Uzavírání klášterů ve Francii zrychluje

Směřuje mnišský život ve Francii ke svému zániku? Socioložka Isabelle Jonveauxová, odbornice na mnišský život z univerzity ve Fribourgu (Švýcarsko), vypracovala studii o rušení řeholních komunit.

Směřuje mnišský život ve Francii ke svému zániku? V posledních letech přibývá zpráv o uzavírání známých klášterů. Jen v roce 2026 se to týká například opatství Grande-Trappe v Soligny (departement Orne), karmelu v Compiègne (přesídleného do Jonquières v departementu Oise) nebo opatství Notre-Dame du Port du Salut (Mayenne). To je však jen špička ledovce. Tento vývoj zasahuje všechny kontemplativní řeholní řády, z nichž mnohé vznikly ve středověku a nového rozkvětu se dočkaly v 19. a 20. století.

V rámci katolického řeholního života se tyto takzvané „mnišské“ řády vyznačují klauzurou, která odděluje mnichy a mnišky (z řeckého monos – „samotný“) od vnějšího světa. Označují se také jako kontemplativní. Nelze je zaměňovat s takzvanými apoštolskými řády, jejichž posláním je působit „ve světě“. Ty sice tento vývoj postihuje rovněž, do studie však zahrnuty nebyly.

Socioložka Isabelle Jonveauxová tato čísla zpracovala v rámci výzkumu pro anglofonní odborný časopis zaměřený na urbanismus a využití bývalých náboženských objektů. Výsledky své práce poprvé exkluzivně představuje v časopise La Vie.

Kláštery se zavírají ve velkém, přesto lze jen obtížně najít souhrnnou statistickou studii. Jakou metodiku jste použila k získání těchto údajů?

Katolický řeholní život je velmi rozmanitý, a proto jej lze jen obtížně zachytit běžnými statistickými šetřeními. Kromě ojedinělých zpráv v místním tisku dosud neexistovala žádná nezávislá statistická studie. Vycházela jsem z katalogu Klášterní nadace (Fondation des monastères) z roku 2007 a zaměřila se výhradně na katolické kontemplativní kláštery.

S pomocí své asistentky jsme zjišťovaly, které kláštery v roce 2026 stále existují a které již byly uzavřeny nebo své uzavření oznámily. Hlavním zjištěním je mimořádný rozsah tohoto jevu: za posledních 20 let byla uzavřena téměř třetina klášterů, tedy přibližně 30 %.

Ženské komunity jsou zasaženy výrazně více než mužské. Proč?

Ženské kláštery jsou zasaženy výrazněji: uzavřelo se jich 32 %, zatímco mužských 21 %. Je třeba připomenout, že v posledních stoletích existovalo mnohem více ženských klášterů (databáze z roku 2007 uvádí 249 ženských oproti 56 mužským). Ženský řeholní život prochází hlubší krizí, protože dnešním mladým ženám vyhovuje méně než v minulosti. Dříve pro ně představoval cestu k emancipaci: umožňoval jim získat vzdělání nebo se vymanit z patriarchální autority.

Ženy, které dnes v Evropě vstupují do kláštera, bývají zhruba třicetileté, vysokoškolsky vzdělané a samostatné. Naprosté odloučení od světa ani to, co mohou v některých strukturách vnímat jako určitou formu infantilizace, jim proto již nevyhovuje.

Které řády jsou zasaženy nejvíce?

Zvláště těžce jsou zasaženy karmely: za 20 let jich bylo uzavřeno 40 %, tedy 34 z původních 85. Podobný podíl vidíme u klarisek (přibližně 40 %) a vizitantek (30 %). Vysoký je také u trapistů a trapistek (36,4 %). Méně jsou naopak zasaženy dominikánky (8 %) a benediktini s benediktinkami (dohromady 18 %).

Obecně lze říci, že největší problémy s přísunem nových povolání mají řády s přísnou klauzurou, jako jsou trapisté/trapistky nebo karmelitky, případně ty, jejichž charisma je dnes méně chápané, jako jsou vizitantky nebo klarisky.

Přesto komunity, které přitahují nejvíce mladých lidí, jsou rovněž komunity s přísnou klauzurou…

Ano, je však třeba vysvětlit proč: tyto kláštery dnes přitahují svým velmi jasně vymezeným postojem ke společnosti. Jsou vnímány jako pevnosti vzdorující sekularizaci. Mezi opaty a abatyšemi se říká, že nová povolání získávají kláštery, které uplatňují recept: gregoriánský chorál, klauzura a závoj s límcem.¹

Jazyk liturgie je z tohoto pohledu zajímavým ukazatelem.

Ano, i když je třeba jej vykládat opatrně, protože porovnávané skupiny nejsou stejně velké. V roce 2007 existovalo 244 klášterů, v nichž se používala francouzština, 36 klášterů kombinujících francouzštinu s latinou a 23 klášterů užívajících výhradně latinu. Jazyk samozřejmě není jediným vysvětlením, ale rozdíly jsou přesto mimořádně nápadné.

Z klášterů, v nichž se roku 2007 slavilo officium francouzsky, bylo uzavřeno 34 %. U těch, které používaly francouzštinu i latinu, podíl klesá na 19 %, zatímco z klášterů s officiem výhradně v latině nebyl uzavřen žádný. To ukazuje, že komunity hlásící se k určité tradici dnes oslovují specifický okruh věřících.

Pozorujeme dnes vznik nového modelu mnišství, který je možná přísnější, ale v každém případě viditelnější?

Je to paradox. Tyto komunity se hlásí k odloučení od světa, pravověrné praxi (ortopraxi) a velmi přísné klauzuře, zároveň jsou však mimořádně aktivní v médiích i na internetu a velmi dobře ovládají moderní technologie.

Odpovídá to očekáváním mladého publika, které se přihlašuje ke své katolické identitě v sekularizované společnosti. Dynamický přísun nových povolání však nemusí být vždy znamením vnitřně zdravé komunity.

Co se konkrétně stane s komunitami a jejich budovami, když se klášter zavře?

Po lidské stránce je to nesmírně těžké, protože mniši a mnišky složili slib stability (stabilitas loci). Opustit místo, kde se zavázali strávit celý život, je bolestné. Z hlediska statistik jsou údaje dílčí. Z případů, které se mi podařilo podchytit, se přibližně v polovině komunit spojí s jinou komunitou téhož řeholního řádu.

Ve druhé polovině případů se komunita rozpadne – její členové odcházejí buď do jiných komunit, nebo do domovů pro seniory. Někteří mniši a mnišky se mohou vrátit do civilního života. Velmi citlivá je také otázka dalšího využití samotných budov.

Z případů, které jsem dokázala identifikovat (celkem 47), převzala něco přes čtvrtinu jiná řeholní komunita. Často šlo o nové nebo poměrně nedávno založené komunity, jako jsou hnutí Chemin Neuf, cisterciačky z Boulaur nebo benediktini z Le Barroux. Sociálním projektům, například sociálnímu bydlení či péči o lidi v nouzi, slouží 21 % budov. Veřejné instituce odkoupily 13 %, stejný podíl připadl na soukromé bydlení. Jiným náboženským projektům slouží 11 % a vzdělávacím projektům 6 % budov.

Jsme svědky zrychlování tohoto vývoje?

Ano, od konce desátých let 21. století tento vývoj skutečně zrychluje. Do roku 2015 se zpravidla uzavíraly méně než čtyři kláštery ročně, dnes je jich v průměru téměř deset. Francie je v poněkud specifické situaci, protože mívala obrovské množství klášterů, srovnatelné s Itálií. Jejich počet zde proto výrazně převyšuje počet zájemců o řeholní život.

Jak si v tomto kontextu vysvětlujete zdánlivý zájem široké veřejnosti o kláštery a duchovní obnovy?

To je velký paradox 21. století. Společnost se sice výrazně odklání od institucionální církve, často kvůli skandálům, široká veřejnost si je však s kláštery přímo nespojuje. Tato místa lidi už nejméně 20 let fascinují svou exotičností a alternativním charakterem. Vidí v nich ekologický život v blízkosti přírody i zdroj zdravých a tradičních výrobků. K silné romantizaci mnišského života přispívají také influenceři, kteří oslovují nevěřící publikum hledající alternativní spiritualitu.

Tento zájem se však neproměňuje ve skutečná řeholní povolání. Ti, kdo do kláštera vstupují, tak činí kvůli kvalitě duchovního a bratrského života. Stárnoucí komunity jej ovšem dnes dokážou zajistit jen s velkými obtížemi.