Blahé účinky Zjevení

Blahé účinky Zjevení

Od týdne po zjevení až do prosince poutníci neustále přicházeli na svatou horu i z daleka. Muži i ženy, starci i mladí lidé, zdraví i nemocní, vzdorovali tuhé zimě a neschůdnosti příkrých svahů. Většinou chtěli viděti a slyšeti pasáčky. Zpoceni pili ledovou vodu z pramene, aniž si Kdy z toho uhnali sebe menší nemoc. Farnosti corpské náleží čest, že zahájila i společné pouti. Obyvatelé corpští, rozechvění „velikou zvěstí“, již kolem poloviny listopadu se vrátili k náboženskému životu. Oddali se modlitbě, chodili do kostela, méně se ostýchali jeviti se křesťany. A tehdy údové „bratrstva kajícníků“ pojali myšlenku pořádati procesí na horu, kterou již počali nazývati „horou Naší Paní, naší dobré Matky““; sami, bez účasti kněží, jež rozkaz biskupův zavazoval k naprosté zdrženlivosti, vykonali svůj záměr s příkladnou zbožností. Dne 17. listopadu 1846 „kajícníci“ provázeni množstvím jiných osob z Corpsu vydali se na pouť. Byla to dojemná podívaná, když všechen lid prošel v pěkném pořádku a v dokonalé sebranosti osadou a stoupal pomalu po srázných úbočích. Po několika hodinách namáhavé chůze poklekli všichni na požehnané půdě, dlouho se modlili a „kajícníci“ zpívali s velikou vroucností své hodinky. Bylo tam skoro 600 osob. Všichni se snažili svou láskou a zbožností osušiti slzy, jimiž jejich nebeská Matka smáčela tyto opuštěné skaliny. Při návratu do Corpsu procesí šlo celým městem, zpívajíc dále kající zpěvy. Četní obyvatelé vidouce procházeti poutníky před svými vraty, mísili se mezi ně, dotčení milostí. A tak průvod cestou stále roste, mizí všechen lidský ohled, i staří hříšníci se poddávají všeobecnému nadšení. Bylo to výmluvné kázání pro farnost a poučná cesta pro všecky z okolí.

Avšak i Přesvatá Panna zdála se mile dotčena tímto velkolepým projevem Corpských, neboť tehdy byla zázračně uzdravena jedna žena po dlouhá léta ochrnulá, Marie Gaillardová, choť Františka Laurenta, pekaře. Nemoc a náhlé uzdravení této ženy jsou dosvědčeny dr. Calvatem, a v protokole, jejž sestavil a potvrdil abbé Mélin a jejž podepsali nemocná, její rodiče a přes 60 osob farnosti, uvádějí se a zjišťují jakožto všeobecně známé tyto skutečnosti:

1. Po 7 nebo 8 let Marie Gaillardová, reumatickými bolestmi ochrnulá ležela skoro napořád; nemohla sama ani vstáti, ani vyjíti.

2. Po 99 let chodila jen o berlách, ale mohla přecházeti jen po domě, nebo vyjíti si na slunce.

26. Nemohla sama ani vstáti ze své lenošky, ani si na ni sednouti.

4. Nemajíc vlády v rukou, nebyla schopna žádné domácí práce.

5. Když se dověděla 6 zjevení na La Salettě, pocítila velikou důvěru a 17. listopadu doporučivši se do modliteb „bratrstva kajícníků“, kteří se ubírali na horu, ve chvíli, kdy tito zpívali po prvé své hodinky, sama a bez berel se zdvihla ze své pohovky, odešla do části domu, kde pracoval její muž a řekla mu : „Zdá se mi, že bych mohla jíti do kostela, jen kdybych se opřela o něčí rameno.“ A skutečně od té chvíle úplně odkládá své berly, jde sama do kostela, dne 24. listopadu přistupuje k svaté zpovědi a následujícího dne, ve svátek sv. Kateřiny, přistupuje ke stolu Páně k velikému údivu všech.

6. Od té doby vstává, usedá, přechází, chodí do kostela, mete dům, myje nádobí, šije a pracuje po celý den v domácnosti, nejen bez cizí pomoci, ale i bez jakékoliv bolesti.

7. Byla uzdravena ze svého utrpení a zhroucení v době, kdy obyčejně zkoušela dvojnásobně.

8. Otoky, jež měla v kloubech, ji více netrápily a zdálo se, že ji zůstaly jen na důkaz, z jak hrozného stavu byla vysvobozena. Byla šťastna, říkala každému: „Jsem spokojena, dostalo se mi, oč jsem prosila.“

Marie Gaillardová zemřela r.1862. Mohla se až do konce života zabývati domácími pracemi, jako hned po svém uzdravení. Z vděčnosti její švagr Josef Laurent složil chvalozpěv na Matku Boží La Saletskou a napsal příběh o zjevení, jejž mu diktovala Melanie. Byla to první publikace o La Salettě, po rytinách odsouzených biskupem.

Tato zřejmá milost naplnila obdivem a vděčností k Matce Boží La Saletské město i sousední obce. Náboženské nadšení se ukázalo při pouti 17. listopadu. Nové a ještě četnější procesí na díkůvzdání se vydalo na cestu 28. téhož měsíce s Maximinem a Melanií v čele, a v průvodu šli František a Josef Laurent, choť a švagr Marie Gaillardové, kteří jdou poděkovat dobré Naší Paní. Ale tentokráte nejdou Corpští sami. Mnoho obyvatel okolních obcí se k nim připojilo, celkem jde 1500 osob. Kněží mezi nimi nebylo, ač by byli rádi šli. V procesí viděti též řeholnice a celý personál četnictva z Corpsu. Počasí bylo hrozné, sníh hojně padal, ale co na tom? Nic nezdolá odvahy neohrožených poutníků. Po celou cestu střídají modlitbu růžence se zbožnými písněmi. Když došli k cíli, „kajícníci“ se modlí své hodinky, ostatní pokračují v modlitbách a zpěvech v plné síle, aniž byli sebe méně chráněni, jsouce se všech stran vystaveni třeskutému mrazu, dujícímu severáku a padajícímu sněhu.

Tolik vroucnosti a sebezáporu nemohlo nedojmouti srdce láskyplné Matky. Jedna žena vodnatelná z Dévoluy (kraje ve Vys. Alpách, opodál Corpsu), jejíž muž a syn ukázali hrdinnou obětavost, že ji nesli až na místo zjevení, na pokraji studánky poklekla do sněhu a snažně prosila s vírou a důvěrou za osvobození od své nemoci. Náhle vykřikla. Byl to výkřik radosti, neboť náhle pocítila, že je uzdravena. Aby dosvědčila vděčnost své nebeské Pomocnici, ihned sňala zlatý křížek, jejž nosila na krku, a pověsila jej na dřevěný kříž, jejž Maximin byl postavil na planince. Představený „kajícníků“ se domníval, že dobře učiní, odnese-li toto „ex-voto“, první, jež bylo věnováno Panně Marii La Saletské, a odevzdá-li je panu faráři. Tento Čin mu však nepřinesl štěstí, neboť při sestupu s hory si zlomil nohu a musel býti odnesen na nosítkách vodnatelné ženy, jež mohla nyní jíti úplně volně. Nikdo se pak od té doby neodvážil dotknouti „ex-vota“.

Vypráví se také, že téhož dne jeden muž z Corpsu z bezbožnosti zakázal ráno své mladé ženě, aby se zůčastnila pouti, ale téhož dne jeho tříletá dceruška spadla do kotle vroucí vody a v hrozných bolestech zemřela. Nešťastný otec poznal v tomto neštěstí prst Boží a obrátil se.

Zatím poutníci vykonavše pobožnost, vydali se na zpáteční cestu do Corpsu, stále zpívajíce a modlíce se. Při vstupu do osady Marie Gaillardová, zázračně uzdravená Matkou Boží, vstoupila do popředí průvodu mezi Melanii a Maximina a jako před týdnem průvod se ubíral ulicemi do kostela. Všichni velebili Boha a Matku Boží La Saletskou.

Maximin měl již svůj kříž na místě zjevení, Melanie chtěla tam míti též svůj kříž. Prosila bez ustání svého otce, aby jí jej zhotovil, ale chudý Mathieu neměl naň dříví. Konečně když mu dřevo bylo darováno, mohl vyhověti přání své dcerušky. Odnesení kříže na určené místo bylo pro „kajícníky“ corpské příležitostí k třetí a poslední pouti toho roku, jež se konala 8. prosince, ve svátek Neposkvrněného Početí.

Přinesli kříž Melaniin k panu faráři Mélinovi, aby jej posvětil, ale on vzhledem k rozkazům p. biskupovým nepřivolil k přání svých osadníků. Cestou „kajícníci“ obnovili svůj pokus u kaplana, jenž jim přislíbil Mši v kapli Panny Marie Gournierské, stojící mezi oběma osadami. Tento myslil, že nechybí, užije-li k posvěcení kříže místo formule, zvlášť vyhrazené k svěcení křížů, jen všeobecné formule žehnací.

Šťastni, že jim konečně bylo splněno jejich přání, členové bratrstva se vydají na cestu k svaté hoře, nesouce posvěcený kříž přes sníh, jenž jim někde sahal až pod prsa. Konečně díky své statečnosti došli na posvátnou horu a postavili kříž na místě „Rozmluvy“.Toto umístění kříže mělo za následek nepříjemnosti pro otce Melaniina. Byl předvolán k soudu na udání starosty la saletského, že zabral v držení obecní pozemek. Mathieu uváděl prostě na svou obranu, že nechtěl oloupiti obec la saletskou, nýbrž naopak ji obohatil tím, že dal na její pozemek kříž. Byl osvobozen.

Podivuhodna obrácení

Nástupce faráře Mélina v Corpsu, P. Champon podává tento obraz onoho alpského kraje před r. 1846 po stránce náboženské:

„Duch nepoddajnosti, rouhání, znesvěcování neděle, naprostá neumrtvenost, zanedbávání zdrženlivosti a postů, bezuzdná láska k veřejným zábavám a hostincům, takový byl mravní stav našeho obyvatelstva. Corps, jakožto hlavní město kantonu, se obzvláště vyznačoval těmito zlořády. Kněz nemohl projíti městem, aby mu nebylo spíláno. Svátosti byly opuštěny, takže jen dva muži přijali svátosti ve velikonoční době, a to ještě jen ve všední den časně ráno, aby ušli posměchu svých spoluobčanů. Zábavy a tance byly veřejně organisovány a dokonce jim předsedalo zastupitelstvo města. Zejména pohoršlivou dobou v roce byla doba posvícení v Corpsu a v Saint-Jean des Vertus, farnosti sousední. Po 14 dní jen se tancovalo. Roku 1829 hrozný požár zničil Corps, takže se konaly diecésní sbírky na pohořelé, ale ani ten nezarazil těch zábav a za zvuku houslí se porážely v lesé stromy na stavbu spálených domů.

Tak hluboko bylo zakořeněno zlo, když Svatá Panna přišla zaplakat nad lidem na La Salettě. Mateřské slzy však netekly nadarmo. Mohli jsme již zjistiti zřejmý návrat k dobrému o třech poutích, vykonaných na svatou horu z Corpsu a okolí v listopadu a prosinci 1846. Dílo spásy tak dobře počaté bylo popohnáno hrozivou událostí, jež se stala o vánocích téhož roku. V noci se strhla mad Corpsem hrozná vichřice. Domy se třásly jak stromy a tašky se střech se sypaly jako listí. Lidé vybíhali z příbytků, shromáždili se na náměstí, křičeli úzkostí a necítili uklidnění, dokud neuviděli mezi sebou Maximina a Melanii, volající o záchranu města k Té, jež se byla zjevila jejich zrakům. Lidé se nahrnuli do kostela, zpovědnice byly obleženy; o půlnoční mohlo se napočísti na 500 svatých přijímání a v tomto utěšujícím počtu muži byli zastoupeni polovicí.“

Tato šťastná přeměna se ukázala ještě více při jubileu, povoleném papežem Piem IX. u příležitosti jeho nastolení na nejvyšší pontifikát. Jubileum se slavilo v Corpsu v čas velikonoční 1847. Abbé Mélin mohl v dubnu téhož roku podati svému biskupu toto svědectví: že veliká dobrá vůle se ukázala u všech, dík „velikému kazateli a prvnímu zpovědníku, Krásné Paní“. Udělila tolik mimořádných milostí, že on, farář, byl uveden do rozpaků vzhledem k budoucnosti, nevěda, jakých prostředků použíti, aby zabezpečil vytrvalost obrácených. Nejvíce duchovního pastýře překvapovalo, že pozoroval u všech velmi dobré disposice. Většinou tito staří hříšníci prolévali slzy, vyznávajíce se z hříchů.

Na obrácení obyvatelstva Corpsu poukazuje též v září 1847 abbé Arbaud, profesor ve Forcalguier, jenž tam šel na pout. Píše: „Obyvatelé Corpsu byli uspáni v náboženské lhostejnosti a netečnosti, ztratili zálibu k svatým věcem, služby Boží byly opuštěny, neděle a svátky znesvěcovány. Lidé se posmívali modlitbě, kleli a rouhali se. A hle: dvě dítky vypravují o podivné a nenadálé události, zprvu jejich řeči jsou přijímány s posměchem a pohrdáním, ony však setrvávají klidně a houževnatě na svých výpovědech; zkoumá se, uvažuje se a záhy pocity nedůvěry a pochybnosti se rozptylují. Zavládá zbožnost, kostel se plní věřícími, svátosti jsou přijímány s horlivostí nevídanou, slovo Boží dochází mocné ozvěny, zákon o svěcení neděle úzkostlivě zachováván, nedělní práce a rouhavá rčení jsou pokládány za ohavnosti. Dojem vzbuzený vypravováním mladých pasáků a zesílený dalšími událostmi je tak mocný, že lidé nechtějí konati v den Páně ani prací nutných a dovolených. Ohrožují-li bouřky sklizeň, nechtějí nikdy svážeti bez zvláštního rozkazu farářova. Dostavník, jezdící z Grenoblu do Gapu, potřebuje nutné správky vady, jež ohrožuje bezpečnost cestujících, ale co na tom? Žádný řemeslník nepropůjčí svých rukou, dokud nenastane noc.“

Dne 18. září téhož roku slečna des Brulais psala: „Včera večer pan kaplan kázal všemu lidu tísnícímu se v kostele corpském. Po prvé směl s kazatelny mluviti o události, jež nás všechny sjednotila. Též mohl blahopřáti všem obyvatelům k jejich věrnosti v povinnostech a horlivosti ve svěcení neděle, zkrátka k jejich úplné změně; neboť před rokem pastýř této farnosti nemohl než plakati nad zbloudilými ovečkami. Včera pan farář mne ujistil o pravdivosti této změny; řekl mi, že z celé farnosti sotva 30 osob toho roku zanedbalo svoji povinnost velikonoční. Obyvatelstva jest asi 1300 duší.“'

Nejen Corps, ale celý kraj byl obrozen v této době. „Dostává se nám,“ píše abbé Mélin biskupu grenobleskému v červenci 1847 „zřejmého důkazu šťastného vlivu zjevení na celou krajinu. V Saint-Jean des Vertus každého roku o poutní slavnosti 94. června

• L'Echo de la Sainte-Montagne. se děly hrozné neplechy a skandály. Letos však se slavila velmi zbožně, bez nejmenší hlučnosti, a bylo více lidí z této farnosti na Hoře než v Saint-Jean. Šli tam, aby se vyhnuli neplechám a aby se modlili. A pouť v Saint-Pierre, tak smutně pověstná pro tance, opilost, ohlušující ječení hudebních nástrojů ve dne i v noci, v předvečeri následující den, letos se odbyla jen v kostele, ani housle nikde nezavrzaly; netřeba dodávati, že vůbec nikdo netančil.“

Též abbé Perrin, farář la saletský, řekl: „Bylo viděti povzbuzující zjev, že mizí rouhání a nedělní práce ve farnostech v okolí La Saletty. Lidé přicházejí do kostela i ve všední dny, aby poslechli slovo Boží a přijali svátosti...

Věřící jako by byli sraženi k zemi tímto zásahem nebes. Modlitby byli vroucí, zpovědi upřímné, mnoho lidí se obracelo neb napravovalo život. Slzy tekly co chvíle, naskýtal se mi stále před očima dojímavý obraz v mém skromném posluchačstvu, když jsem říkal několik slov o milosrdenství Božím a o dobrotě Svaté Panny vůči mým milovaným osadníkům la saletským. V tomto prvém roce po zjevení nebylo v mé farnosti jediné rodiny, jež by nebyla dala sloužiti děkovnou mši ke cti Svaté Panny. Oh, jak se tehdy dobře pastorovalo! To byly nejkrásnější dni mého života.“

Krajiny vzdálenější pocítily rovněž tyto blahodárné účinky. „Tento šťastný vliv,“ psal roku 1847 Mgr. Villecourt, biskup rochellský, „brzy se projevil v celém okolí Corpsu, ve velké části diecése grenobleské, v diecésích sousedních, ba i vzdálených.

Klení a rouhání téměř nebylo slyšeti. Několika případy zjevného a citelného ztrestání rouhačů snížil se jejich počet, dokonce i na protilehlé straně Francie. Přemnoho hříšníků, kteří do té doby žili bez Boha, pohrdali zákony Božími i církevními, vrhalo se k zpovědnicím ; slzy, jimiž je smáčeli, byly zpovědníkům nejšťastnější zárukou upřímného obrácení.“*

Kdo mohl způsobiti tyto zázračné účinky? Naše Paní La Saletská, ne prostřednictvím kněží, kteří zachovávali mlčenlivost o zjevení, nýbrž pomocí dvou pasáčků, jakož i po! Mgr. Villecourt, Nouveau Récit. mocí zázračného pramene a Částečným, ale nápadným vyplněním trestů oznámených na svaté hoře. V téže době totiž, kdy Bůh projevil své milosrdenství, též jeho spravedlnost ohromovala předpověděnými ranami. Zima r. 1846 byla neobyčejně krušná, zejména pro chudinu. Na trhu bylo viděti jen trochu bramborů a o vánocích ani těch už tam nebylo. Obilí bylo velmi drahé. V dubnu 1847 se prodával hektolitr za 27 fr. Zelenina hnila.

Řeholnice z Corpsu, aby mohly dávati štědřejší almužnu, míchaly do mouky všecky otruby. Chléb byl vzácný a lidé se živili jakousi zakudlaninou z otrub. Jedna žena, jež tři dni nejedla, zemřela prý z toho, že požila najednou více té bídné stravy. , Když nastalo jaro, bylo viděti děti, ženy, ba 1 muže, jak vybíhají na pole natrhat si nové trávy, uby zahnali hlad.

Téhož roku řádila v obyvatelstvu corpském i okolním výjimečná úmrtnost. Abbé Mélin napsal biskupu grenobleskému 12. dubna, že od 1. ledna, t. j. za tři měsíce a 19 dní, z 1300 obyvatel farnosti umřelo 50 dětí a 10 dospělých. Zápisy civilního úřadu v Corpsu udávají za celý rok počet 99 úmrtí, z toho 65 dětských. Maximin onemocněl, ale uzdravil se. Jeden jeho bratříček, onen, jenž mu dával tajně svůj chléb, když macecha mu nedávala jísti, umřel.

Shodnost těchto pohrom s řečí nebeské Poselkyně: „Brambory budou se dále kaziti a o vánocích už jich nebude... Malé děti budou umírati... ostatní budou činiti pokání hladem“ bila přímo do očí.