Služba u oltáře vyhrazená mužům a chlapcům

Abstrakt

Tradice, podle níž u oltáře při mši svaté slouží muži a chlapci s vyloučením osob ženského pohlaví, je konkrétním příkladem „dřívější latinské liturgické tradice“, o jejímž „bohatství“ hovořil papež Benedikt XVI. Její hodnota spočívá v prvé řadě ve vztahu k učení církve – jasně vyjádřenému blahoslaveným papežem Janem Pavlem II. – o komplementaritě pohlaví v ekonomii spásy. Toto učení úzce souvisí s učením o nemožnosti svěcení žen ke kněžství. Ženy dokonaleji než muži představují Církev jako Nevěstu; muži dokonaleji než ženy představují Krista jako Ženicha, a to zvláště v jeho kněžské roli.

Toto učení se projevuje nejen tím, že ke kněžství jsou svěceni pouze muži s vyloučením žen, ale také tím, že ti, kdo jsou kněžství ve službě při liturgii nejblíže, jsou rovněž výhradně muži. Toto rozlišení je umocněno chápáním kněžiště (sanktuária) kostela jako nebe, přičemž liturgie v něm slavená je předtuchou nebeské liturgie, a chrámové lodi jako země, příbytku církve bojující. Z těchto důvodů slouží praxe mužské služby u oltáře k posílení, výuce a „inkarnaci“ (ztělesnění) základní teologické pravdy v souladu s principem lex orandi, lex credendi.

Služba mužů a chlapců u oltáře

1. Otázka služby mužů a chlapců u oltáře (s vyloučením osob ženského pohlaví) při mimořádné formě je vhodným výchozím bodem pro tuto sérii pojednání, neboť k této otázce se již autoritativně vyjádřila Papežská komise Ecclesia Dei, a to ve prospěch závaznosti pravidel platných v roce 1962. Je také zcela zřejmé, že povolení služby žen při mši v řádné formě nemá podobu doporučené praxe, nýbrž výjimky z „konkrétních místních důvodů“ (jak to formulovala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ve svém rozhodnutí z roku 1994)¹. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti navíc výslovně ocenila „vznešenou tradici služby chlapců u oltáře“, jejíž dodržování je „vždy velmi vhodné“ (Dopis z 27. července 2001)². Je to tedy zjevný příklad tradice charakteristické pro misál z roku 1962 (stejně jako pro misál z roku 1970 v jeho původním pojetí), jejíž zachování a podporu má motu proprio za cíl.

2. „Vznešená tradice“ služby mužů a chlapců u oltáře s vyloučením žen má významnou oporu v kánonu 44 ze synody v Laodiceji z konce 4. století, jakož i v bezpočtu pozdějších dokumentů. Hodnota této tradice však nevyplývá pouze z její starobylosti. Snaha papežů a biskupů zachovat tuto tradici po tolik staletí pramení z hlubokých teologických a pastoračních ohledů.

3. Pastorační ohled zmíněný Kongregací pro bohoslužbu v obou již citovaných dokumentech spočívá v tom, že úzká spolupráce ministranta s knězem při bohoslužbě často podporuje kněžská povolání. Kongregace vyjadřuje obavu, že tento zdroj povolání může být oslaben připuštěním žen ke službě u oltáře; statistickou studii relevantní k této otázce přibližuje dodatek k tomuto pojednání. Tento pastorační problém vyplývá ze zásadní teologické otázky: laičtí ministranti ve skutečnosti nahrazují tradiční nižší svěcení akolyty. Jsou tak symbolicky, a často i kauzálně, úzce spojeni s klerickým stavem.

4. Teologické důvody souvisejí s nezměnitelným učením Církve, že ke kněžství mohou být svěceni pouze muži. Toto učení, jak zdůraznil blahoslavený papež Jan Pavel II. (Mulieris Dignitatem (1988); Ordinatio Sacerdotalis (1994)), je založeno na odlišných a komplementárních rolích obou pohlaví v ekonomii spásy.

5. Blahoslavený papež Jan Pavel II. hned v úvodu Mulieris Dignitatem připomíná princip: „Milost nikdy neodkládá přirozenost stranou ani ji neruší, ale spíše ji zdokonaluje a zušlechťuje.“³ Role pohlaví v Církvi, tak jak ji Bůh zamýšlel, nevyvrací, nýbrž staví na komplementaritě nacházející se v lidských vztazích a na zvláštních charismatech obou pohlaví⁴ a zdokonaluje je, a to navzdory škodám způsobeným dědičným hříchem.⁵ Blahoslavený papež Jan Pavel II. hovoří o „přirozeně snubní predispozici ženské osobnosti“, která se projevuje nejen v manželství, ale i v panenství jakožto formě sebedarování.⁶ Bůh se k Církvi vztahuje jako Ženich k Nevěstě, což je analogie, kterou nacházíme zejména v 5. kapitole listu Efezanům a také v mnoha úryvcích Starého zákona.⁷

6. Jak dále blahoslavený papež Jan Pavel II. vysvětluje, v Církvi je každý člověk – muž i žena – „Nevěstou“ v tom smyslu, že přijímá dar lásky Krista Vykupitele a snaží se na něj odpovědět darem vlastní osoby.⁸

7. Proto může být i Blahoslavená Panna Maria označována za „obraz Církve“, jak zní formulace svatého Ambrože⁹, kterou cituje Lumen Gentium¹⁰ a znovu ji opakuje Mulieris Dignitatem¹¹. Blahoslavený papež Jan Pavel II. dochází k závěru, že ženy mají v Církvi „prorockou“ roli, neboť „zjevují tuto pravdu“ o vztahu mezi Bohem a Církví.¹² To má důsledky pro řeholnice, které mohou dokonaleji reprezentovat Panenskou Nevěstu, Církev. Jak napsal bl. Jan Pavel II.:

   Tento snubní rozměr, který je součástí veškerého zasvěceného života, má zvláštní význam pro ženy, které v něm nacházejí svou ženskou identitu a objevují takříkajíc zvláštní genialitu svého vztahu s Pánem.¹³

   V této souvislosti můžeme dále poznamenat, že zasvěcené panenství je povoláním, které je vlastní výhradně ženám.

8. Analogie Ženicha a Nevěsty má svůj logický důsledek ve vztahu mezi duchovenstvem a věřícími (Christifideles) a mezi kněžištěm (sanktuáriem) a lodí kostela. Co se týče prvního bodu, bl. papež Jan Pavel II. citoval Mulieris Dignitatem ve svém rozhodnutí o nemožnosti svěcení žen.¹⁴ Jestliže ženy mohou nejdokonaleji reprezentovat Církev jako Nevěstu, jsou to muži, kdo je povolán reprezentovat Krista, a to zvláště v jeho kněžské roli.¹⁵ Vzhledem k roli kněze in persona Christi je třeba chápat knězovy spolupracovníky a asistenty – jeho takříkajíc živé nástroje – tak, že vůči křesťanským věřícím stojí na stejné straně této analogie. To je podtrženo dlouhou tradicí, která kněžiště kostela vnímá jako zobrazení nebeské sféry a loď jako sféru pozemskou. Jak píše badatel o. Michel Sinoir:

   (Východní) ikonostas symbolicky představuje Nebe a jeho liturgie, jež Nebe anticipuje, je slavena pouze členy kléru. Loď symbolicky představuje zemi, příbytek mužů a žen, kteří se připravují ke vstupu do Slávy. V analogii jde o stejné tajemství jako tajemství Krista-Ženicha, jenž v sanktuáriu obnovuje svou oběť, kterou s vděčností přijímá Církev-jeho-Nevěsta, jež je zde dole stále na pouti.¹⁶

9. To následně dává smysl dlouhodobému zákazu, který se netýkal pouze služby žen u oltáře, ale jakékoli přítomnosti žen v kněžišti během liturgie. Proto v dokumentu Musica Sacra (1958)¹⁷ zjišťujeme, že do kněžiště nemají přístup sbory, jejichž součástí jsou ženy, a v Obecných pokynech k Římskému misálu z roku 1975 jsou lektorky vyloučeny ze sanktuária.¹⁸

10. V sázce je zde liturgická reprezentace teologických principů, jak bychom ostatně očekávali na základě principu legem credendi lex statuat supplicandi.¹⁹ Tyto principy nejsou liturgií pouze odráženy, nýbrž jsou znázorňovány, vyučovány a postupem času se stávají druhou přirozeností pro asistující věřící: lze říci, že je liturgie „inkarnuje“.²⁰ Právě z tohoto důvodu se k zachování mimořádné formy římského ritu v její celistvosti váže zvláštní hodnota, neboť tato forma je liturgickým vyjádřením souboru teologických principů, které jsou Církvi vlastní. „Vznešená tradice“ mužské služby u oltáře poskytuje Církvi srozumitelnou prezentaci jejího učení o roli pohlaví v ekonomii spásy a o vztahu Krista a Církve jako Ženicha k Nevěstě, což samo o sobě zrcadlí vztah Boha ke Stvoření.

Dodatek: Služba u oltáře a povolání ke kněžství

Význam služby u oltáře pro podporu povolání, který je soustavně zmiňován v oficiálních dokumentech, není snadné kvantifikovat. V určitých dobách a v určitých prostředích (jako jsou internátní školy spravované kněžskými komunitami) sloužila u oltáře velká většina chlapců. Dnes tomu z mnoha důvodů tak není. Například v katolických školách slouží soukromé mše mnohem méně kněží. Ministrování ve farnostech je dnes obvykle výsadou omezeného počtu dětí, a mnohé z těchto dětí jsou dnes dívky. V tomto kontextu jsou proto následující statistiky přinejmenším podnětné.

Centrum pro aplikovaný výzkum v apoštolátu (CARA), které sídlí na Georgetownské univerzitě ve Spojených státech, provádí již řadu let každoroční průzkum mezi kandidáty svěcení ke kněžství s typickou návratností mezi 65 a 75 procenty. Otázky se týkají témat, jako je věk svěcenců, etnický původ, sourozenci, vzdělání a účast ve farních službách.

Z těchto stovek dotazovaných mužů (kteří od té doby přijali kněžské svěcení) byla drtivá většina ve svých formativních letech ministranty. Průzkumy za poslední čtyři roky poskytují následující konkrétní čísla:

• V průzkumu z roku 2010 bylo 70 % z 339 respondentů ministranty.
• V průzkumu z roku 2011 bylo 71 % z 329 respondentů ministranty.
• V průzkumu z roku 2012 bylo 75 % respondentů ministranty.
• Konečně v průzkumu z roku 2013 bylo 67 % z 366 respondentů ministranty.