Dne 18. září, v předvečer svatého Zjevení Svaté Panny, samotna po svém obyčeji, hlídala jsem čtyři krávy svých pánů. K jedenácté hodině jsem zpozorovala, jak ke mně přichází malý chlapec. Polekala jsem se při tomto pohledu, neboť se mi zdálo, že přece celý svět ví, jak utíkám před jakoukoliv společností. Toto dítě se ke mně přiblížilo a pravilo mi: „Malá, půjdu s tebou, jsem také z Corpsu.“ Na tato slova moje špatná povaha se brzy projevila, a učinivši několik kroků vzad, pravila jsem mu: „Nechci nikoho, chci zůstati sama.“ Potom jsem se vzdalovala, avšak toto dítko mne následovalo, řkouc ke mně: „Jdi, nech mne s tebou, můj hospodář mi pravil, bych pásl své krávy s tvými; jsem z Corpsu.“
Já se vzdálila od něho, dávajíc mu znamení, že nechci nikoho; a vzdálivši se, posadila jsem se na trávník. Tam hovořila jsem s kvítečky Dobrotivého Boha.
Za chvíli se ohlédnu za sebe a najdu Maksimina, jak sedí hned za mnou. Řekl mi ihned: „Dávej na mne pozor, budu velmi hodný.“ — Avšak moje špatná povaha neposlouchala důvodů. Vstala jsem kvapně a utekla poněkud dále, aniž jsem co řekla, a jala jsem se opět hráti si s kvítky Dobrotivého Boha. Za chvilenku pak Maksimin zase přišel a povídá, že bude hodný, že nebude mluviti, že jest mu samému smutno, a že jeho hospodář ho poslal za mnou, atd... Tentokráte jsem se nad ním slitovala, pokynula jsem mu, by si sedl a já jsem dále se obírala kvítečky Dobrého Boha.
Maksimin nelenil dlouho a brzy přerušil mlčení a dal se do smíchu (myslím, že si ze mne tropil šašky); podívám se na něho a on mi praví: „Dělejme něco veselého, hrejme si nějak.“ Neodpověděla jsem mu nic, neboť jsem byla tak nevědomá, že jsem nijak nechápala, jak si může někdo s někým hráti; bylať jsem povždy sama. Bavila jsem se pro sebe květinami, a Maksimin, přiblíživ se až ke mně, jen se smál, říkaje mi, že květiny nemají uší, by mne slyšely, a že jest třeba hráti si spolu. Ale neměla jsem žádné náchylnosti ke hře, kterou mi navrhoval. Přece však dala jsem se s ním do řeči i povídal mi, že deset dní, kterých mu bylo zůstati u jeho hospodáře, brzy uběhne, a že potom odejde do Corpsu k svému otci, atd.
Zatím co mi povídal, zalehl k nám zvuk zvonku z La Saletty; bylo to Anděl Páně; pokynula jsem Maksiminovi, aby pozdvihl svou duši k Bohu. Smekl a zachoval na chvíli mlčení. Potom jsem mu řekla: „Obědval bys?“ — „Ano, pravil mi, pojďme.“ Posadili jsme se; vyndala jsem z pytle zásoby, které mi dali moji hospodáři, a po svém zvyku dříve než jsem nakrojila bochánek, špičkou nože pokřižovala jsem chléb a uprostřed vykrojila jsem dírečku, říkajíc: „Ďábel-li tam, ať vyjde, a Pánbíček-li tam, ať zůstane,“ a honem honem přikryla jsem zase dírku. Maksimin propukl v nehorázný smích a kopl mi do chleba, který mi vypadl z rukou, skotálel se až dolů s hory a ztratil se.
Měla jsem jiný kus chleba, snědli jsme ho společně; potom jsme si hráli; pak dovtípivši se, že Maksimin jistotně má ještě hlad, označila jsem mu místo hory, pokryté malými plody. Vyzvala jsem ho, aby se jich šel najísti, což ihned učinil; najedl se a přinesl mi ještě plný klobouk. Večer sestoupili jsme pospolu s hory a slíbili jsme si, že budeme zase pásti krávy společně.
Nazítří, 19. září, shledávám se na cestě s Maksiminem; ženeme společně na horu. Poznala jsem, že Maksimin byl velmi dobrý, velmi prostý, a že rád mluvil o tom, o čem jsem chtěla mluviti; byl také velmi povolný, nelpě na svých míněních; jenže byl trochu zvědavý, neboť když jsem se opozdila, rychle přiběhl, by viděl, co dělám, a by slyšel, co jsem rozprávěla s kvítky Dobrotivého Boha: a nepřišel-li v čas, ptal se mne, co jsem povídala. Maksimin mi povídá, bych ho naučila nějaké hře. Ráno zatím již pokročilo: řekla jsem mu, by natrhal kvítí na „Ráj“.
Dali jsme se oba do díla; měli jsme brzy hezkou hromádku kvítek rozmanitých barev. Bylo slyšeti Anděl Páně ze vsi, neboť nebe bylo krásné, mračen nebylo. Když jsme pověděli Pánu Bohu, co jsme uměli, řekla jsem Maksiminovi, že třeba zavésti krávy na plošinku poblíž rokliny, kde by bylo kamení na stavbu „Ráje“. Zahnali jsme krávy na místo označené a potom jsme trochu poobědvali; potom jali jsme se snášeti kameny a budovati si domeček, který se skládal z přízemí, jež bylo, jak jsme si říkali, příbytkem naším, pak z poschodí nad tímto přízemím, které bylo dle nás „Rájem“.
Toto poschodí bylo celé vykrášleno květinami rozmanitých barev, a přes okraje splývaly jejich korunky na stoncích. Tento „Ráj“ byl pokryt jediným a širokým kamenem, který jsme ještě pokryli květinami; zavěsili jsme také kolem do kola věnečky. Když „Ráj“ byl dostaven, patřili jsme naň; spánek nás přepadl; vzdálili jsme se odtud asi na dva kroky a usnuli jsme na trávníku.
Krásná Paní sedá si na náš „Ráj“, aniž by ho shroutila.