Čtvrtek po druhé neděli postní

Kletba a plod hříchu

1. Dnes prožíváme den pokání. U Panny Marie v Zátibeří se připojujeme ke kajícníkům. Ti se smějí účastnit oběti mše svaté jen „u dveří“ a jsou vyloučeni z přijímání těla Páně; oni jsou ten ubohý Lazar, který u dveří boháčů, tj. křesťanů, „čeká na drobty, které padají se stolu boháčova“. Chceme se zamyslit nad kletbou hříchu v tomto životě a nad plodem hříchu v posmrtném životě, a chceme se opravdově kát a usmiřovat.

2. Co bychom měli být, co bychom mohli být, my křesťané? „Strom, který je zasazen u vod a který spouští své kořeny k vláze. Jeho listí se bude vždycky zelenat, a nikdy nepřestane nésti ovoce“ (epištola). Strom, který je zasazen u vod milosti, v úrodné půdě církve. Rato­lest na vinném kmeni Kristu, proniknutá a naplněná silou a plodností vinného kmene. Hřešíme. Přestáváme se zelenat a nésti plody. Jsme uschlý strom, holý, zralý k spálení. Odloučili jsme se od Boha. Životní tepna, která nás spojovala s Kristem, je přetata. Jsme mrtvi pro život Božího dětství, pro život milosti. Svatá láska vymizela z duše. Božské ctnosti víry a naděje zůstávají ještě v duši, jako němí svědci zpustošení svatého místa. Také ony zemřou při opakovaném hříchu. Břímě hříchů tlačí vždy více. Špatné návyky poutají duši do železných okovů a zbavují ji veškeré svobody. Ona pak ztrácí odvahu k odporu a stává se kořistí pokušení a vášní. Kletba hříchu již zde na zemi.

   Posledním plodem hříchu je věčné peklo. Ono je vyloučením od Boha, od světla, od života, od opravdového, oblažujícího, nasycujícího dobra. Jsou to muka a utrpení v nemilosrdných plamenech, v nichž se podle podobenství dnešního evangelia trápí boháč. Touží po několika kapkách vody, aby si ochladil jazyk. Ale marně! Trpí nevýslovná muka. Hledá pomoc. Ale marně! Doba Božího milosrdenství, milosti, plodné lítosti a pokání minula. Zůstává jen jedno: věčné peklo. To je odplata hříchu! Hřích musí být odpykán zde na zemi, v posmrtném životě je příliš pozdě! Proto čiňme pokání, podávejme zadostučinění a „poroučejme se (Bohu) mnohou trpělivostí, posty a zbraněmi spravedlnosti“ (antifona k sextě), tj. čistým, svatým křesťanským životem.

3. V obětování mše svaté se připojujeme k pravému Mojžíšovi, Kristu, svému Spasiteli. On přichází ve mši svaté, aby se za naše hříchy podával Otci jako oběť místo nás. Přichází, aby za nás usmiřoval, podával zadostučinění a nám vyžádal odpuštění. Ve svatém proměňování bereme předrahou krev svého Spasitele do svých rukou a pozvedáme ji s prosbou k nebi: „Pane, proč se hněváš na svůj lid? Zmírni svůj hněv. Vzpomeň na svého Syna, který na dřevě svatého kříže obětoval svou předrahou krev. K vůli němu se smiluj nad námi. I usmířil se Hospodin a ustoupil od zkázy, kterou hrozil svému lidu“ (ofertorium). Ve svatém přijímání nám Otec nabízí ve svém Synu, kterého nám dává, políbení míru, máme mír, společenství s Bohem, jsme opět dětmi Božími, životně spojeni s Kristem, aby on nás mohl vzít k blaženým velikonocům doma u Otce. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (communio).

   Žebrák Lazar a zhýralý, rozmařilý boháč! Kdo z nich je na tom opravdu lépe? Kam přišel ten rozmařilec se svými rozkošemi, se svými penězi? Peníze ho svedly: nyní je pohřben v pekle. „Běda vám boháčům!“ (Lk 6, 24.) Bohatství je pro člověka nebezpečí! „Prokletý ten, kdo skládá svou důvěru v člověka a za své rámě pokládá smrtelníka,“ (tj. opírá se o smrtelníka, o pozemské statky, o peníze, o postavení), „a jeho srdce (tím) odstupuje od Pána. Bude tak neplodný jako křoví na pustině“ (epištola). Zhýralý boháč!

   „Požehnaný, kdo důvěřuje v Pána, jehož oporou je Pán. Bude jako strom, který je zasazen u vod, který spouští své kořeny k vláze a nebude se bát, když přijde vedro. Jeho listí se bude vždycky zelenati, a nikdy nepřestane nésti ovoce“ (epištola). Chudý, nemocný Lazar!

   „Záludné je srdce a nade všecko nevyzpytatelné. Kdo je prohlédne? Já, Pán. Já zpytuji srdce a zkouším ledví. Oplatím každému podle jeho cesty a podle ovoce jeho skutků, praví Pán“, zhýralci i Lazarovi.

   Kdo se ponižuje jako chudý Lazar, který činí pokání, oplakává své hříchy, pokorně je vyznává a v opravdovém umrtvování a sebezapírání je odpykává a podává za ně zadostučinění, ten bude povýšen. „Čiňte pokání!“

Modlitba

Prosíme tě, Pane, uděl nám pomoc své milosti, abychom oddávajíce se náležitě postům a modlitbám, byli vysvobozeni od nepřátel duše i těla.

Ujmi, se, Pane, svých služebníků a uděl stálou dobrotivost prosícím, abys těm, kteří tě oslavují jako svého původce a vůdce, obnovil, co získali, a obnovené chránil. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.