Pius VI. a „stav nouze“ konstitučních biskupů

Během Francouzské revoluce hájili biskupové vysvěcení bez papežského mandátu své jednání odkazem na stav nouze. Pius VI. jejich argumentaci odmítl a zdůraznil, že ani mimořádné okolnosti nemohou narušit hierarchické uspořádání Církve.

Revoluce zasahuje do uspořádání Církve

Francouzská revoluce nezpůsobila pouze pád starého režimu, ale zasáhla přímo do uspořádání Církve. Zrušením starobylých diecézí, konfiskací církevního majetku a zestátněním duchovenstva zamýšlelo Ústavodárné národní shromáždění vytvořit Církev podřízenou státu.

Dne 12. července 1790 byla přijata Občanská ústava duchovenstva, která zásadně proměnila uspořádání francouzské církve. Počet diecézí byl snížen ze 135 na 83, aby odpovídal nově vytvořeným departementům. Biskupové a faráři již neměli být jmenováni církevní autoritou, nýbrž voleni občany, včetně nekatolíků, zatímco veškeré vztahy se Svatým stolcem byly výrazně omezeny.

Dne 27. listopadu 1790 uložilo shromáždění všem duchovním povinnost přísahat věrnost nové ústavě. Protože téměř všichni francouzští biskupové odmítli přísahu složit, rozhodla se revoluční vláda nahradit je novou hierarchií. Voličský sbor, tvořený převážně laiky, mezi nimiž byli i protestanti, zvolil osmdesát biskupů. Ti však ještě potřebovali přijmout biskupské svěcení. Bylo proto nutné najít alespoň jednoho biskupa ochotného vysvětit zvolené kandidáty bez papežského mandátu.

Vznik souběžné hierarchie

Prvním, kdo porušil církevní kázeň, byl Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838), biskup z Autunu. Dne 24. února 1791 v kostele kněží oratoria ve Faubourg Saint-Honoré za asistence Mons. Jeana-Josepha Gobela, titulárního biskupa z Lyddy, a Mons. Jeana-Baptista Miroudota du Bourg, titulárního biskupa babylonského, vysvětil Louise-Alexandra Expillyho de La Poipe, zvoleného konstitučním biskupem Finistère se sídlem v Quimperu, a Clauda Marollese, zvoleného konstitučním biskupem departementu Aisne se sídlem v Soissons.

Protože byl dodržen tradiční obřad, byla jejich svěcení považována za platná, třebaže závažně nedovolená. První takto vysvěcení biskupové vysvětili další a ti opět další, čímž vznikla hierarchie souběžná s hierarchií Svatého stolce. Mezi rokem 1791 a konkordátem z roku 1801 bylo vysvěceno přibližně osmdesát čtyři konstitučních biskupů. Přesný počet se mírně liší podle toho, zda se započítávají také biskupové, kteří během revolučního desetiletí nahradili své předchůdce.

Jeden z nově vysvěcených, abbé Henri Grégoire, konstituční biskup z Blois, napsal 24. března 1791 Piovi VI.:

Přijal jsem kanonické ustanovení a byl jsem řádně vysvěcen. Duchem i srdcem vyznávám katolické, apoštolské a římské náboženství. Prohlašuji, že jsem a s Boží pomocí vždy budu sjednocen a ve společenství s vámi, který jako nástupce svatého Petra zastáváte v Církvi Ježíše Krista primát cti a jurisdikce. Prosím Vaši Svatost, aby mi udělila své požehnání.¹

Abbé Grégoire nicméně roku 1831 zemřel, aniž by se s Církví smířil. O sedm let později naproti tomu kníže Talleyrand, exkomunikovaný stejně jako Grégoire, podepsal odvolání svých bludů a zemřel posílen svátostmi.²

Argument stavu nouze

Zastánci nové hierarchie tvrdili, že se nacházejí ve stavu nouze. Jejich argumentaci lze shrnout do čtyř bodů:

1. francouzské církvi hrozilo, že zůstane bez pastýřů;

2. bylo nutné zajistit věřícím pokračování svátostného života;

3. papež kvůli politickým okolnostem nebyl schopen situaci řešit;

4. v tak závažné situaci tedy mohli biskupové dočasně nahradit zásah Svatého stolce.

Odpověď Pia VI.

Pius VI. zasáhl breve Quod aliquantum z 10. března 1791, v němž odsoudil Občanskou ústavu duchovenstva jako odporující božskému uspořádání Církve a porušující práva Apoštolského stolce. O několik týdnů později, 13. dubna, vydal breve Charitas quae, určené celé francouzské církvi. V něm prohlásil volby nových biskupů za neplatné, svěcení vykonaná bez papežského mandátu za svatokrádežná a světitele i vysvěcené biskupy za podléhající kanonickým trestům. ³

Papež prohlásil svatokrádežně vysvěcené biskupy za suspendované od výkonu biskupského svěcení a stanovil, že „stejně tak mají být od výkonu kněžského svěcení a kteréhokoli jiného svěcení suspendováni všichni, kdo těmto zavrženíhodným svěcením poskytli pomoc, součinnost, souhlas nebo radu“.⁴

Pius VI. nepopíral závažnost revoluční situace, odmítal však závěr, který z ní její aktéři vyvozovali. Žádná mimořádná situace, jakkoli dramatická, nemohla opravňovat k porušení hierarchického řádu ustanoveného Kristem.

V breve Charitas quae se tak objevuje základní ekleziologická zásada: apoštolská posloupnost nespočívá pouze ve svátostné platnosti biskupského svěcení, ale zahrnuje také hierarchické společenství s římským papežem. Biskup vysvěcený platně, avšak bez nezbytného mandátu Svatého stolce, může přijmout biskupský charakter, svůj úřad však vykonává v rozporu s právním řádem Církve. Z tohoto důvodu Pius VI. prohlásil novou konstituční hierarchii za schismatickou.

Případ kardinála de Loménie de Brienne

Papežova rozhodnost se projevila především v případu kardinála Étienna-Charlese de Loménie de Brienne (1727–1794). Ten se pokoušel ospravedlnit přísahu složenou na Občanskou ústavu duchovenstva tvrzením, že neznamenala jeho vnitřní souhlas (consensus animi). Papeži se zároveň svěřil, že jej trápí pochybnost, zda má nové biskupy zvolené státem vysvětit, či nikoli.

Pius VI. mu odpověděl dopisem z 23. února 1791, na který později odkázal také v breve Charitas quae. Nařídil mu, aby svou přísahu veřejně odvolal, jinak bude zbaven kardinálské hodnosti a postižen dalšími kanonickými tresty. Především mu výslovně zakázal světit domněle zvolené biskupy, „a to ani z důvodu stavu nouze“ (ne quidem necessitatis causa):

Jde totiž o právo, které podle ustanovení Tridentského koncilu přísluší výhradně Apoštolskému stolci a které si nemůže osobovat žádný z biskupů ani metropolitů. V opačném případě jsme na základě své apoštolské povinnosti nuceni považovat za schismatiky jak ty, kdo světí, tak ty, kdo svěcení přijímají, a všechny úkony, které jedni i druzí vykonají, za právně neúčinné. ⁵

Tato poslední pasáž představuje jeden z nejvýznamnějších dokumentů papežského učitelského úřadu k otázce stavu nouze. Pius VI. se totiž neomezil na odsouzení svěcení konstitučních biskupů, ale výslovně vyloučil, že by stav nouze mohl opravňovat biskupa k vysvěcení dalších biskupů proti vůli Svatého stolce.

Stav nouze nemůže vytvořit pravomoc

Stav nouze mohl vysvětlovat závažnost okolností, nemohl však vytvořit pravomoc, kterou Církev neudělila. Právo ustanovovat biskupy zůstávalo vyhrazeno Apoštolskému stolci a žádná mimořádná situace nemohla platnost této zásady pozastavit.

Případ francouzských konstitučních biskupů proto představuje významný historický precedens v diskusi o vztahu mezi stavem nouze a biskupskými svěceními bez papežského mandátu. Papež uznal závažnost krize, odmítl však, že by mohla pozastavit základní zásady hierarchického uspořádání Církve.

Společenství s Petrovým nástupcem nebylo v jeho očích pouhou disciplinární normou, od níž by bylo možné se v mimořádné době odchýlit, nýbrž podstatným prvkem církevního řádu chtěného Kristem. Z tohoto důvodu zůstává breve Charitas quae dodnes jedním z nepostradatelných výchozích textů pro historické, teologické a kanonistické studium biskupských svěcení vykonaných bez papežského mandátu.

Základní literatura

Pro hlubší studium lze vedle dokumentů Pia VI. Quod aliquantum z 10. března 1791 a Charitas quae z 13. dubna 1791, otištěných v Bullarii Romani Continuatio, sv. VII, doporučit následující práce:

• Paul Pisani, Répertoire biographique de l’épiscopat constitutionnel (1791–1802), A. Picard et Fils, Paris 1907;

• John McManners, The French Revolution and the Church, SPCK, London 1969;

• Timothy Tackett, Religion, Revolution, and Regional Culture in Eighteenth-Century France. The Ecclesiastical Oath of 1791, Princeton University Press, Princeton 1986;

• Jean de Viguerie, Christianisme et Révolution. Cinq leçons d’histoire de la Révolution française, Nouvelles Éditions Latines, Paris 1986;

• Nigel Aston, Religion and Revolution in France, 1780–1804, The Catholic University of America Press, Washington, D.C. 2000.