První setba a krvavé zkoušky
Již ve 14. století zasel semeno Božího slova v Japonsku blahoslavený Odorik z řádu svatého Františka, a ještě hojněji pak svatý František Xaverský v polovině 16. století. Ten přistál u japonských břehů na svátek Nanebevzetí Panny Marie roku 1549 a pod její ochranou zahájil svou misionářskou činnost. Když poznal japonský lid a jeho způsob života, napsal o něm s nadšením tato slova:
„Nikde jinde mezi nevěřícími jsem nepoznal tolik dobrosrdečnosti a laskavosti jako u Japonců. Jejich mravům je třeba vzdát veškerou čest. Nedokážu je dostatečně vynachválit.“
Prohlásil také, že se nesetkal s žádným jiným pohanským národem, který by se nechal tak snadno vést rozumem. Proto si přál, aby do Japonska přicházeli misionáři, kteří vynikají spíše filozofií a logickým myšlením než pouhým řečnictvím. S údivem zjistil, že jen málokdo neumí číst a psát. Choval pevnou naději, že se Japonci obrátí na křesťanskou víru a svým příkladem pak strhnou i ostatní asijské národy.
On i jeho spolubratři z Tovaryšstva Ježíšova přišli do Japonska v tu nejvhodnější chvíli. V té době totiž panoval v tamním buddhismu velký rozvrat. Bonzové – jak se nazývají jejich kněží – vedli hříšný život. Neštítili se žádných prostředků, jak zbohatnout, a jejich srdce byla jako z kamene, když je chudí prosili o pomoc.
Naproti tomu jezuité se věnovali apoštolskému dílu s nesmírným sebezapřením, byli připraveni pro hlásanou víru podstoupit i smrt a srdce Japonců si získávali láskou, dobrosrdečností a milosrdnými skutky. Také vláda, když poznala jejich učení, začala přát morálním zásadám, které šířili. Není divu, že pouhých 40 let po smrti svatého Františka Xaverského žilo v zemi již 600 000 katolíků a o několik let později dokonce 1 800 000 věřících.
Tato hojná úroda však byla krutým pronásledováním téměř zcela zničena. Za císaře Taiko Sama a ještě více za jeho nástupce Iejasua (Yeyasu) tekla krev zavražděných křesťanů proudem. Usmrceno bylo přes 1 000 řeholníků a více než 200 000 místních křesťanů. Na všech veřejných prostranstvích, silnicích, horách i v údolích byly vyvěšeny tabule s nápisem:
„Dokud bude slunce hřát zemi, ať se žádný křesťan neodváží vstoupit do Japonska!“
Zdálo se, že křesťanství v této zemi, kde tak slibně vzkvétalo, nadobro zanikne.
Ochrana Panny Marie v časech temnoty
Zcela však nezmizelo. Misionáři totiž při vštěpování víry v Ježíše Krista zaseli do srdcí nově obrácených také hlubokou lásku k přečisté Bohorodičce. Tato láska se v nich zakořenila tak hluboce, že ji nedokázala vyvrátit žádná z následujících bouří. Maria své ctitele v tomto krutém zápase posilovala.
Podobně jako Maria zachránila Božské dítě útěkem do Egypta před Herodem a přivedla je zpět do Judska, ochránila i část japonské církve před všemi bouřemi až do dob, kdy Japonsko opět otevřelo své brány hlasatelům evangelia. Ještě v roce 1847 se země zdála být naprosto nepřístupnou. Avšak poté, co papež Pius IX. prohlásil blahoslavenou Pannu Marii pod titulem jejího Nejsvětějšího Srdce za hlavní patronku Japonska, se jeho dlouho uzavřené brány brzy otevřely prvním věrozvěstům. Stalo se tak roku 1854, kdy bylo v Římě vyhlášeno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie.
Nalezení skrytých křesťanů
Do země však bohužel dorazili dříve protestantští misionáři než katoličtí. Potomci dávných křesťanů je tajně vyhledávali v naději, že jde o nástupce oněch svatých mužů, kteří pokřtili jejich předky. Byli však trpce zklamáni, neboť u nich nenašli mariánskou úctu, a proto se od nich odvrátili. Stále však doufali, že se jednou setkají s pravými misionáři.
Jejich naděje se naplnila v roce 1865, kdy byl v Nagasaki vybudován katolický chrám k poctě 26 japonských mučedníků. V něm byl postaven také oltář Panny Marie s krásnou sochou zobrazující ji s Božským Dítětem. Chrám okamžitě přilákal mnoho návštěvníků, kteří si vše se zájmem prohlíželi, nejvíce je však okouzlila právě socha Panny Marie.
Jednoho dne předstoupilo před P. Bernarda Petitjeana, správce tohoto „nového chrámu“, patnáct lidí. Tři z nich před ním poklekli, položili si ruce na srdce a pohnutým hlasem pravili:
„Srdce všech zde přítomných se neliší od tvého.“
Chtěli tím říci: „Smýšlíme stejně jako ty, máme stejné náboženství a poznáváme to podle úcty, kterou chováš k Matce Páně.“ P. Petitjean měl z toho nevýslovnou radost a zeptal se jich, odkud pocházejí. Jmenovali svou vesnici a dodali: „U nás doma smýšlí každý jako my.“
Aby se ujistili, že nebudou zklamáni, začali se ho vyptávat na jeho učení o Bohu, o Ježíši Kristu, a zvláště o blahoslavené Panně Marii. Také se zajímali, zda zachovává půst (bylo to právě 17. března). Radost, kterou misionář prožíval, se nedá popsat. Tato radost ještě vzrostla, když na Zelený čtvrtek a Velký pátek přišlo 1 500 křesťanů a v prvních květnových dnech dokonce 2 500 věřících i s katechetou Petrem.
Od něj se misionář dozvěděl, že učení i způsob udílení křtu u těchto skrytých japonských křesťanů plně odpovídá učení a předpisům katolické církve. Také katecheta Petr se však chtěl ujistit, zda před ním nestojí „vlk v rouně beránčím“, a kladl misionáři různé otázky. Předně chtěl vědět jméno tehdy vládnoucího papeže. Nakonec položil rozhodující otázku: zda je ženatý a má rodinu. Misionář mu odpověděl:
„Vy všichni i všichni vaši bratři, křesťané i nekřesťané v Japonsku, jste dětmi, které mi dal Bůh. Jiné děti mít nesmím, kněz musí až do smrti zůstat bez manželky.“
Když křesťané uslyšeli tuto potěšující odpověď, hlasitě velebili Boha, že konečně nalezli pravého Kristova apoštola.
Odkaz víry a naděje
Misionář brzy nato objevil dalších 25 křesťanských obcí, v jejichž čele stálo sedm katechetů. Splnila se tak prorocká slova, která svatý František vyřkl při svém loučení s Japonskem:
„Jakmile japonský národ jednou přijme křesťanskou víru a svatost, už od ní nikdy neustoupí.“
Na památku této mimořádné události ze 17. března 1865 ustanovil papež Pius IX. Slavnost nalezení křesťanů, která se každoročně 17. března slaví ve všech japonských chrámech. Není pochyb o tom, že k této radostné události významně přispěla Panna Maria, podle jejíž úcty byl rozpoznán pravý misionář. Proto se tato slavnost nazývá také svátkem Panny Marie Japonské. Křesťané tento název s úctou vyslovují, aby získali plnomocné odpustky udělené Svatým stolcem.
Od té doby v Japonsku výrazně rostl počet věřících, kněží, biskupů, katolických kostelů i kaplí. Kéž Bůh dá, aby se na přímluvu Panny Marie celý japonský národ, který má mezi východoasijskými národy největší životní sílu, podnikavost a touhu po pokroku, jednou obrátil na křesťanskou víru; aby vedle světského vzdělání, které přejal od křesťanských Evropanů, přijal za své i jejich křesťanské náboženství!
Poučení pro naši dobu
Skrytí japonští křesťané poznali pravého Kristova posla podle tří znamení: podle úcty k Panně Marii, podle kněžského celibátu a podle jednoty s římským papežem. Táž tři znamení zůstávají i v naší době zkušebním kamenem věrnosti, neboť právě proti nim se obrací stav nouze, do něhož je Boží lid uváděn.
V době, kdy se Panně Marii upírají její tituly a někteří by ji nejraději odsunuli do pozadí, je odpovědí Božího lidu utíkat se k ní tím vroucněji a pevně se držet jejích výsad — vzývat ji jako Spoluvykupitelku a Prostřednici všech milostí. Jako kdysi zachránila japonskou církev před vyhlazením a jako podle úcty k ní byl rozpoznán pravý misionář, tak ani nás v temnotě neopustí ten, kdo se svěří pod její ochranu.
V době, kdy upadající církevní společenství navrhují svěcení žen a chtějí připustit ženaté kněze, je třeba hájit svatý celibát. Vždyť právě podle něj poznal katecheta Petr pravého kněze, když uslyšel: „kněz musí až do smrti zůstat bez manželky.“ Kněžství není povoláním k rodině pozemské, nýbrž k otcovství duchovnímu, jež objímá všechny svěřené duše.
A v době, kdy se někteří proti vůli papeže utíkají k nedovoleným biskupským svěcením, je třeba zůstat poslušen současného Petrova nástupce ve všem, čím jsme mu povinni. I skrytí křesťané se nejprve tázali na jméno tehdy vládnoucího papeže, dobře vědouce, že bez jednoty s ním není pravé církve. Kdo se od skály Petrovy odtrhne, byť ve jménu horlivosti, staví se mimo ni a proti ní.
V hodině zkoušky proto Boží lid nehledá nové cesty, nýbrž vytrvá na oněch třech, jimiž japonští mučedníci a vyznavači obstáli: v dětinné lásce k Panně Marii, ve věrnosti kněžskému celibátu a v poslušnosti římskému papeži. To je odpověď věřícího srdce ve stavu nouze.