Salvatore Cordileone (nar. 1956) je od roku 2012 arcibiskupem v San Franciscu. Je doktorem kanonického práva a jako mladý kněz pracoval na Apoštolské signatuře, nejvyšším soudu Svatého stolce. Dne 25. července 2026 jej papež Lev XIV. jmenoval členem tohoto tribunálu. V rozhovoru pro Tribune Chrétienne se ohlédl za dobou kdy v Církvi platilo motu proprio Summorum Pontificum.
V církevním životě působím již velmi dlouho. Když se ohlédnu za uplynulými desetiletími, je mi naprosto zřejmé, že v dobách motu proprio Summorum Pontificum panovala v Církvi mnohem větší jednota než dnes, po vydání Traditionis Custodes.
Jsem pamětníkem doby, kdy po Druhém vatikánském koncilu zuřily liturgické války a lidé byli posuzováni a škatulkováni podle toho, k jakému liturgickému proudu se klonili. Tyto spory trvaly velmi dlouho a přelily se hluboko do devadesátých let.
Vzpomínám si, že situace se začala zvolna zklidňovat poté, co Jan Pavel II. udělil liturgický indult. Za platnosti Summorum Pontificum jsme pak dospěli k určitému pokojnému, nebo přinejmenším mírumilovnému, soužití. Lidé přestali tvrdě odsuzovat ty, kdo dávali přednost jinému způsobu bohoslužby. Měl jsem za to, že mezi těmi, kteří navštěvují tradiční liturgii, a těmi, kterým vyhovuje nová mše, zavládla podstatně větší harmonie.
Domnívám se, že vize papeže Benedikta XVI. byla nesmírně moudrá. Chápal zlom, k němuž došlo. Sám jím prošel. Viděl, jak vážně byla víra mnoha katolíků otřesena, zraněna. Slyšel jsem i o případech, kdy byla zcela zničena v důsledku překotných a radikálních proměn v liturgické praxi. Vnímal, že nutně potřebujeme dospět k tomu, co nazýval „vnitřním smířením“ v rámci církevních forem bohoslužby.
Věřím, že jeho vize spočívala v koexistenci obou forem mše svaté. Sám přišel s konceptem řádné a mimořádné formy. Tedy mešního řádu vydaného papežem Pavlem VI. po Druhém vatikánském koncilu a misálu platného bezprostředně před koncilem. Kdyby se slavily obě tyto formy bohoslužby a katolíci by je důvěrně znali, cítili se v nich doma a mohli v obou s lehkostí slavit liturgii, došlo by časem k jejich organickému sblížení.
Papež Benedikt dobře věděl, že by bylo chybou opakovat dřívější postup a sestavovat komisi, která by navrhla nový misál. Byla by to osudová chyba. Touha po sblížení obou forem sice existovat může, ale cesta k němu nevede přes zasedání učených komisí sepisujících liturgii od stolu. K takovému sblížení musí dojít organicky. Benedikt XVI. chápal, že to potrvá dlouho. Celé generace, možná i staletí souběžného slavení obou forem mešního řádu, než církev dospěje ke sjednocené liturgické podobě.
Jsem přesvědčen, a po Druhém vatikánském koncilu jsem to viděl zcela zřetelně, že věřící navštěvující tradiční způsob bohoslužby byli v Církvi stigmatizováni a vytlačováni na okraj. To podle mého soudu pouze rozdmýchává rozkol. Mnozí lidé se cítili z církve vyobcováni. A obávám se, že tento vývoj hrozí nanovo.
Vybavuji si zahajovací projev papeže sv. Jana XXIII. na Druhém vatikánském koncilu, v němž připomněl, že Církev dnes dává přednost léku milosrdenství před zbraněmi přísnosti a trestů.
Domnívám se, že tato slova pronášel zejména s ohledem na ty, kdo dosud nepatří do naší rodiny víry nebo se cítí církvi odcizeni. Abychom k nim přistupovali s trpělivostí a porozuměním. Věřím, že vizi sv. Jana XXIII. musíme uplatňovat i v naší době. Jednat spolu s hlubším pochopením, žít v pokoji a svornosti a respektovat touhy věřících. Musíme si přiznat, že v dnešní Církvi existují různé liturgické formy. Pro tuto rozmanitost je zde prostor a my musíme touhu lidí po nich ctít.
Někteří čerpají duchovní posilu z jednoho způsobu bohoslužby či tradice v církvi, jiní zase z jiného. Pokud jsme všichni věrni liturgickým předpisům a tomu, co od nás Církev žádá, musíme to vzájemně respektovat a kráčet kupředu. Využívat vše, co prospívá a přivádí duše ke Kristu.
Vidíme působení nejrůznějších církevních hnutí. Jsme svědky obnovy katolické tradice. To všechno jsou rozmanité proudy uvnitř Církve, které oslovují různé lidi. Podstatné však je to, co nese plody. Držme se toho, co skutečně funguje, neboť konečným smyslem veškerého našeho úsilí je přivádět duše ke Kristu, aby poznaly Jeho lásku i spásu a mohly s Ním na věčnosti sdílet život v nebeském království.
Přeložená pasáž zazněla v rozhovoru mezi 8. a 14. minutou. Celý rozhovor (v angličtině) je k dispozici na YouTube.