Pátek po druhé neděli postní

Společenství v utrpení

Za čtyři týdny je Velký pátek. V církevní modlitbě prosíme, abychom dostali milost, připravit se k nastávajícím svátkům čistým srdcem. Žijeme tedy dnes v myšlenkách na utrpení a smrt Páně. Velkopáteční nálada proniká dnešní liturgii, velkopáteční nálada proniká i naší duší.
Předobrazem trpícího Pána je v dnešní posvátné liturgii Josef Egyptský. On je miláčkem Jakubovým. Vlastními bratry je na smrt nenáviděn. Jakub jej posílá k bratřím do Sichemu, kteří tam pásli ovce. Josef uposlechl rozkazu otcova, ale nenachází své bratry v Sichemu, nýbrž daleko odtud, v Dotainu. Oni ho vidí přicházet a říkají: „Pojďme, usmrťme ho a hoďme ho do staré cisterny a pak řekneme: Divoká šelma ho pohltila.“ Ale Ruben, jeden ze dvanácti bratří, se postavil proti tomuto plánu. Proto se ostatní spokojí tím, že hodí Josefa do vyschlé cisterny a pak ho prodají za třicet stříbrných jako otroka obchodníkům, kteří právě táhnou do Egypta. Otci hlásí, že ho pohltila divoká šelma. Ale toho Josefa, kterého jeho bratři prodali a zavrhli, Pán podivuhodně vyvýšil v Egyptě. Stal se prvním ministrem egyptského krále a zachránil zemi a národ od hladu. Stává se zachráncem také svých vlastních. Bratři, kteří ho prodali, přicházejí k němu a klanějí se mu. Starý otec spěchá k svému synu, o němž mu bylo řečeno, že je mrtev, a o němž se domníval, že je mrtev, a nachází u něho pomoc a domov. „Volal jsem k Pánu, i vyslyšel mne. Pane, vysvoboď mou duši od neslechetných rtů a od lstivého jazyka“ (graduale): takovou modlitbu vkládá liturgie do úst Josefu Egyptskému, a v tomto předobrazu i našemu Spasiteli.

„Jeden hospodář založil vinici. Ohradil ji plotem, vykopal v ní lis, postavil strážní věžku (na ochranu) a vinici pronajal vinařům. Potom odcestoval. Když přišel čas plodů, poslal k vinařům své služebníky, aby přijali užitky z ní.“ Vinaři však chytili jeho služebníky, ztloukli je a usmrtili. Hospodář poslal jiné služebníky. Vinaři s nimi jednali právě tak, jako s dřívějšími služebníky. Naposledy poslal k nim svého syna a myslil si: „Zastydí se před mým synem.“ Ale když vinaři spatřili syna, řekli mezi sebou: „To je dědic! Pojďme, zabijme ho, a dostaneme jeho dědictví!“ I uchopili ho, vyhodili jej ven z vinice a zabili (evangelium). Hospodář je Bůh. On posílal na svou vyvolenou vinici, tj. národu izraelskému své proroky a posly. Ale Izrael odmítal Boží posly, kamenoval je a zabíjel. Tu poslal Bůh svého vlastního Syna. „Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali“ (Jan 1, 11). Ubírá se do Jeruzaléma. „Tam bude Syn člověka vydán velekněžím a zákoníkům. Ti jej odsoudí na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, jej bičovali a ukřižovali; ale třetího dne vstane z mrtvých“ (Mt 20, 18–19). Jeho vlastní apoštol ho zradí nepřátelům a zaprodá jej za třicet stříbrných. Jeho národ, kterému činil jen dobro, před kterým se prokázal jako Mesiáš a Boží Syn, odpadne od něho a volá k pohanskému soudci: „Ukřižuj ho, ukřižuj ho! Jeho krev na nás a na naše děti.“ Zrazen, odmítnut, zneuctěn, proklínán svým národem, vystupuje k vrcholu Kalvarie. Tam bude ukřižován a vykrvácí. „Ale třetího dne vstane z mrtvých.“ „Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Od Pána se to stalo a je to podivné v našich očích“ (evangelium). „Bůh ho povýšil a dal mu jméno, které je nad všechna jména; aby ve jménu Ježíšově pokleklo veškeré koleno na nebi, ze země i v podsvětí, a aby každý jazyk vyznával k slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus — tak potupně zamítnutý svým národem — je Pán, Kyrios“ (Fil 2, 9–11).
Církev nás dnes vede do svatyně mučedníka Vitalise, kterého hodili živého do jámy a pak ho zasypali kamením a hlínou. Podobně jako synové Jakubovi vhodili svého bratra Josefa do cisterny. V mučednících pokračuje Ježíš nejdokonalejším způsobem ve svém utrpení a své smrti. Ve Vitalisovi, u něhož se koná bohoslužebné shromáždění, má církev účast v utrpení a pokoření, v odmítnutí a kříži Páně. Ona je podstatně mučednicí a sdílí cestu Páně. Nechává se světem nenávidět, pomlouvat, zlořečit, křižovat. Právě tím dokazuje, že náleží Kristu, že jest jeho snoubenkou, jeho pravou církví. Tak o ní platí slova žalmistova, která se vyplnila na Josefu Egyptském i na Spasiteli: „Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.“

Ve Vitalisovi si volíme i my dnes ve spoluobětování mše svaté cestu společenství v utrpení s Kristem. Ve svatém proměňování chceme být spolu s ním ukřižováni a obětováni. Ve svatém přijímání přijímáme posvěcení za mučedníky a žár mučednické lásky, abychom s ním statečně a věrně sdíleli cestu kříže: s Ježíšem být nenáviděni, tupeni, pokořováni, mučeni. „Jestliže trpělivě snášíte utrpení, ačkoli konáte dobro, to je milost u Boha. Vždyť k tomu jste povoláni“ (1. Petr 2, 20).

Jsme povoláni ke společenství v utrpení Páně. To jsme si vyvolili při svatém křtu. To si znovu volíme v každé mši svaté a každém svatém přijímání. Nyní účast v utrpení Páně. Nyní zapojme a modlíme se: „K Hospodinu volám ve svém soužení“ (graduale). Nyní Velký pátek. Ale po Velkém pátku přichází den povýšení: „I vyslyšel mne“ (graduale). „Objevím se ve spravedlnosti před tebou, pln štěstí, když se projeví tvoje sláva“ (ve smrti, v soudě nad světem ve vzkříšení těla (Introit). „Ty, Hospodine, budeš nás věčně střežit a chránit před tímto pokolením“ (Communio), abychom zůstali věrni společenství v tvém utrpení a tak dospěli též ke společenství v oslavení.

Ano, věrni Pánu, trpícímu, ukřižovanému Pánu! Ubohý národ izraelský! Odpadl od svého Pána. „Proto pravím vám: Království Boží bude vzato vám a dáno národu, který bude vydávati dobré plody. A kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho však on padne, toho rozdrtí“ (evangelium). Kdo se pohoršuje nad trpícím, poníženým Pánem, nad poníženou nenáviděnou církví Kristovou, bude rozdrcen.

„Lide můj, co jsem ti učinil? Nebo v čem jsem tě zarmoutil? Že jsem tě vyvedl ze země Egyptské, připravil jsi kříž svému Spasiteli! Já jsem tě štípil jako svou překrásnou vinici; ty ses mi stala přehorkou. Octem jsi mne napojila v mé žízni a kopím jsi probodla bok svému Spasiteli. Já jsem tě vyvedl z Egypta, otevřel před tebou Rudé moře, já jsem tě krmil manou na poušti a napájel tě vodou spásy ze skály. A ty mne vedeš k bičování. Ty mne zrazuješ velekněžím. Ty jsi otevřel kopím můj bok, dáváš mne políčky a šlehy a napájíš mne octem, žlučí. Lide můj, co jsem Ti učinil? Nebo v čem jsem tě zarmoutil? Odpověz mi!“

Modlitba

Dej, prosíme, všemohoucí Bože, abychom očištěni jsouce svatým postem, tvou pomocí dospěli s čistým srdcem k nastávajícím svátkům.