Přesvatá Panna byla velmi veliká a souměrného vzrůstu; zdála se tak lehkou, že by vánek s ní pohnul, a přece nepohnutě a pevně stála. Vzezření její bylo velebné, vznešené, avšak nikoliv vznešené, jak jsou páni zde dole. Vznešeností svou vzbuzovala úctyhodnou bázeň. Zároveň její Veleba ukládala úctu, smíšenou s láskou. Přitahovala k sobě. Její pohled byl sladký a pronikavý; její oči jakoby mluvily s mými, ale rozprávka vyvěrala z hlubokého a živého citu lásky k této kráse uchvacující, která mne roztavovala. Ze sladkosti jejího pohledu, z nepochopitelně dobrotivé tváře její srozumělo se a cítilo se, že přitahovala k sobě a chtěla sebe darovati; byl to výraz lásky, kterého nelze vyjádřiti jazykem těla ani písmenkami abecedy.
Oděv Přesvaté Panny byl stříbřitě bílý a veleskvoucí; nebylo v něm nic hmotného: byl ze světla a ze slávy, měňavý a třpytivý. Na zemi není pro to ani výrazu ani přirovnání.
Svatá Panna byla všecka krásná a všecka utvářena a vytříbena láskou; patříc na ni, toužila jsem, bych se v ní rozplynula. V jejím oděvu jakož i v její osobě vše dýchalo velebou, skvělostí, nádherou neporovnatelné Královny. Jevila se krásnou, bílou, neposkvrněnou, zkrystalovanou, oslňující, nebeskou, svěží, novou jako Panna; zdálo se, že slovo Láska linulo se s jejích stříbřitých a čiročistých rtů. Zdála se mi jako dobrá Matka, plná dobroty, roztomilosti, lásky k nám, slitování, milosrdenství.
Koruna z růží, již měla na hlavě, byla tak krásná, tak skvoucí, že nemožno si o tom učiniti představy: růže rozmanitých barev nebyly z této země; bylo to skupení květů, které věnčily hlavu Přesvaté Panny v podobě koruny; avšak růže se měnily nebo střídaly; potom ze středu každé růže vycházelo tak krásné světlo, že uchvacovalo a dodávalo růžím skvoucí krásy. Z koruny růží vyvstávaly jako zlaté větve a trsy jiných menších kvítků promísených diamanty.
Celek jevil se velmi krásným diadémem, který sám o sobě zářil více než naše slunce pozemské.
Svatá Panna měla velmi hezký Kříž, zavěšený na krku, tento kříž jakoby byl ozlacen, ozlacen pravím, nedím-li ze zlaté desky, neboť viděla jsem někdy předměty pozlacené s rozmanitými odstíny zlata, což působilo na můj zrak mnohem krásnějším dojmem než pouhá deska zlatá. Na tomto krásném kříži, vesměs světlem se skvějícím, byl Kristus, byl Náš Pán, s pažema na Kříž rozpjatýma. Skoro na samých koncích kříže s jedné strany bylo kladivo, s druhé strany kleště. Kristus byl barvy přirozeného těla; ale zářil velikým leskem; a světlo, které vycházelo z celého jeho těla, zdálo se jako veleskvoucí šípy, které mi rozrývaly srdce žádostí, bych se v Něm rozplynula. Občas Kristus zdál se mrtvým. Měl hlavu skloněnu a tělo bylo jako zmalátnělé, jakoby mu bylo padnouti, kdyby nebylo zadržováno hřeby, které je držely na Kříži.
Byla jsem raněna živým soucitem a byla bych ráda znovu opakovala celému světu jeho neznámou lásku a vštípila duším smrtelníků nejvroucnější lásku a nejživější vděčnost k Bohu, který nás nikterak nepotřeboval k tomu, by byl, čím jest, čím byl a čím povždy bude; a přece, ó lásko nepochopitelná člověku! stal se člověkem a chtěl umříti, aby lépe vepsal do našich duší a do naší paměti Šílenou Lásku, kterou měl k nám! Oh! kterak jsem nešťastna, že se shledávám tak chudou ve vyjadřování, a marně bych znovu a znovu vyličovala lásku, ano, lásku našeho dobrého Spasitele k nám! avšak jinak zase, kterak jsme šťastni, že můžeme cítiti lépe, čeho nemožno nám vyjádřiti!
Podruhé Kristus zase zdál se živý; měl hlavu zpříma, oči otevřené, a zdálo se, že jest na Kříži z vlastní vůle. Zdálo se též, že několikrát také mluvil: zdálo se, jakoby chtěl ukázati, že jest na Kříži pro nás, z lásky k nám, by nás přitáhl k svému milování, že má stále novou lásku k nám, že jeho láska od počátku a od roku třicátého třetího jest stále táž dnes a že bude povždy.
Svatá Panna plakala skoro celý čas, co ke mně mluvila. Její slzy tekly slza za slzou zvolna až k jejím kolenům; potom jako jiskry světla mizely. Byly skvoucí a plny lásky. Chtěla jsem ji potěšiti, aby neplakala. Ale zdálo se mi, že potřebovala ukázati své slzy, by lépe ukázala svou lásku, zapomenutou lidmi. Chtěla jsem se jí vrhnouti do náručí a říci jí: „Moje dobrá Matičko, neplač! chci tě milovati za všechny lidi země“. Ale zdálo se mi, že mi pravila: „Jest jich tolik, kteří mne neznají!“
Byla jsem mezi smrtí a životem, vidouc s jedné strany tolik lásky, tolik žádosti býti milovánu, a s druhé strany tolik chladnosti, tolik lhostejnosti... Oh! moje Matko, Matko ve všem, všecka krásná a všecka rozmilá, moje lásko, srdce mého srdce!...
Slzy naší něžné Matky, ani dost málo nezmenšujíce jejího výrazu Královny a Paní, naopak jako by ji byly okrašlovaly; tím stala se rozmilejší, krásnější, mocnější, plnější lásky, mateřštější, úchvatnější! a byla bych jedla její slzy, nad nimiž poskakovalo moje srdce soucitem a láskou. Viděti plakati Matku, a takovou Matku, a nepoužiti všech nepomyslitelných způsobů, bychom Ji potěšili, bychom změnili její bolesti v radost, zdaž to možno pochopiti? Ó Matko více než dobrá! Byla jsi obdařena všemi přednostmi, jichž Bůh schopen; Ty jakobys byla vyčerpala mocnost Boží; jsi dobrá a potom dobrá dobrotou samého Boha; Bůh rozmohl se v Tobě, tvoře své pozemské i nebeské veledílo.
Přesvatá Panna měla žlutou zástěru. Co pravím, žlutou? Měla zástěru skvělejší než mnoho sluncí dohromady. Nebyla to látka hmotná, byla to tkáň slávy, a její nádhera se třpytila a byla krásy uchvacující. Na Přesvaté Panně vše mne silně unášelo a jako by mi našeptávalo, bych klaněla se svému Ježíši a bych Ho milovala ve všech stavech Jeho smrtelného života.
Přesvatá Panna měla dva řetězy, jeden poněkud širší než druhý. Na užším byl zavěšen Kříž, o němž jsem se zmínila výše. Tyto řetězy (protože jest třeba zvoliti jméno řetězů) byly jako nádherné paprsky velikého lesku měňavého a třpytivého.
Střevíčky (protože střevíčky dlužno říci) byly bílé, avšak bělosti stříbřité, skvoucí; kolem byly růže. Tyto růže byly krásy oslňující, a ze srdíčka každé růže vycházel plamen světla překrásného a očím velmi příjemného. Na střevíčcích byla přezka zlatá, nikoliv ze zlata pozemského, ale ze zlata rajského.
Pohled na Přesvatou Pannu byl sám ráj dokonalý. Měla do Sebe vše, co mohlo ukojiti, neboť na zemi se zapomnělo.
Svatá Panna byla obklopena dvěma světly. První světlo, bližší Přesvaté Panně, dosahovalo až k nám; zářilo leskem překrásným a třpytivým. Druhé světlo rozprostíralo se poněkud šíře kolem Krásné Paní, a my nalézali jsme se v tomto světle; stálo nepohnutě (totiž nemihotalo se třpytivě), ale mnohem skvěleji zářilo než naše ubohé pozemské slunce. Žádné z těchto světel neuškodilo očím a zraku nikterak neznavovalo.
Kromě všech těchto světel, celé této záře, vycházely ještě trsy nebo svazky světel nebo paprsky svítící z Těla Svaté Panny, z jejích šatů a odevšad.
Hlas Krásné Paní byl sladce libý; okouzloval, uchvacoval, blaze působil na srdce; nasycoval, odklízel všechny překážky, utišoval, zjemňoval. Zdálo se mi, že bych stále chtěla pojídati její krásný hlas, a moje srdce jakoby tančilo nebo chtělo letěti jí v ústrety, by se v ní rozplynulo.
Očí Přesvaté Panny, naší něžné Matky, nemožno popsati lidským jazykem. By se o nich něco povědělo, bylo by třeba nějakého serafína; bylo by třeba jazyka samého Boha, toho Boha, který utvořil Pannu Neposkvrněnou, veledílo své Všemohoucnosti.
Oči Vznešené Marie zdály se tisíckrát krásnější než brilianty, diamanty a nejhledanější drahé kamení; zářily jako dvé sluncí; byly sladké vtělenou sladkostí, jasné jako zrcadlo. V jejích očích viděti bylo ráj; přitahovaly k ní; zdálo se, že se chtěla darovati a přitáhnouti k sobě. Čím více jsem na ni patřila, tím více jsem ji chtěla viděti; čím více jsem ji viděla, tím více jsem ji milovala, a milovala jsem ji ze všech svých sil.
Oči Krásné Neposkvrněné byly jako brána Boha, kterou viděti bylo vše, co dovede opojiti duši. Když moje oči se setkávaly s očima Matky Boží a mé Matky, zakoušela jsem uvnitř sebe blahé rozvlnění lásky, a všechno ve mně slibovalo ji milovati a láskou se rozplynouti.
Když jsme patřily na sebe, naše oči mluvily vespolek svým způsobem, i milovala jsem ji tolik, že jsem si přála obejmouti ji uprostřed jejích očí, které obměkčovaly a něžnily moji duši a zvaly ji, by se v Její duši rozplynula. Její oči nítily sladké chvění v celé mé bytosti; i bála jsem se učiniti nejmenšího pohybu, který by byl sebe méně nepříjemný.
Tento jediný pohled očí nejčistší z Panen byl by postačil, by nastalo Nebe některého blahoslavence; byl by stačil, by uvedl duši do náplně vůle Nejvyššího ve všech událostech, které se naskýtají v běhu smrtelného života; byl by stačil, by přiměl tuto duši k ustavičným úkonům chvály, díků, dostičinění a odpykání. — Tento jediný pohled soustřeďuje duši v Bohu a činí ji jako za živa mrtvou, tak, aby nepohlížela na všecky věci země, byť to byly i věci na pohled nejvážnější, jinak než jako na hračky dětí; nechtěla by slyšeti mluvit než o Bohu a o tom, co se týká jeho Slávy.
Hřích jest samojediné zlo, které vidí na zemi, umřela by jím bolestí, kdyby Bůh jí nepodporoval. Amen.
Castellamare, 21. listopadu 1878. Marie z Kříže, oběť Ježíšova, rozená Melanie Kalvatova, Pasačka La Salette-ská.