Cecilie — Církev
-
Ježíš se ubírá se svými učedníky do Jeruzaléma a ohlašuje jim své utrpení: „Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům. Ti jej odsoudí na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, jej bičovali a ukřižovali; ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tu k němu přistoupila matka obou apoštolů Jakuba a Jana. Prosila ho, aby ve svém království posadil jednoho z jejích synů po pravici, druhého po své levici. Ježíš se obrátil na ty dva apoštoly: „Nevíte, oč prosíte. Můžete píti kalich, který já budu píti?“ Odpověděli: „Můžeme“ (evangelium). Liturgie nás vede dnes do domu sv. Cecilie. Jako Salome v evangeliu vede své dva syny ke Kristu, tak vede Cecilie své dva duchovní syny, Valeriana a Tiburcia, k svatému křtu, ke Kristu, k mučednictví. Salome a Cecilie jsou dnes obrazem Církve, která v době svatopostní vede své děti, křtěnce, ke křtu, ke Kristu, k účasti ve smrti a zmrtvýchvstání Kristově.
-
Církev se modlí za své děti. Modlící se církev je v dnešním evangeliu představena v Salome, tak mateřsky pečující o své dva syny. Ona zapomíná na sebe, vystupuje v zájmu svých synů, přichází k Pánu, klaní se mu a prosí ho. Právě tak nám dnešní liturgie staví před oči modlící se církev v epištole. Královna Ester prosí u krále Assuera o milost pro svůj národ, odsouzený k záhubě. Jednoho dne totiž měly být v celé rozsáhlé říši perské usmrceny všechny děti izraelské. Ester prosí o milost pro svůj národ a je vyslyšena. Toť obraz svaté církve, která se přimlouvá a všechno zmůže u Boha. Ona se modlí dnem i nocí ve svých kněžích, ve svých řeholních osobách, v mnohých svatých duších, modlících se na zemi, ve svých svatých a blahoslavených v nebi: „Hospodine, tvé moci je všechno podrobeno a nikdo nemůže odporovat tvé vůli, ustanovíš-li, aby byl zachráněn Izrael (duše). Nyní tedy, Pane, Králi náš — smiluj se nad svým lidem, neboť naši nepřátelé nás chtějí zahubit a zahladit tvůj dědičný majetek. Nepohrdej svým dědictvím, který sis vykoupil z Egypta. Vyslyš mou prosbu, buď milostiv svému losu a údělu a obrať náš žal v radost, abychom žili a chválili tvé jméno, Hospodine. Nezavírej ústa těm, kteří tě opěvují, Pane, Bože náš!“ (epištola). Tak se modlí církev v době svatopostní za své děti, křtěnce, hříšníky a kajícníky, za nás všechny. Tuto svou modlitbu vkládá církev ve mši svaté na paténu, aby ji Pán spolu přijal ve své modlitbě a oběti a byl jejím obhájcem u Otce! Kdyby svět neměl církev, která se modlí, obětuje, usmiřuje, pak by nemohl obstát.
Církev vede ke Kristu. Tak ji dnes vidíme v Cecilii, která vede pohany Valeriana a Tiburcia ke Kristu; tak ji vidíme v Salome, evangeliu. Matka církev vede také nás ke Kristu. Ona nemůže jinak, ona nechce a nechce nic jiného, než jak vést ke Kristu: svatým křtem, kázáním, svatou obětí, svatým přijímáním, svátostí pokání, posledním pomazáním, v životě, ve smrti, ve věčnosti. Ke Kristu, k pravdě, k prameni milosti, k světlu, k životu. Svatá církvi, jak ti musíme děkovat! Ty a jenom ty vedeš ke Kristu, ke spáse. Necháme se tebou vést. Vezmi nás s sebou, ty znáš cestu!
Církev vede k účasti v kalichu utrpení Páně. To je smysl svatého křtu a křesťanského života: spolu pít kalich Páně. „Můžete pít kalich, který já budu píti?“ — tak se nás táže Pán. S Jakubem a Janem, s Valerianem a Tiburciem říkáme: „Ano, můžeme.“ Jsme rozhodnuti jíti s Kristem, k němuž jsme byli přičleněni svatým křtem. Půjdeme s Ním: v odklonu od hříchu a od světa s jeho marnostmi. V lásce k chudobě a nedostatku. V umrtvování a odříkání. V přijímání namáhavých prací našeho povolání. V ochotném přijímání obtíží, utrpení, nemocí, strádání, ústrků, pomluv — jako mučedníci lásky a víry v Boží Prozřetelnost a lásku.
-
Církev se modlí za své děti, vede je ke Kristu a k účasti v kalichu utrpení Páně. Nelekáme se, volá-li nás na cestu postu, odříkání, kříže. Tím jen dokazuje, že ona je shůry, nikoli z této země. Že ona je naplněna duchem Božím a Kristovým, nikoli duchem lidským, světským.
Svatá církev nás vede ke Kristu zejména v oběti mše svaté a v přijímání těla Páně. Přicházíme ke mši svaté, abychom spolu pili kalich Páně. Vezměme sebe samy se vším, co jsme, máme, můžeme a očekáváme, a položme to na oltář vedle přesvatého obětního Beránka, Krista. Chceme s veškerou vážností být s Ním jednou žertvou, pít jeho kalich. — Proto On přichází ve svatém přijímání se svou vůlí k oběti i se svou silou k oběti a dává se nám. Nyní se cítíme silni a jsme ochotni po celý den pít jeho kalich. Víme, že k dobrému svatému přijímání patří dvě hostie (žertvy), On a já. Jít ke mši svaté, žít v duchovním ovzduší oltáře, to znamená pro nás jenom více žít v oběti. Přijímat tělo Páně, to znamená pro nás, postavit celý svůj život na obětavosti. To znamená pro nás státi se člověkem, který se dává bez výhrady, to znamená pro nás, státi se hostií: být zrnkem, rozemletým mezi mlýnskými kameny životního povolání, dobrovolně přijatého odříkání; být chlebem, který při proměňování přestává být chlebem, tj. přestává žít vlastním přáním a plánům; chlebem, který se proměnil v Krista. Chci se proměnit v tebe, odumřít sobě, a cele prožívat s Tebou Tvůj život.
Modlitba
Na lid svůj, prosíme, Pane, milostivě pohledni, a těm, kterým nařizuješ, aby se odříkali hmotných pokrmů, uděl, aby ustali také od škodlivých sklonů. Bože, obnoviteli a příteli nevinnosti, veď k sobě srdce svých sluhů, aby zapáleni ohněm tvého ducha, byli nalezeni stáli ve víře a horliví v jednání. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.