Bývalý maďarský velvyslanec u Svatého stolce, který napsal novou brožuru, vzpomíná na své první, poněkud matoucí setkání se starým ritem a vysvětluje, jak chce tímto novým dílem pomoci ostatním přistupovat k němu s porozuměním a pokojem.
Tradiční latinská mše se v posledních letech stala předmětem jak hluboké úcty, tak i kontroverzí a přitahuje stále větší počet mladých věřících, a to i navzdory omezením ze strany Říma.
Pro některé je však první setkání s tímto starobylým ritem poznamenáno zmatkem, než se pro ně stane branou k hlubšímu životu modlitby a obnovenému smyslu pro posvátno. Pomoci překlenout tuto mezeru v porozumění je jedním z cílů nové brožury s názvem Discovering the Latin Mass: A Travel Guide for the Curious (Objevování latinské mše: Průvodce pro zvídavé), která byla napsána jako jednoduchý a praktický průvodce pro ty, kdo se s touto liturgií setkávají poprvé.
Autorem knihy je arcivévoda Eduard Habsbursko-Lotrinský, potomek habsburské dynastie, který v letech 2015 až 2025 působil jako maďarský velvyslanec u Svatého stolce. V následujícím rozhovoru pro Register z 27. května podrobněji vysvětluje své pohnutky k napsání této knihy, jaký významný a pozitivní vliv měl Vetus Ordo („starý řád“) na jeho život, rodinu i víru, a proč se domnívá, že jeho popularita mezi mladými lidmi roste. Sdílí také svůj pohled na to, proč tradiční liturgie vyvolává tak vážné sympatie i odpor.
Pane velvyslanče, čeho doufáte, že knihou Discovering the Latin Mass dosáhnete, a co vás inspirovalo k jejímu napsání?
Tuto knížečku jsem napsal proto, že když jsem poprvé náhodou zavítal na tradiční latinskou mši a byl jsem naprosto zmatený – ba dokonce podrážděný –, neměl jsem po ruce žádnou malou, praktickou vysvětlující brožurku. Nikdo mě nepřipravil na to, jak moc se liší téměř každý aspekt této liturgie, takže jsem ji zpočátku nedokázal ocenit. Doufám proto, že s touto příručkou v ruce budou lidé přicházet na své první latinské mše lépe připraveni a nebudou si hned stavět vnitřní bariéry.
Komu je kniha určena především a je možné si ji vzít s sebou přímo na mši, aby člověk mohl liturgii lépe sledovat a zapojit se do ní?
V první řadě to není kniha pro lidi, kteří již tradiční latinskou mši pravidelně navštěvují. Je opravdu určena pro ty, kteří by ji rádi vyzkoušeli, protože o ní slyšeli, nebo pro ty, kteří jsou prostě jen zvědaví na tuto formu římského ritu. Cílí také na lidi, které latinská mše velmi dráždí a kteří by si možná rádi nechali vyvrátit některé své předsudky.
Ano, tuto knihu si můžete vzít na své první dvě nebo tři latinské mše. Uprostřed je část, kde vysvětluji jednotlivé části liturgie, a to i s pomocí několika nákresů. Ty ukazují například to, že když ministrant stojí vpravo a kněz je uprostřed, poznáte, v jaké části mše se právě nacházíme. Takže ano, pro tento účel je naprosto ideální.
Jaký vliv měla tradiční latinská mše na váš vlastní život a jak důležitá byla pro vás jako pro rodiče, zejména při formování vašich dětí v katolické víře?
Velice vám děkuji za tuto otázku. Nejsilnější dojem, který na mě latinská mše udělala, spočívá v tom, co přinesla mým dětem. Všichni jsme byli katolíky od kolébky, chodili jsme pravidelně na mši, modlili se, jezdili na poutě a podobně. Když jsme ale před pěti nebo šesti lety objevili latinskou mši, celá rodina – včetně těch členů, kteří nás v Římě navštěvovali jen zřídka – nastoupila na zcela novou cestu prohlubování víry, prohlubování vztahu s Kristem a hlubšího doceňování liturgie.
Především jsem viděl, jak se život liturgie začal přelévat do našeho každodenního života. Vidím nyní například mnohem větší věrnost v každodenní modlitbě, v modlitbě růžence, v modlitbě novén a ve všech těchto praktikách, což člověku proměňuje život. Našel jsem něco, co dalo celé naší rodině skutečně nový impuls ve víře.
Habsburský rod hrál po staletí klíčovou roli v uchovávání starobylé liturgie, která měla naopak zásadní vliv na kulturu a politiku v jeho zemích. Vidíte svou roli podobně – tedy jako pomoc věřícím poznat a zamilovat si tradiční latinskou mši, a tím přispět k zachování evropské katolické civilizace, která je dnes pod silným tlakem sekularismu, islámu a dalších sil?
Myslím, že je příliš brzy na to předpovídat, jakou roli sehraje znovuobjevení tradiční latinské mše v Evropě. Počty jsou stále velmi malé a drtivá většina katolíků stále navštěvuje to, čemu říkáme Novus Ordo – tedy dnešní mši. Vidím však svou roli snad jako roli jakéhosi velvyslance tradiční latinské mše pro lidi, kteří o ní ještě neslyšeli, kteří by ji rádi objevili nebo kteří by možná chtěli překonat své předsudky vůči této formě ritu.
Tuto brožuru jsem začal psát téměř okamžitě poté, co skončilo mé působení v diplomatických službách u Svatého stolce. Jako diplomat musíte být ohledně svých vlastních preferencí, zejména v liturgických otázkách, spíše zdrženlivý. Nyní mám mnohem větší svobodu mluvit o tom, co mám na srdci.
O tradiční latinskou mši je v poslední době velký zájem, zejména mezi mladými lidmi. Jak si vysvětlujete tuto rostoucí popularitu, zvláště když přichází v době nedávných snah Vatikánu o její omezení?
Máte naprostou pravdu: mladé lidi tradiční latinská mše velmi přitahuje. Je to fenomén, který vidíme po celé Evropě a po celém světě, zejména ve Spojených státech, v Anglii, ve Francii, ale také v Rakousku, Německu a Maďarsku – zkrátka všude. Ptáte se, proč tomu tak je. Jistě to nevím s naprostou jistotou, ale můj osobní odhad je, že představuje naprostý opak dnešního světa.
Je velmi důstojná a velmi tichá – opravdu tichá. Právě ticho bylo tím, co na ní mě i mou rodinu přitahovalo nejvíce. Je velmi zbožná. Myslím si, že pokud dnešní mladí lidé vůbec chtějí být katolíky, chtějí jimi být opravdu do hloubky a opravdově. Tradiční latinská mše vám dává jak dojem, tak skutečnost velmi hlubokých kořenů. „Cizost“ latinského jazyka, posvátnost gest – to vše vám říká, že to, co se zde děje, je velmi vážné a velmi posvátné. Myslím, že právě to mladí lidé hledají, pokud dnes chtějí postavit svůj život na něčem pevném.
Proč podle vás tradiční latinská mše vyvolává tak silné emoce – jak u těch, kteří ji chtějí zachovat, tak u těch, kteří se staví proti ní?
Pokud začneme u odpůrců, domnívám se, že agresivní odpor vůči tradiční latinské mši je dán především dvěma faktory. Prvním z nich je pravděpodobně předsudek pocházející z 50. a 60. let minulého století. Několik generací kněží – z nichž někteří jsou dnes biskupy – vyrostlo v představě, že jde o něco, co patří „včerejšku“, o něco, co jsme opustili, abychom se otevřeli dnešní liturgii. Učili je, že bychom se do toho neměli příliš nořit ani se tím příliš zaobírat, že je to poněkud mechanické, černobílé, zkrátka záležitost starých časů. To vše mohlo u některých lidí vést k tomu, že vyrostli v pevném přesvědčení, že jde o cosi překonaného, zaprášeného a zastaralého. Když se to tedy jiní nyní snaží znovu objevit, reagují agresivně. To je podle mě jedno z možných vysvětlení.
Druhým faktorem je samozřejmě – a to považuji za velmi nešťastné – způsob, jakým se někteří nově konvertovaní katolíci, často promlouvající prostřednictvím svých webkamer, prezentují jako mluvčí tradice a tradiční latinské mše. Někdy mají pocit, že musí mluvit velmi agresivně a hlasitě, aby dokázali, že jsou „skutečně“ katolíky. To vytváří obraz tradicionalistů jako tvrdé, odsuzující a nehostinné skupiny lidí.
Jsem si docela jistý, že mnohá opatření přijatá proti latinské mši v posledních letech jsou důsledkem tohoto dojmu. Internet může být skvělým místem pro mluvení o víře, ale činit tak s respektem, láskou a pochopením pro jiné formy katolického života by bylo pravděpodobně mnohem užitečnější.
I přes oživení zájmu jsou počty věřících v porovnání s širší katolickou veřejností stále relativně malé. Vnímáte ty, kteří navštěvují tradiční latinskou mši, jako onen „zbytek“, onu „tvůrčí menšinu“, o níž kdysi mluvil kardinál Ratzinger, která zachová katolický řád a apoštolskou tradici v době, kdy se zdá, že vše kolem upadá a hroutí se?
Je pravda, že na tradiční latinskou mši chodí v celosvětovém měřítku poměrně malý počet katolíků. Říkám „poměrně“, protože pokud srovnáme počet těch, kteří navštěvují latinskou mši, s počtem těch, kteří chodí na mši pravidelně – a třeba i ve všední dny – v mnoha západoevropských zemích, pak najednou počty „tradičních katolíků“ vypadají mnohem větší, než by si člověk myslel. V porovnání s celkovým počtem pokřtěných v katolické Církvi jsou však stále velmi malé.
Zda věřím, že právě toto bude ona bašta, ten malý zbytek věrných? To si nemyslím. Domnívám se, že to, o čem mluvil Benedikt XVI., platí jak pro ty, kdo chodí na tradiční latinskou mši, tak pro ty, kdo navštěvují farnosti, kde se dnešní mše slouží zbožně a důstojně a kde katolický život žije a vzkvétá. Tyto dvě skupiny dohromady tvoří onen malý zbytek – a obě tyto skupiny rostou exponenciálním tempem.
Pokud se podíváme na počty lidí, kteří byli v posledních čtyřech nebo pěti letech pokřtěni, birmováni nebo se vrátili do katolické Církve, vidíme, že se v Církvi něco děje, něco se děje v celém západním světě, pokud mohu soudit. Jsem plný naděje pro Církev, že se nakonec nestaneme oním velmi, velmi malým zbytkem, o kterém kdysi mluvil Benedikt XVI.