaše hlavní pozitivní zkušenosti s komunitou kolem tradiční mše svaté v Praze?
Tak v roce 2016, kdy jsem přišel, navštěvovalo Karlov jen asi patnáct seniorů, kterých jsem si ovšem velmi cenil. Měli totiž krásný vztah ke kostelu, který pro ně nebyl pohodlně po pražsku dopravně obslužný. Nicméně, dnes už zde nejsou, avšak při posledním sčítání lidu při bohoslužbách jsme měli přes 300 návštěvníků kostela, a to s nízkým věkovým průměrem. Vím o jednom zvídavém hierarchovi, který si přišel starou liturgii s tak hojnou účastí mladých osobně ověřit. Mně se nikdy nezmínil, že zde byl. Svému okolí se ale svěřil, že jej překvapil velký počet mladých lidí s kočárky a mnoha malými dětmi. Jak to, že zrovna tito věřící lnou k tradičnímu obřadu, kde by již měly být jen nostalgické devadesátnice? Je zjevné, že co se někteří snaží dosáhnout stovkami hodin sezení, hlasování a schůzování, tradiční obřad zajišťuje jaksi mimoděk. „Kdo můžeš pochopiti, pochop.“
Vnímáte i nějaké negativní aspekty či nebezpečí u těchto tradičních komunit?
Tady už jsme na tenkém ledě. Určitě by byla situace jiná, kdyby se katoličtí tradicionalisté necítili jako zneuznaná až pronásledovaná menšina. Kdyby třeba týdeník, který se honosí titulem „katolický“, přinášel o katolících lnoucích ke tradiční mši svaté konkrétní a nezaujaté informace. Ale proto, že necítí v církvi dostatečné zastání a uznání, vyhledávají někteří z nich všemožné weby a další rozmanité zdroje, které je od jednoty církve někdy spíše vzdalují. Trochu to také připomíná mnohé mariánské ctitele, kteří se hned rádi chytají zpráv o rozmanitých mariánských zjeveních, kde se jaké šustne.
Jaká je podle Vás budoucnost tradiční mše sv. a jakým způsobem bude třeba překonat současná nepochopení?
Myslím si, že ideologicky motivované pokusy tradiční mši postupně zlikvidovat se nedaří a nemají budoucnost. Tyto snahy jsou kontraproduktivní, pošetilé, a ukázalo se, že nefungují. Kardinál Sarah, dřívější prefekt Kongregace pro ritus, si mi postěžoval, že mu úloha biskupů v omezujícím motu proprio Traditionis custodes připomíná snahu učinit z biskupů nástupce nikoli apoštolů, nýbrž spíše politických tajemníků, zasahujících do chodu farností. Sám papež Lev sice zatím nemění toto omezující zákonodárství z období předchozího pontifikátu, avšak ještě před svým příjezdem do Francie vyzýval tamní biskupy, aby kněžím velkoryse povolovali sloužení tradiční mše sv. To jen pro informaci těch, kteří se tak rádi odvolávají na papežskou autoritu, avšak jen když jim to konvenuje.
Tradice v Praze nezačala před deseti lety. Někteří věřící usilovali o její zachování již v devadesátých letech. Setkáváte se na Karlově stále s touto první generací tradičních katolíků?
Já jsem zažil dokonce ještě starší generaci. Začal jsem ministrovat u sv. Jindřicha počátkem 70. let jako šestiletý klučík v době, kdy tam sloužil ještě P. František Xaver Juránek, jezuita staré školy, který se liturgické reformě přizpůsoboval, mírně řečeno, velmi liknavě. Tu generaci osmdesátek a devadesátek reprezentuje koryfej tradiční mše sv. u nás, P. Jan Gerndt, který obdržel indult od kardinála Tomáška. Na Karlov však dnes docházejí zcela nové generace katolíků, například těch, kteří nemohou snést různé liturgické excesy a rádoby “otevřené a lidu srozumitelné” experimenty, které navíc odporují rubrikám misálu. Ale nejde jen o negaci běžně rozšířených excesů, nýbrž především o nalezení ryzí spirituality, která z tradiční mše svaté doslova čiší: obdobně jako byzantský ritus pravoslavných či řeckokatolíků nás i ona uvádí do reality, která překračuje běžnou každodenní zkušenost. Je to bez jakékoli nadsázky nebe na zemi.
Z dětí, které před deseti lety doprovázely své rodiče na tradiční mši svatou, jsou už dospělí. Zůstávají u víry a tradiční liturgie i ve věku, kdy se začínají samostatně rozhodovat? Co se při předávání víry osvědčilo a kde naopak tradiční rodiny narážejí na obtíže?
V mnohodětných tradičních rodinách se víra předává zcela přirozeně a automaticky. Děti přejímají hodnotový svět rodičů. A i když to v postpubertálním věku nebývají svatouškové, pořád je u nich jejich víra pevným korektivem jednání. Zásadní věcí je totiž soudržnost velkých rodin, je to opravdu Ecclesia domestica, rodinná církev.
Karlov je významným centrem tradiční liturgie, kam věřící přijíždějí z různých částí Prahy i jejího okolí. Přicházejí sem však také místní obyvatelé, pro které je Karlov jejich „přirozeným kostelem“? Před deseti lety jste v rozhovoru poznamenal, že trident míjí generaci „kostelních babiček“. Změnilo se od té doby něco?
Karlov je stále převážně centrem mladých. Jednak je zde v konkrétním případě Karlova ta dopravní nedostupnost, ale zjistil jsem také, že „latinofobie“ a „tridentofobie“ je ve starší generaci vžitá, přestože někteří dnešní senioři byli ještě ve starém obřadu kdysi vychováváni. Také z daleké ciziny přijíždějí na Karlov lidé mladí i středního věku. Prožíváme zde katolicitu od Aljašky po Nový Zéland. A tradiční liturgie je rovněž magnetem na duchovní povolání. Z naší komunity vzešli již dva kněží, kteří slouží v českobudějovické diecézi na poutním místě Římov. Také třetí povolání je již na cestě.