Stupně magisteria: Jak rozumět učitelské autoritě katolické církve

Když papež vydá encykliku, je její obsah neomylný? Když něco prohlásí ekumenický koncil, musí katolík přijmout každou větu jako článek víry? A jestliže určitý výrok neomylný není, může jej věřící jednoduše odmítnout? Na tyto otázky nelze odpovědět pouhým ano, nebo ne. Katolická nauka rozlišuje nejen mezi neomylným a ne-neomylným učením, ale také mezi různými stupni, s nimiž církev svou učitelskou autoritu uplatňuje.

Toto rozlišení má velmi praktický význam, jelikož bez něj snadno sklouzneme k jednomu ze dvou extrémů. Buď budeme téměř každý papežský výrok považovat za nedotknutelný, nebo naopak z neomylnosti učiníme jediné měřítko závaznosti: co nebylo neomylně definováno, to může katolík libovolně přijmout nebo odmítnout. A ani jedno neodpovídá katolické nauce.

Co vlastně znamená magisterium?

1. Magisterium není totéž, co církevní vláda

Kristus svěřil apoštolům a jejich nástupcům trojí úkol: učit, řídit a posvěcovat. Magisterium označuje první z těchto úkolů, tedy učitelský úřad církve. Jeho vlastním předmětem je pravda, především pravda Bohem zjevená a vše, co je s ní nutně spojeno.

To je důležité odlišit od pravomoci řídit neboli jurisdikce. Když církevní autorita vydává disciplinární rozhodnutí, například stanoví liturgickou normu nebo upravuje způsob fungování určité církevní instituce, obrací se především k vůli věřícího a požaduje poslušnost.

Magisterium naproti tomu míří k rozumu. Církev něco předkládá jako pravdivé a žádá, abychom s touto pravdou vnitřně souhlasili.

Rozdíl lze zjednodušeně vyjádřit takto: vládní autorita říká „toto máš dělat“, učitelská autorita říká „toto máš pokládat za pravdivé“.

Obě autority mohou náležet téže osobě. Papež například může jedním aktem stanovit určitou disciplinární normu a jiným učit o víře nebo mravech. Nejde však o tentýž druh autority a nevyžaduje se na ně stejný druh odpovědi.¹

2. Kdo je nositelem magisteria?

Učitelská moc náleží z božského práva především třem subjektům. Prvním je papež osobně, když vykonává svůj úřad hlavy celé církve. Druhým je kolegium biskupů, tedy papež jako jeho hlava spolu s ostatními biskupy. Biskupové vykonávají učitelský úřad společně s papežem, i když jsou rozptýleni po celém světě, pokud ve spojení s papežem shodně předkládají určitou nauku. Papež a kolegium biskupů ve spojení s ním jsou nositeli nejvyššího magisteria.

Třetím subjektem jsou jednotliví biskupové ve společenství s papežem. Jejich učitelská autorita je skutečná, ale podřízená nejvyššímu magisteriu.

Pro pochopení stupňů autority je nejdůležitější právě nejvyšší magisterium. A zde přichází zásadní rozlišení: nejvyšší magisterium neuplatňuje při každém svém výroku celou svou autoritu.

3. Řádné, mimořádné a všeobecné magisterium

Než přejdeme ke stupňům závaznosti jednotlivých výroků, je třeba rozlišit ještě několik pojmů, které se s nimi často zaměňují. Označení „řádné“, „mimořádné“ a „všeobecné“ totiž neříkají přímo, jak vysokou autoritu má určitá nauka, ale především jakým způsobem je učitelský úřad církve vykonáván.

Mimořádné magisterium se uskutečňuje ve slavnostních definicích. Patří sem jednak definice papeže ex cathedra, jednak definitivní naukové výroky ekumenického koncilu. Klasickými příklady papežských definic jsou dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie vyhlášené Piem IX. roku 1854 a dogma o jejím Nanebevzetí vyhlášené Piem XII. roku 1950.

Řádné magisterium je naproti tomu běžný výkon učitelského úřadu církve: papežské encykliky a další naukové dokumenty, stejně jako každodenní učení biskupů ve společenství s papežem. Samotné označení „řádné“ ovšem vůbec neznamená „omylné“. Právě zde je důležité další rozlišení.

Pokud biskupové, i když jsou rozptýleni po celém světě, zachovávají mezi sebou a s Petrovým nástupcem pouto společenství a shodně předkládají určitou nauku víry nebo mravů jako definitivně závaznou, hovoříme o řádném a všeobecném magisteriu. Takto předložená nauka je neomylná, přestože nikdy nemusela být předmětem jediné slavnostní definice. Neomylnost tedy není vyhrazena pouze mimořádnému magisteriu.

Pojmy „řádné“ a „mimořádné“ proto nelze chápat jako stupnici od menší k větší autoritě. Popisují způsob výkonu magisteria. Otázka, zda je určitá nauka neomylná, definitivní nebo pouze autentická a nedefinitivní, je otázkou další. Právě k tomuto druhému rozlišení nyní přistoupíme.

Tři stupně výkonu magisteria

Stejný papež a stejné kolegium biskupů mohou učit s různou mírou autority. Abychom tomu lépe porozuměli, můžeme si představit tři základní stupně výkonu magisteria.²

Prvním je neomylné magisterium. Druhým je autentické, ale ne-neomylné magisterium. Třetím je pedagogická rovina magisteria, tedy vysvětlení, argumentace, příklady a další prostředky, kterými církev vlastní nauku přibližuje.

Tomuto odstupňování odpovídají také tři různé postoje věřícího: souhlas víry nebo definitivní přijetí, náboženský souhlas rozumu a vůle a konečně pozorné a učenlivé přijetí, které však samo o sobě nevyžaduje vnitřní souhlas s každým jednotlivým argumentem.

1. První stupeň: neomylné magisterium

První stupeň nastává tehdy, když církev určitou nauku o víře nebo mravech předkládá definitivním způsobem. Zde je třeba rozlišit dvě skupiny pravd.

První tvoří pravdy, které jsou obsaženy v Božím zjevení a církev je jako Bohem zjevené také předkládá. Patří sem například Kristovo božství, skutečnost jeho zmrtvýchvstání nebo dogma o Nejsvětější Trojici. Takové pravdy přijímáme božskou a katolickou vírou. Důvodem našeho souhlasu je nakonec sám Bůh, který nemůže klamat ani být klamán. Církev autoritativně dosvědčuje, že daná pravda skutečně náleží k Božímu zjevení.

Druhou skupinu tvoří pravdy, které církev předkládá definitivně, protože jsou nutně spojeny s pokladem zjevení, i když je sama nepředkládá jako přímo Bohem zjevené. Ty je třeba pevně a definitivně zastávat (např. nedovolenost eutanazie či neplatnost anglikánských svěcení). V obou případech je vyloučen omyl. Rozdíl spočívá v tom, na jakém základě danou pravdu přijímáme.

Neomylnost není vyhrazena pouze „slavnostním“ dogmatům. Právě zde vzniká jeden z nejčastějších omylů. Neomylnost bývá ztotožňována s mimořádně slavnostními papežskými definicemi.

Papež je neomylný, když mluví ex cathedra: když jako nejvyšší pastýř a učitel všech křesťanů svou nejvyšší apoštolskou autoritou definitivně předkládá celé církvi nauku týkající se víry nebo mravů. Nemusí přitom nutně použít nějakou kouzelnou formuli. Rozhodující je, co zamýšlí učit a s jakou závazností to předkládá, nikoli pouze literární slavnostnost textu.

Neomylně navíc neučí jen papež sám. Také kolegium biskupů ve spojení s papežem může určitou nauku předložit neomylně. A nemusí k tomu nutně dojít pouze prostřednictvím slavnostní definice koncilu.

Zajímavým příkladem je nauka o mravní nepřípustnosti antikoncepce, znovu potvrzená Pavlem VI. v encyklice Humanae vitae. Encyklika sama není obecně považována za definici ex cathedra, někteří významní teologové však hájili, že nauka, kterou v této věci předkládá, již byla neomylně vyučována řádným a všeobecným magisteriem.

Neomylnost by tedy v takovém případě nevyplývala z toho, že Pavel VI. roku 1968 vydal neomylnou papežskou definici, ale z toho, že encyklika znovu potvrzuje nauku, kterou papežové a biskupové ve vzájemném společenství dlouhodobě a všeobecně předkládali jako závaznou.

2. Druhý stupeň: autentické magisterium

Nejvyšší magisterium však může určitou nauku předložit přímo a autoritativně, aniž by ji současně chtělo definitivně vyhlásit. V takovém případě hovoříme o autentickém magisteriu. Tady už nemáme absolutní záruku neomylnosti. Přesto jde o skutečný výkon učitelské autority církve. To je nejdůležitější bod celého rozlišení.

Častá argumentace totiž vypadá následovně:

„Tento výrok není neomylný. Proto s ním nemusím souhlasit.“

Ale zde závěr neplyne z premisy.

Katolická církev nikdy neučila, že věřící dluží vnitřní souhlas pouze neomylným výrokům. Toto rozlišení také není novinkou Druhého vatikánského koncilu. Již Pius IX. v listu Tuas libenter (1863) odmítl představu, že by se povinnost katolických učenců omezovala pouze na přijetí dogmat výslovně definovaných církví.

Pius XII. pak v encyklice Humani generis (1950) výslovně upozornil, že ani nauky předkládané v papežských encyklikách nelze pokládat za nezávazné jen proto, že v nich papež neuplatňuje nejvyšší stupeň své učitelské autority: jsou totiž předkládány řádným magisteriem a samy o sobě vyžadují souhlas.

Druhý vatikánský koncil tuto starší nauku přesněji formuloval, když pro autentické magisterium použil výraz „náboženská poslušnost rozumu a vůle“.

Takový souhlas není totožný s aktem víry. Není absolutní a neodvolatelný jako souhlas s neomylně předloženou pravdou. Přesto jde o skutečný vnitřní souhlas.

Věřící tedy nepřistupuje k autentickému magisteriu jako k názoru jednoho teologa mezi mnoha. Učitelská autorita církve vytváří důvodnou presumpci ve prospěch pravdivosti předložené nauky.

Síla této presumpce přitom může být různá. Záleží například na tom, jak důrazně je nauka předložena, jak často ji magisterium opakuje, jak soustavně se objevuje v jeho předchozím učení a jaký druh dokumentu ji obsahuje. Proto ani v rámci autentického magisteria nemá každý výrok přesně stejnou váhu.³

Může se autentické magisterium mýlit?

Protože zde není přítomna absolutní asistence zaručující neomylnost, nelze možnost omylu zcela vyloučit. To ale vyžaduje velmi přesné pochopení.

Možnost omylu neznamená, že katolík může každý výrok autentického magisteria podrobit soudu vlastního názoru a přijmout jej jen tehdy, pokud mu připadá přesvědčivý. Takový přístup by fakticky rušil samotnou učitelskou autoritu církve.

Než člověk dojde k závěru, že se mýlí magisterium, měl by velmi důkladně prověřit možnost, že se mýlí on sám.

Ještě opatrněji je třeba postupovat při veřejné kritice. Něco jiného je konkrétní, věcně zdůvodněná výhrada a něco jiného systematický postoj, v němž se člověk staví vůči magisteriu do role jeho stálého soudce.

3. Třetí stupeň: pedagogická rovina

Třetí rovina je od předchozích dvou odlišná. Magisterium zpravidla neříká pouze: „Toto je pravda.“ Pravdu také vysvětluje. Používá argumenty, historické příklady, analogie, filosofické pojmy, popisy společenské situace nebo praktické aplikace. Ty mají věřícímu pomoci pochopit, proč církev určitou nauku zastává a jaké má důsledky.

Tady už církev svou autoritu neuplatňuje stejným způsobem jako při samotném předkládání nauky. Představme si například, že církevní dokument učí určitou morální zásadu a následně uvádí tři argumenty, proč je tato zásada rozumná. Závaznost samotné nauky se automaticky nepřenáší na každý z těchto argumentů.

Dobře je to vidět na zmiňované encyklice Humanae vitae. Pavel VI. v ní učí o mravní nepřípustnosti antikoncepce, zároveň však svou nauku zasazuje do širší úvahy o povaze manželské lásky, odpovědném rodičovství a nerozlučném spojení sjednocujícího a plodivého významu manželského aktu.

Příklad z praxe: Jak číst encykliku Humanae vitae (1968)

Ne každý jednotlivý argument nebo způsob vysvětlení má automaticky stejnou autoritu jako nauka, kterou má objasnit.

Katolík proto může určitou nauku přijímat a zároveň se domnívat, že některý argument použitý na její podporu není dostatečně přesný nebo že by bylo možné věc vysvětlit lépe. Právě zde má své místo legitimní teologická diskuse.

Jak poznat, o který stupeň jde?

Teorie je poměrně přehledná. Obtížnější je její použití. Před námi leží encyklika, koncilní konstituce nebo jiný církevní dokument. Jak poznáme, které jeho části spadají do kterého stupně? Postupujme téměř jako při literárním rozboru textu.

1. Je vůbec daný výrok naukový?

Nejprve je třeba zjistit, zda jde skutečně o nauku ve věci víry nebo mravů. Ne každý papežský nebo koncilní text je svou povahou naukový. Existují rozhodnutí disciplinární, praktická, exhortační či administrativní.

Zároveň ovšem platí, že pastorační charakter dokumentu nevylučuje jeho naukovou povahu. Pastýř svou pastýřskou službu logicky vykonává také tím, že učí. Stejně tak může převážně disciplinární dokument obsahovat jednotlivé naukové výroky.

Proto nestačí zjistit název dokumentu nebo jeho obecný účel. Musíme se podívat na konkrétní pasáž.

2. Co dokument tvrdí přímo a co pouze nepřímo?

Druhou otázkou je, co je vlastním předmětem tvrzení. V naukovém textu lze rozlišit:

• A. To, co dokument říká nepřímo – vysvětlení, argumenty, příklady, ilustrace a další podpůrné prvky. Ty patří především do pedagogické roviny, tedy třetího stupně.

• B. To, co dokument tvrdí přímo jako nauku, ale bez toho, aby tuto nauku předkládal jako zjevenou nebo definitivně závaznou. Zde jsme na druhém stupni: jde o autentické magisterium.

• C. To, co dokument nejen přímo tvrdí, ale současně předkládá jako Bohem zjevené, nutně spojené se zjevením nebo definitivně závazné. Zde se dostáváme k prvnímu stupni – k neomylnému výkonu magisteria.

Toto trojí rozlišení je velmi praktické. Při četbě sporného dokumentu bychom se proto neměli nejprve ptát: „Je tento dokument neomylný?“ Taková otázka je příliš obecná. Správná otázka zní: „Co přesně tento dokument na tomto místě tvrdí, jakým způsobem to tvrdí a jakou autoritu do tohoto konkrétního tvrzení vkládá?“

Jeden dokument totiž může obsahovat všechny tři roviny zároveň.

Několik rozlišení, která nás mohou mást

„Řádné“ neznamená „omylné“. Jedním z nejčastějších omylů je ztotožnění neomylnosti s mimořádným magisteriem. Církev ale výslovně učí, že také řádné a všeobecné magisterium může předkládat nauku neomylně. Výraz „řádné“ tedy neodpovídá stupni jistoty nauky. Popisuje způsob výkonu magisteria.

„Pastorační“ neznamená „bez naukové autority“. Podobně zavádějící je protiklad mezi „pastoračním“ a „dogmatickým“. Pastorační účel dokumentu sám o sobě nic nevypovídá o tom, zda dokument obsahuje nauku. Církev přece pečuje o věřící také tím, že jim předává pravdu. Pastorační dokument proto může obsahovat autentické naukové výroky, a dokonce může opakovat pravdy, které již byly neomylně předloženy.

„Koncilní“ neznamená, že každá věta má stejnou autoritu. Totéž platí o ekumenickém koncilu. Ekumenický koncil je výkonem nejvyššího magisteria církve. Z toho však neplyne, že každý odstavec, každá historická poznámka a každý argument jeho dokumentů mají automaticky stejný stupeň autority. Je třeba zkoumat jednotlivá tvrzení.

Zkouška na konkrétním případu: druhý vatikánský koncil

Jedním z hlavních důvodů, proč se otázka stupňů magisteria znovu vrací, jsou spory o autoritu Druhého vatikánského koncilu. Na jedné straně stojí tvrzení: koncil byl pastorační a nedefinoval žádná nová dogmata, jeho nauka tedy není závazná. Na druhé straně se lze setkat s přístupem, který zachází prakticky s každou větou koncilních dokumentů jako s naukou, o níž není přípustná žádná teologická diskuse. Ani jedno není dostatečně přesné.

Druhý vatikánský koncil byl skutečným výkonem nejvyššího magisteria: papeže a biskupského kolegia ve spojení s ním. Jeho pastorační zaměření přitom nevylučovalo naukový charakter. Jan XXIII. při zahájení koncilu výslovně mluvil o předávání katolické nauky v její celistvosti.⁴

Pavel VI. zase po skončení koncilu vysvětlil, že koncil se vzhledem ke svému pastoračnímu charakteru vyhnul mimořádným dogmatickým definicím, ale své učení vybavil autoritou řádného nejvyššího magisteria.⁵

Z toho však ještě neplyne, že všechny věty koncilu mají totožnou závaznost. Naopak právě zde je třeba použít výše popsanou metodu. Některé koncilní pasáže znovu předkládají pravdy, které církev již dříve učila neomylně. Jejich neomylnost samozřejmě nezaniká jen proto, že byly zopakovány na druhém vatikánském koncilu. Jiné výroky jsou přímým výkonem autentického magisteria, aniž by byly předkládány jako definitivní.

A značná část koncilních textů má vysvětlující, argumentační či pastoračně-aplikační charakter. Zde existuje větší prostor pro teologickou diskusi, zpřesnění nebo hledání lepší argumentace. Takové rozlišení umožňuje vyhnout se dvěma opačným postojům: odmítnout koncil jako celek proto, že nepoužil mimořádné dogmatické definice, nebo naopak požadovat stejný souhlas s každou jednotlivou větou jeho dokumentů.

Mýtus vs. skutečnost

Autorita odpovídá požadovanému souhlasu

Celý systém lze nakonec shrnout jednoduchou zásadou: čím větší autoritu magisterium do určitého výroku vkládá, tím pevnější souhlas od věřícího požaduje.

Na prvním místě stojí Bohem zjevená pravda – de fide credenda, např. Nanebevzetí Panny Marie. Pius XII. je v Munificentissimus Deus definoval jako Bohem zjevené dogma. Vyžaduje souhlas božské a katolické víry.⁶

Na druhém je definitivně zastávaná pravda – de fide tenenda. Velmi čistým příkladem je neplatnost anglikánských svěcení. Doktrinální komentář k Professio fidei⁷ ji výslovně uvádí mezi pravdami, které mají být definitivně zastávány. Dalšími příklady, které uvádí, jsou nedovolenost eutanazie, nedovolenost prostituce a smilstva nebo legitimita volby papeže či konání ekumenického koncilu. U těchto pravd se požaduje pevné a definitivní přijetí, nikoli však akt víry v pravdu předkládanou jako formálně Bohem zjevenou.

Následuje autentické, ale nedefinitivní magisterium. Zde by jako názorný příklad posloužila sociální nauka obsažená v papežských encyklikách, pokud daný výrok není předkládán definitivně. Takové učení vyžaduje náboženskou poslušnost rozumu a vůle, ale samo o sobě není neomylné. Právě sem spadá velká část běžného papežského magisteria.

A nakonec pedagogická/argumentační rovina. Např. Pavel VI. předkládá důvody a předvídá společenské důsledky rozšíření antikoncepce.⁸ Tyto argumenty nemají automaticky stejnou závaznost jako samotná morální nauka.

To je také důvod, proč nedává příliš smysl ptát se: „Je tato encyklika neomylná?“ nebo „Je tento koncil neomylný?“ Dokument není jednolitý blok, na který lze nalepit jednotnou nálepku závaznosti. Je třeba se ptát na jednotlivá tvrzení, jejich předmět, formulaci a úmysl učitelské autority.