Není tradice jako Tradice

Hovory o víře 2024: Písmo a Tradice (27.–30. 7. 2024), Vyšší Brod, 25. 7. 17:30

1. Úvod

Tématem mé dnešní přednášky bude význam „tradice" a zvláště pak její katolické pojetí. Přesněji řečeno různé druhy tradice, které jsou i dnes velmi často směšovány anebo nesprávně rozlišovány.

2. Etymologie

Přejděme rovnou k samotnému významu slova: slovo „tradice" je přejatý termín odvozený z latinského slova „traditio", které bývá překládáno do češtiny jako „podání" nebo „ústní podání." V náboženském kontextu křesťanství mu odpovídá novozákonní řecký výraz παράδοσις odvozený od slova δόσις neboli „dar, dávka", který je „pře-dán" παρά-δίδωμι. Obecně tedy platí, že tradice neboli podání je přenos učení, hodnot a obyčejů z generace na generaci, zpravidla ústním a později písemným způsobem, což dané společnosti zaručuje kontinuitu, identitu a ve svém důsledku i stabilitu.

Důležitou charakteristikou je okolnost, že písemné zaznamenání tradice je vždy až druhotné, jde pouze o svědectví o již existujícím ústním podání, nazýváme je monumentum traditionis. Primární formou výskytu tradice je právě ústní přenos na rozdíl primárně psaných zdrojů a dokumentů, které mají hodnotu psaného zákona nebo normy, což je v křesťanství především Písmo svaté neboli Bible.

3. Tradice a patristika

Proč má ale nějaká tradice vůbec nějaký význam pro křesťanství? Řada apoštolských a církevních otců, včetně prvních ekumenických koncilů výslovně vybízí k zachovávání tradice apoštolů, svatých otců anebo církevní, katolické tradice jako takové.

Starokřesťanských svědectví o důležitosti nebo nezbytnosti tradice je opravdu mnoho, připomenu alespoň řecky píšícího apoštolského Otce, sv. Ireneje z Lyonu z 2. století: S touto církví (v Římě) je třeba, aby pro její větší přednost souhlasila každá církev, věřící odevšad, protože v ní se povždy a od všech zachovala tradice pocházející od apoštolů.¹ A dále říká: "Tohoto učení se drží mnoho národů věřících v Krista, a to bez papíru a inkoustu, protože mají svou spásu zapsánu ve svých srdcích Duchem svatým, zachovávají pečlivě dávnou tradici, takže věří v jednoho Boha, stvořitele nebe i země i všech věcí...(…) kdokoliv pak přijali tuto víru bez písma, třebaže jsou nám podle jazyka nevzdělanými cizinci, podle smýšlení, mravů a společenství nejsou díky své víře o nic méně moudří a líbí se Bohu..."²

Dále pal připomenu latinské otce z 5. století. Sv. Augustin z Hippa, který píše: "A kdokoliv pak hledá k této věci [křest novorozeňat] božskou autoritu, kterou všeobecná Církev učí, pak věz, že nejde o věc zavedenou koncily, ale vždy zastávanou, o níž pevně věříme že nepochází z ničeho menšího, než z autority apoštolské tradice..."³ Anebo jeho mladší současník sv. Vincenc Lerinský (5. století po Kr.) říká: „...tak bylo vždy a je dnes katolickým pravidlem, potvrzovat pravou víru dvěma způsoby: prvním je autorita božských Písem, druhým pak tradice katolické Církve…"⁴

A mezi prvními koncily prohlašuje již II. (553) a IV. Konstantinopolský (869-870) ekumenický koncil za papeže Hadriána II. (867–872) 28. února roku 870, že: „Velký apoštol Pavel nás otevřeně vybízí zachovávat tradice, které jsme přijali ať už slovem nebo písemně od svatých, kteří se dříve zaskvěli"⁵ s výslovným odkazem na 2. list Soluňanům 2,15, kde čteme: Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.⁶

Křesťané znali od počátku Boží Zjevení jako pramen víry obsažený v Písmu a v ústním podání. Důvod je prostý: i sama Bible není nic jiného než jistá tradice, ovšem velmi brzy písemně zaznamenaná kanonickou formou. Není pochyb, že ústní tradice je nutně starší a dřívější než Bible.

4. Tradice a reformace

Možná vás i překvapí, když řeknu, že pokud jde o tradice existující v katolické církvi, tak jde o jedno z dosud nepříliš prozkoumaných a stále dosti nejasných témat se kterými se teologie potýká, třebaže jednu z tradic katolická církev považuje dokonce za pramen Božího slova, za Boží Zjevení v nejvyšším smyslu slova, které je zcela rovnocenné s Písmem svatým, ba dokonce mu časově předchází.

Přijímání katolické tradice se vyvíjelo bez větších pochybností až do vystoupení oxfordského teologa Johna Wyclifa (†1384), který požadoval, aby se právě tradice posuzovala Písmem, jako jediným zdrojem Zjevení a většinu dosavadních tradic považoval za lidské výmysly s odvoláním se na Ježíšova slova „… svou tradicí jste zrušili slovo Boží" (Mt 5, 6). V podobném duchu pak uvažovali i další reformátoři 15. století, tak husité, táborité, Jednota Bratrská, ale zvl. Martin Luther (†1546) a Jan Kalvín († 1564). V českém reformačním prostředí se už od 15. století také ujal výraz husitského původu „lidské nálezky", což označuje právě čistě lidské tradice, domněle anebo i skutečně odporující Božímu slovu.⁷

Najednou tu tedy jakoby stojíme před dilematem mezi dvěma tvrzeními Nového zákona:

1. Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali. 1 Kor 11, 1-2.⁸

2. Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: "Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!" On jim odpověděl: "A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: Cti otce i matku´ a kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí´. Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar´, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. **A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží**. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.´" Mt 15, 1-9; srov. Mk 7, 5-7.

5. Tradice a Tridentský koncil

Zásadním obratem a zároveň i reakcí katolické církve na vystoupení těchto reformátorů bylo svolání Tridentského ekumenického koncilu v letech 1545 až 1563. Tento koncil byl v řadě ohledů dosti výjimečný: sešel se v malém církevním státě začleněném do Svaté říše římské, v biskupském knížectví Trident. Žádný z tehdejších papežů (Pavel III., který ho svolal, ani Julius III., Marcel II., Pavel IV. nebo Pius IV., který ho ukončil) se ho jako papežové nikdy neúčastnili. Mnozí z nich se sice papežové účastnili, včetně kardinála Michele Ghislieriho, budoucího Pia V., ale ještě jen jako biskupové a kardinálové. Koncilu předsedali papežští legáti. Koncilní dekrety však příslušní papežové schválili a vyhlásili. Tento koncil ale byl pro upřesnění úlohy a významu tradice zcela zásadní. Všechny pozdější koncily na něj budou výslovně odvolávat.

O co přesně šlo? Reformátoři totiž otevřeně dosavadní tradice odmítali a byly to tradice opravu různé: od svěcení vody, palmových ratolestí až po křest dětí a učení o odpustcích a očistci. Koncilní otcové si tenkrát zcela otevřeně museli přiznat, že termín „tradice" je mnohoznačný a dosud mu chybí jasné vymezení, zvláště pokud jde o rozlišení Tradice jako zdroje Zjevení anebo pokud jde o jiné druhy předávaného učení anebo o i zvyklosti mylné, pověrečné a škodlivé, kterých tehdy nebylo málo.

Komisi pro přípravu dekretu o kanonických spisech měl na starosti kardinál legát Marcello Cervini degli Spannocchi (1501-1555) budoucí papež Marcel II.⁹ Ten výslovně připomněl, že už Nový zákon zmiňuje jisté tradice či zákony z doby apoštolů, které ovšem byly celou církví opuštěny (např. zákaz masa s krví, ženatí biskupové),¹⁰ a naopak jiné apoštolské tradice, které v Novém zákoně sice nenajdeme, ale ty jsou naopak zachovávány (např. křest dětí, různé stupně biřmování, upřesnění materie svátosti biřmování, kněžského svěcení a pomazání nemocných atd.).

Je zřejmé, že už i psaný Nový zákon rozlišoval mezi přikázáními přijatými od Krista anebo z vnuknutí Ducha svatého a těmi, které přidali apoštolové jen jako duchovní pastýři. Sami apoštolové to někdy dělali přímo z vnuknutí Ducha svatého jako skuteční proroci a oznamovatelé Božího slova na základě mimořádného charismatu, jindy jen jako duchovní pastýři v rámci řádné, ale nikoliv neomylné autority. Tyto příkazy měly navíc někdy závaznost jen dočasnou a místní, jindy ale trvalou a universální.¹¹

Připomeňme si např.

1. Zákaz krve: "My, apoštolové a starší, vaši bratří, posíláme pozdrav vám, svým bratřím v Antiochii, Sýrii a Kilikii, kteří jste dříve byli pohany. (…) Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi." Sk 15, 23.28-29.

2. Privilegim paulinum: Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji - ne já, ale Pán - aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští. Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. (…) Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji. 1 Kor 7, 10-13.15.

3. Závoj žen: Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům. V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy, vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu – všecko pak je z Boha. Posuďte to sami: Sluší se, aby se žena k Bohu modlila s nezahalenou hlavou? Copak vás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou, kdežto pro ženu ctí? Vlasy jsou jí totiž dány jako závoj. Chce-li někdo umíněně na tom trvat, tomu říkám: Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích. 1 Kor 11, 9-16.

Pro Tridentský koncil bylo zásadní, že slavnostně vyhlásil seznam neboli kánon biblických knih, který je samozřejmě znám jen z Tradice a bez nějž by Bible nebyla vůbec myslitelná. Zároveň také zmínil poznání Božího Zjevení na základě Božské Tradice a řadu církevních dogmat vyhlásil jak na základě Písma, tak i Tradice:

(Posvátná synoda) shledává, že tato pravda a toto mravní učení je obsaženo v psaných knihách a v nepsané tradici, kterou apoštolové přijali ze samotných úst Kristových nebo která pochází pod vlivem Ducha svatého od samotných apoštolů a jakoby z ruky do ruky byla předávána až k nám, proto, následujíc příkladu pravověrných Otců, se stejnou vnitřní zbožností a úctou přijímá a ctí všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona, protože u obou je autorem Bůh, jakož i samy tradice přináležející jak k víře, tak mravům jako to, co pochází z úst Kristových nebo z vnuknutí Ducha svatého a co je v katolické církvi v neporušeném sledu uchováváno.¹²

6. Tradice a systematická teologie

Pro systematickou teologii představuje ucelené pojednání o tradici poměrně mladou teologickou literaturu, která se objevuje až v raném novověku.

Úplně prvním katolickým autorem, který o tradici systematicky pojednal byl španělský biskup jako jeden z otců Tridentského koncilu Martín Pérez de Ayala (1504 – 1566)¹³ se svým, dnes už klasickým dílem De divinis, Apostolicis aqtuqe Ecclesiasticis Traditionibus, které vyšlo poprvé tiskem v Kolíně nad Rýnem r. 1549 a následovaly další reedice z 1551, 1560; 1562 a 1726. Nyní se právě ve Španělsku připravuje její kritické vydání.

Teprve od 16. století se tedy téma tradice stalo mezi teology skutečně aktuálním předmětem zájmu, což přímo souvisí s útoky protestantských reformátorů a se svolaným Tridentským koncilem. Mezi dalšími významnými teology, kteří o tradici pojednali bych zde rád připomenul alespoň španělského dominikána, biskupa Kanárských ostrovů a účastníka Tridentského koncilu Melchiora Cano OP (1509-1560) a jeho všeobecně známé klasické dílo De locis theologicis, nikdy nedokončené, ale započaté r. 1558, které se dočkalo přes 30 vydání)¹⁴ Po něm následoval italský jezuitský kardinál a Učitel církve sv. Robert Bellarmino SJ (1542-1621) a jeho neméně známé Disputationes de controversiis christianae fidei z r. 1581 anebo belgický dominikán Charles René Billuart OP (1685-1757) se svojí Summa S. Thomae hodiernis Academiarum moribus accommodata (1746-1751), kde najdeme rovněž Tractatus de fide et regulis fidei.

Snad nejvíce je ceněné dílo Tractatus de Divina Traditione et Scriptura z pera rakouského jezuity, kardinála a teologa 1. Vatikánského koncilu Johanna Baptisty Franzelina SJ (1816-1886).¹⁵ Za zmínku stojí i dílo francouzského jezuitského kardinála Louise Billota (1846-1931).¹⁶ Mezi novějšími autory bych rád připomněl především španělského dominikána a teologa Santiaga Maríu Ramíreze Ruíz de Dulanto (1891-1967) a jeho článek Tradición.¹⁷ Bez zajímavosti není ani kniha francouzského dominikána a pozdějšího kardinála Yves-Marie-Joseph Congara OP (1904-1995) La Tradition et les tradiones z r. 1960.

7. Rozdělení a úloha tradice

Pokusme se dosavadní teologické úsilí těchto mužů krátce shrnout: Jakoukoliv tradici můžeme rozdělit na tzv. tradici aktivní a pasivní:

Aktivní tradice znamená samotný úkon a způsob jejího předávání. Teologové se přou, zda ho předává Církev jako celek anebo jen její učitelský úřad. Pasivní tradice pak znamená obsah předávaného, tedy nauku.

Toto rozdělení odpovídá analogicky rozdělení významu slova „víra": můžeme mluvit o víře jako o ctnosti anebo o víře jako obsahu, tedy o nauce. My se zde budeme věnovat především té tzv. pasivní tradici, tedy naukovému obsahu. I ta však má několik podob a velmi odlišných druhů.

Rozdělení pasivní tradice:

Pasivní tradici můžeme rozdělit alespoň na tři zcela nezaměnitelné typy:

1. Božská či božsko-apoštolská: Ta je pramenem Zjevení, proto je neomylná, časově dokonce předchází psanou formu, tedy Bibli neboli Písmo svaté, anebo je s ní současná. Je dílem Ducha sv. skrze mimořádné charisma proroctví a skončila smrtí posledního apoštola.

2. Apoštolsko-církevní a čistě církevní (universální i partikulární) tradice je výrazem řádného působení Ducha sv., božských ctností, vlitých i získaných ctností reagujících na pastorační zkušenost. Není zdrojem Zjevení, ale fenoménem, který ho provází. Snaží se Zjevení pochopit, aplikovat a rozvést. Ačkoliv může být časově i současná se vznikem Písma, má povahu jen církevního zákona.

3. Lidové zbožné tradice, často partikulární neboli místní. Jsou výrazem především kulturního citu věřících lidí, místní církevní obce a teprve druhotně působení Ducha sv., božských ctností, vlitých i získaných ctností, zvláště rozumnosti a zbožnosti, reagujících na pastorační zkušenost s výrazným přihlédnutím k dobovým kulturním zvyklostem, které právě převažují. Není zdrojem Zjevení ani církevním zákonem, ale fenoménem, který církevní život provází a obohacuje.

Zastavme se podrobněji u té nejdůležitějším totiž Božské Tradice:

1. Ta je pro Církev konstitutivní: je pramenem pravd víry (předchází časově Písmo, zachycuje pravdy, které v Písmu nejsou jasně nebo vůbec obsažené).

2. Zároveň je i interpretativní: je normativním kritériem pochopení Bible a celého života církve.

Teologové ji ještě dělí na tzv. Božskou Tradici Páně a Božskou apoštolskou Tradici, podle toho, zda její nauka byla předána apoštolům samotným Ježíšem Kristem za jeho pozemského života, anebo až Duchem svatým po jeho Seslání v rámci prorockého charismatu, který apoštolové, evangelisté a novozákonní proroci nepochybně měli. Předávala se nejprve ústně a dnes ji nacházíme v dílech apoštolských otců, církevních otců, synod, kteří nejsou jejími autory, ale pouze svědky! To jsou ona monumenta traditionis, dokumenty o tradici, a je třeba je důsledně rozlišovat v kontextu děl jednotlivých starobylých křesťanských autorů od jejich vlastních názorů, stejně jako o od rozhodnutí synod.

Připravil jsem pro vás takovou schematickou tabulku:

8. Krize modernismus

Dalším významným obdobím pro prohloubení pochopení významu tradice byla modernistická krize na začátku 20. století. Modernisté přistupovali k Bibli i k Tradici jako k čistě lidským, přirozeným literárně-kulturním útvarům, k jejich posouzení jim stačily dějiny, literární kritika a praktický rozum.

Římská inkvizice reagovala nejprve vydáním dekret Lamentabili sine exitu z 3. července 1907, který zavrhuje 65 omylů modernistů, a kde mj. zmiňuje, mezi zavrženými tezemi modernistů věta: Zjevení, které tvoří obsah katolické víry, se neskončilo s apoštoly (teze 21). Pozor! Tato věta není mrtvá, historická hereze. Právě v dnešní době se znovu objevuje názor o jakémsi pokračujícím či průběžném zjevení Božího slova, které se má údajně dostávat samotnému papeži, koncilům, synodám anebo i celé církvi.¹⁹ Tento názor, nejenže byl již dávno odsouzen,²⁰ ale jeho zvláštní absurditou je i dnes existující přesvědčení, že tato nová nebo pokračující zjevení mohou být v rozporu s těmi předchozími, tzn. s těmi, která se uzavřela smrtí posledního apoštola.

Pak následovala encyklika papeže Pia X. Pascendi Dominci gregis z 8. září 1907, kde papež nejprve cituje starší encykliku Řehoře XVI. Singulari nos z 25. června 1834 o těch, kteří: „Zavádějí novou soustavu, v níž se z bezuzdné touhy po novotách nehledá pravda tam, kde opravdu je, odvrhují se posvátné a božské tradice a zavádějí se jiné, liché, vratké a nespolehlivé nauky, jimiž oni marniví lidé chtějí podpírat a zachraňovat samotnou pravdu" (Řehoř XVI., encyklika „Singularit nos", DS 1476) a dodává: Modernisté užívají na oklamání duší dvojí taktiky. Především se snaží odklidit vše, co jim překáží, pečlivě vyhledávají vše, co může dobře posloužit jejich cílům a pak to trpělivě a usilovně prosazují. Za největší překážky pokládají tři věci: scholastickou filosofickou metodu; autoritu Otců a tradici a učitelský úřad. (…) Snaží se také zchytrale zničit sílu a změnit povahu tradice, aby ji zbavili vážnosti a hodnoty. Pro katolíka však bude vždy platit autorita II. nicejského koncilu, který odsoudil ty, „kteří se odvažují… podle zločinných bludařů opovrhovat církevními tradicemi a vymýšlet kdejaké novoty… nebo se chytře vyvracet cokoliv z oprávněné praxe katolické církve" (Denz. 245). Stejně platí vyznání IV. Konstantinopolského koncilu: „Prohlašujeme, že budeme zachovávat a střežit pravidla, která byla katolické a apoštolské církvi odkázána od svatých a slavných apoštolů, od pravověrných všeobecných koncilů, jakož i od koncilů místních či od kteréhokoliv z Otců, mluvících Boha, a učitelů" (DS 272).

Proto se římští velekněží Pius IV. a IX. rozhodli k vyznání víry: „Uznáváme a pevně přijímáme všechny apoštolské a církevní tradice, jakož i ostatní pravidla a ustanovení téže církve" (DS 864). Papež Pius X. pak ještě dodává: Z jakéhosi apriorismu se snaží vykořenit i všechny zbožné lidové tradice.²¹

Na této encyklice je mj. zajímavé, že otevřeně rozlišuje různé druhy tradic a u všech nabádá především k jejich zachování, moudrému rozlišování pod vedením církevní autority a k jejich změnám jen ve výjimečných a dobře odůvodněných případech, což samozřejmě neplatí pro Tradici Božskou, která je pramenem Zjevení, a tudíž je změnitelná asi jako Bible sama. Nakonec Pius X. uveřejnil 1. 9. 1910 motu proprio Sacrorum antistitum ukládající všem kněžím a církevním představeným vedle vyznání víry i tzv. antimodernistickou přísahu, kde mj. čteme:

1. Zavrhuji rovněž onen způsob rozboru a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradice svaté Církve katolické, analogii víry a normy Apoštolského Stolce a přidržuje se smyšlenek racionalistů – a stejně nedovoleně jako opovážlivě – uznává textovou kritiku jako jedinou a nejvyšší pravidlo.

2. Kromě toho zavrhuji názor těch, kdo tvrdí, že ten, kdo vyučuje oboru historické teologie nebo o této věci píše, musí nejprve odložit předsudek o nadpřirozeném původu katolické tradice či o příslibu božské podpory trvalého uchování všech zjevených pravd; poté musí vykládat spisy jednotlivých církevních Otců s vyloučením jakékoli posvátné autority jedině na podkladě vědy a se stejnou svobodou soudu, s jakou se přistupuje ke studiu všech světských písemných památek.

3. Nakonec prohlašuji zcela všeobecně, že naprosto nezastávám onen omyl, podle kterého modernisté tvrdí, že svatá tradice neobsahuje nic božského, nebo, což je mnohem horší, tuto přijímají v panteistickém smyslu tak, že nezůstane nic než prostá a jednoduchá skutečnost, kterou je nutné stavět na roveň obecným historickým zkušenostem: že totiž lidé sami svou pílí, svým důvtipem a svou duševní schopností postupně rozvíjeli nauku započatou od Krista a jeho apoštolů.

Povinnost této přísahy byla zrušena Posvátnou kongregací pro nauku víry r. 1967 bez dalšího vysvětlení.²²

Velmi positivně se o důležitosti Tradice pak vyslovil i papež Pius XII. v encyklice Humani generis z r. 1950. Říká: „Zůstává však pravdou, že se teologové musejí stále vracet k pramenům Božího Zjevení, totiž k Písmu svatému a k božské Tradici, aby v nich ukazovaly jak explicitní tak implicitní důvody, z nichž vychází nauka živého magisteria. Krom toho oba prameny Božího zjevení obsahují takové poklady pravdy, že je ve skutečnosti nikdy nebude možné zcela vyčerpat."²³

Je to tedy především ona Božská Tradice, která má pro křesťanství nesmírný význam, protože se přímo kryje s Božím Zjevením, s Božím slovem, je pramenem víry, poznáním Boha a jeho zákona, ale i interpretačním médiem… Papež Pacelli proto také znova připomíná i interpretační úlohu Tradice: „Abychom se však vrátili k oněm novým názorům, o kterých jsme se prve zmínili: (…) Při interpretaci Písma svatého nechtějí brát v úvahu ani analogii víry, ani Tradici Církve, takže nauku svatých Otců a posvátného magisteria poměřují Písmem svatým interpretovaným exegety převážně lidským rozumem, spíš než interpretací Písma v duchu Církve, kterou Kristus Pán ustanovil za strážkyni a interpretku veškerého pokladu zjevené božské pravdy."²⁴

A v tomto duchu mluví i poslední ekumenický koncil, totiž Druhý vatikánský, v konstituci Dei verbum kap. 9: „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností. (Srov. Trid. koncil, č. zas., Dekret o kanonických Písmech: DS 783/1501/.) Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi."²⁵

Stejně tak i kánon 750 § 1 Kodexu církevního práva, novelizovaný Janem Pavlem II. 18. 5. 1998 říká: „Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím řádným a univerzálním učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení, které je s ním v rozporu."²⁶

9. Tradicionalismus a další směšování významu

Zastavme se závěrem alespoň krátce u fenoménu, kterému se říká „tradicionalismus". Co to je tradicionalismus? Dnešní encyklopedie už rozlišují dva tradicionalismy: jeden řadí do dějin filosofie a teologie 19. století a druhý do dějin církve, zvláště liturgie 2. poloviny 20. století.

Tradicionalismus je především odborný termín pro označení filosofického a teologického proudu vycházejícího z moderní skepse a romantismu 19. století, který učí, že Boží existence a řada základních pravd o Bohu i o etice je poznatelná jen skrze tradici, kterého zaručuje jistá autoritativní společnost nebo komunita. Hlavními představiteli tradicionalismu byli romantičtí anti-racionalisté jako Joseph de Maistre (†1821), Louis de Bonald (†1840), Hugues Felicité Robert de Lamennaise (†1854), Louis-Eugène-Marie Bautain (†1867), profesor ve Štrasburku a rektor biskupského semináře, Augustin Bonnetty (†1879), Gerhard Casimir Ubaghs (†1875). Někteří byli i ontology. Jejich názory byly církví odsouzeny, část jejich knih dána na Index v letech 1835 až 1861 (DS 2751–2756, 2811–2814, 2841–2847).

To, co se tedy dnes – podle mého názoru zcela nevhodně nazývá „tradicionalismus" je jednoduše katolicismus, přesněji řečeno integrální katolicismus či tzv. integrismus, tzn. katolicismus, který odmítá protestantské vlivy, modernismus, positivismus a usiluje o uchování celistvé a celostní katolické nauky, morálky i disciplíny. Sami dnešní „tradicionalisté" v katolickém smyslu, užívají či užívali výraz „Tradice" de facto ještě v jakémsi ve třetím významu, a to jako synonymum pro „kontinuitu" církevního života, ve které je zahrnuta jak Tradice Božská, tak církevní, někdy i ta čistě lidská… Zároveň je ale třeba také vidět, že sám arcibiskup Marcel Lefebvre (†1991) měl o pojmu a tradice a jejího rozlišení velmi ucelený a přesný názor, třebaže z některých jeho příležitostných prohlášení můžeme nejednotu nabýt dojmu, že se zároveň přikláněl i pojetí Tradice spíše jako kontinuity: „Ale co je to Tradice? Zdá se mi, že se tomu slovu jen nedokonale rozumí. Setrvávat v Tradici je jako by totéž, jako by držet se stejného povolání, žít ve stejné občanské společnosti, v rodině: jako by šlo např. o májku na střeše domu, když je položena poslední taška, o pásku, která se přestřihne při odhalování pomníku... Ale to není to, o čem mluvím já; Tradice není zvyk nebo obyčej, který jsme převzali z minulosti a který nás zavazuje k věrnosti k němu samému dodržovat jej, i když důvody pro něj, nám už nejsou zcela jasné. Tradice je definována jako ze staletí do staletí učitelským úřadem dále předávaný poklad víry. Tento poklad víry je onen, který nám darovalo Zjevení Boží, to znamená Slovo Boží, který byl předán apoštolům a jejich nástupcům, kteří zabezpečují jeho další předávání. "²⁷

Je tu ale i jiný zajímavější problém: V některých novějších církevních dokumentech, jako Verbum Dei čl. 13 anebo Veritatis gaudium čl. 70 se objevuje nový termín, totiž „živá tradice". Takový přívlastek ale odkazuje smysluplně jen na tradici čistě církevní nebo lidskou, protože Tradice jako Boží zjevení je stejně živá nebo mrtvá jako Písmo svaté. To znamená, že přívlastek „živá" je pro Božskou Tradici nepřiměřený.

10. Závěr

V čem tedy spočívá současný tzv. „boj o tradici"?

1. Problémem je často slabá schopnost různé tradice rozlišit a zároveň uplatňovat náležitou teorii zákona a práva, a nikoliv nominalistickou či positivistickou, které se opírají se o voluntarismus, ultramontánní pojetí papežství, a nikoliv o praktický rozum osvícený vírou.

2. Dále pak je to problém stále přítomného modernismu, jak byl výše zmíněn a zároveň se zde projevuje i hluboký úpadek moderní teologie, která pod vlivem nominalismu a skepse propadla fideismu, léčené absolutistickým ad hoc a zároveň dějinně relativním pojetí autority koncilů a papeže, které jí zbyly zdánlivě jako jediné zdroje teologického poznání. V pojetí takto degenerované teologie ale časem i tyto pilíře ztrácejí svou platnost, protože náboženská pravda je podle mnoha soudobých teologů zásadně historicky podmíněná. Ze spekulativní teologie pak stává něco jako „jízdní řád" nebo v lepším případě dočasné praktické směrnice, sestavená podle nejnovějších encyklik a motu proprií, případně i masmediálních rozhovorů, kde se zásadním způsobem vytrácí pro teologa rozhodující autorita a vnitřních důvodů. Bojuje se zde už jen o aktuální normativní autoritou nejrůznějších skutečných nebo i jen domnělých projevů magisteria, které ale nemohou nahradit vnitřní pochopení a opodstatnění jednotlivých nauk, které jsou ve hře.

3. Třetím úskalím je naivní, přehnaný a nerealistický církevní optimismus, vzhledem ke schopnosti samotných církevních pastýřů, včetně ekumenických koncilů, orientovat se rychle a bezpečně v různých pramenech a tradicích, stejně tak i meze jejich pastýřského charizmatu. Církev ho má a nikdy ho nemůže ztratit v absolutním smyslu slova, ale z dějin známe případy, kdy trvalo celá staletí, než byla určitá pravda skutečně nalezena: ve 4. století naprostá většina biskupů včetně papeže vyznávala arianismus nebo semiarianismus, v 15. století konciliarismus atd. Spor o Neposkvrněné Početí P. Marie byl definitivně rozhodnut až v r. 1854 a spor o konciliarismus až o 16 let později. Forma kněžského svěcení byla správně vystižena až v r. 1947.²⁸

Došli jsme na závěr mého příspěvku. Pokusil jsem se vám přiblížit velmi obtížné téma tradice, které je na jednu stranu zcela zásadní, protože jde o pramen Zjevení Božího slova, ale zdaleka ne všechny tradice, které se i v církvi vyskytují, mají tuto povahu. Domnívám se, že současný zápas tzv. tradicionalistů je spíše oprávněným zápasem o korektní pojetí katolicismu jako takového, přesněji o pojetí legitimních či nelegitimních změn církevního zákona, než boj o Božskou Tradici jako Boží Zjevení, proto i velké „T", které se v tomto zápasu užívá, by mělo zůstat vyhraněno jen té první Tradici, Tradici Božské, inspirované, Bohem zjevené, a proto ze své podstaty neomylné a neměnné. Zůstává však pravdou, že slova jako znaky jsou vždy jen konvencionální, na rozdíl od pojmů samotných věcí. Proto možná žijeme v době, kdy termín tradice a tradicionalismus nabývají nového, v pořadí už třetího významu, a stávají se synonymem pro integrální katolicismus žitý v kontinuitě, a nikoliv v překotném a bezbřehém deformování, ovlivněném směry, které jsou katolicismu zcela cizí a s ním i neslučitelné.

Literatura

• Beumer, Iohannes: Das Katholische Tradizionsprinzip in seiner heule neu erkannten Problematik, Scholastik, 36 (1961), pp. 217-240.
• Billot, Louis: De Sacra Traditione. Paris 1904.
• Billot, Louis: De immutabilitate traditionis contra modernam haeresim evolutionismi, Roma 1907.
• Cano, Melchior: De locis Theologicis: libri duodecim, Salamanca, 1563, (traducción española de J. Belda, Los lugares teológicos, BAC, Madrid, 2006).
• Congar, Yves Marie Joseph: La Tradition et les tradiones. Vol. I-II, Paris, 1960-1963.
• Franzelin, Johann Baptist: De Divina Traditione et Scriptura, Roma 1870.
• Pospíšil, Josef: Co jest Církev? Hlava VI, § 1 O tradici čili o ústním podání, Brno 1925, pp. 327-328 (§§ 2-9).
• Pérez de Ayala, Martín: De divinis, Apostolicis aqtuqe Ecclesiasticis Traditionibus, Colonia 1549.
• Ramírez, Santiago Maria: Tradición, Enciclopedia Universal Ilustrada, Espasa, tomo 63, pp. 371-376.
• Smolík, Václav: O učení modernistův. Encyklika J. S. papeže Pia X. „Pascendi dominici gregis" Praha 1911.