Svatyně la saletská
Ve svém pastýřském listě z 19. září 1851 ctihodný biskup grenobleský projevil úmysl přičiniti se, aby na místě zjevení byla vystavěna důstojná svatyně. V listě z 1. května r.1852 píše: „Pochopili jste, milovaní bratří, že jde nyní o zbudování svatyně na počest naší vznešené Matky na hoře, kterou poctila svou návštěvou a kde dala slyšeti svůj nebeský hlas. Svatyně ta musí býti důstojná Královny nebeské a svědectvím naší vděčnosti k ní. Není míněna pro omezený obvod, nýbrž stavíme ji pro celý svět.“
V témže listě ohlašuje, že 25. května se bude konati slavnost položení základního kamene. Obávaje se, že pro svoji vetchost - bylo mu 87 let - se nebude moci vydati na posvátnou horu, požádal biskupa valenceského Mgra Chatrousse, svého bývalého generálního vikáře, aby přijel vykonat obřady. Ale v poslední chvíli stařeček se cítil dosti svěží a počasí bylo příznivé, i vydal se 24. května na cestu. Byl všude radostně pozdravován davy obyvatelstva i poutníků. Přenocovav na faře v La Salettě, ráno jel na koni na svatou horu, provázen kněžstvem i davy věřících. Hluboce dojat stanul na místě zjevení a se slzami děkoval Svaté Panně za milosti, které svou návštěvou přinesla jeho diecési i všemu lidstvu.
Ráno bylo krásné, ale později se dalo do deště, jenž po celý den neustal. Obvod budoucí svatyně byl vyznačen na trávníku a tam ve stanu byl připraven oltář, proti místu, kde stála Svatá Panna, než se vznesla k nebesům. Bylo to sice hřebenovité návrší, táhnoucí se k vrchu Planeau, ale bylo před stavbou srovnáno a upraveno tak, aby ještě před kostelem zůstalo volné prostranství. Biskup valenceský vykonal svěcení a sloužil ve stanu Mši svatou. Nebylo možno, aby stařičký biskup konal zpáteční cestu v dešti a po kluzkých svazích na koni; proto statní horalé narychlo sbili nosítka a na svých silných bedrách odnesli ctihodného starce do La Saletty.
Základ svatyně byl položen. Ale jak začíti se stavbou? Obtíže byly ohromné. Místo odlehlé, strmé, nepřístupné. Jak tam dovážeti stavivo? Ale Prozřetelnost se už před věky postarala. Příroda nabídla přímo vzácné stavivo, od věků v ní připravené. Objevilo se, že pod pažitem na úbočí Gargasu se skrývá skála z černého mramoru. Tedy stavivo bylo po ruce a svým popelavým zbarvením jak vhodné k povaze zjevení! Mramorový chrám bude tedy svatyně už svým stavivem mimořádná! Z toho mramoru se na místě vytesávaly kvádry i sloupy. Ostatní stavivo, dříví, vápno, písek, bylo třeba dovážeti na mezcích, poněvadž sjízdné cesty tam tehdy ještě nebylo. Jak se tím vše zdražovalo, možno odhadnouti z toho, že krychlový metr písku s povozem výšel na 40 franků. Náklady na dílo byly ohromné, ale nadšení ctitelé Matky Boží, zvláště ti, kteří zakusili její pomoci, hojně přispívali. I chudí obyvatelé toho kraje dávali, co mohli; malé děti chytaly raky v potocích a prodávaly je, aby mohly věnovati dárek Matce Boží.
Roku 1856 stařičký biskup, již 91letý, ještě putoval na svatou horu a zdržel se tam tři dni. Na stavbě pracovalo stále 190 dělníků, ale dokončena byla teprve roku 1863, neboť zima tam brzy začíná a dlouho trvá, takže jen pět měsíců do roka bylo možno pracovati. Zbožný biskup se nedočkal posvěcení svatyně, zemřev 15. prosince 1860.
Chrám je zbudován ve slohu románskobyzantském a má tři lodi. Je 44 metrů dlouhý, 15 metrů široký a 18 metrů vysoký. Pojme 2500 osob. Stěny jsou nyní pokryty stříbrnými srdci, deskami a jinými ex-voty.
Na oltáři se chová kámen, na němž seděla Matka Boží. Není celý, neboť části z něho si ulámali lidé hned v prvních dnech po zjevení. Částku z něho choval také jako vzácnou relikvii svatý farář arský Jan Vianney. Za oltářem pak ve zdi pod mramorovou deskou je uloženo srdce Maximinovo. Pasáček Mariin si totiž přál, kdyby mu nebylo dopřáno umříti na svaté hoře, aby aspoň jeho srdce tam bylo uloženo. Přání to mu bylo vyplněno, a vedle jeho srdce je uloženo srdce španělského šlechtice hraběte Penalvera, jenž dal svým nákladem poříditi veliké bronzové sochy Matky Boží na místě zjevení. Byli s Maximinem spjati pouty bratrské lásky. Na desce je nápis vzatý z Knihy královské, slova řečená o Jonathovi, příteli Davidovu: Quomodo in vita dilererunt se, ita et in morte non sunt separati., „Jako za živa se milovali, tak ani po smrti nejsou rozděleni.“ - A ještě třetí srdce tam odpočívá: srdce biskupa grenobleského Mgra De Bruillarda.
Ke chrámu jsou po obou stranách přistavěny budovy, sloužící za příbytky kněží, jejichž péči svěřena svatyně, a za hospice pro poutníky, na jedné straně pro muže, na druhé pro ženy. Jinak by bývalo téměř nemožno konati pouti na místo tak odtržené od světa. Hospic pojme 800 poutníků, po případě i 1900.
Původně byla svěřena svatyně kongregaci „misionářů Naší Paní La Saletské“, která byla založena péčí biskupa Bruillarda. Když rozlukovými zákony byly řehole z Francie vypuzeny a majetek církevní zabrán, bylo i misionářům opustiti La Salettu a odebrali se do Belgie, do Italie ado Kanady a působí též v zámořských misiích, zejména na Madagaskaru. Jejich odznakem je kříž s kladivem a kleštěmi, jež nosí za pasem. Nyní konají službu při svatyni kněží ustanovení tam biskupem.
Na úbočí proti chrámu je hřbitůvek, na němž jsou pohřbeni kněží zemřelí na La Salettě i někteří poutníci, kteří přišli složit své kosti k nohám Nebeské Matky.
S vrcholů hor Gargasu a Chamoux je překrásný rozhled. Viděti Vysoké Alpy pnoucí se do výše 4000 metrů. Pobyt na La Salettě je tudíž i příjemným zotavením.
Papež Lev XIII. udělil svatyni la saletské titul a privilegia basiliky. ©
Místa, kde seděla a stála Nejsvětější Panna, jsou ohrazena mříží a jsou tam postaveny veliké bronzové sochy a na cestě, kterou se ubírala k návrší, je čtrnácte nízkých křížů křížové cesty. Kolem soch rostou skromné luční kvítky a traviny jako tehdy, když tudy kráčela Krásná Paní.
Toť vše, co na La Salettě bylo zbudováno. Tedy není tam nic okázalého. Ráz prostoty a chudoby zůstal zachován, jak se slušelo.
Jaro nastává na La Salettě teprve v červnu - ještě však i o svatodušních svátcích ležívá v kotlinách ztuhlý sníh. Potom však rychle se rozhýří stráně záplavou květů. Hora La Saletská by zasluhovala, aby byla prohlášena za chráněné místo, neboť se řadí k nejbohatším botanickým nalezištím Fran-. cie, k Mont-Viso a Lautaretu. Abbé Cuny vydal knížku „Květena La Saletská“, v níž podává výčet a přesné určení rostlin, jež se tam vyskytují. Kvítky, jež i u nás rostou, kvetou tam bohatěji, vlivem ultrafialových paprsků slunečních a stříbrné oblaky mlh, jež se skoro denně ploužívají z dolin po stráních vzhůru, svými vlahými hedvábnými doteky přetírají jejich hlavičky, aby si uchovaly svěžesta hluboké zbarvení. Již pro tuto nádhernou výzdobu je každý den na La Salettě dnem svátečním.
A to stálé posvátné ticho! Ve dne i zvuky hlasitého hovoru zanikají rozptylujíce se v prostoru, večer pak od deváté hodiny zachovává se venku i v hospici mlčení. A vyjdete-li za měsíčné noci, jste uchváceni vidouce z temných stínů vystupující skalnaté štíty mohutných hor, o středo běla osvětlené a jevící se mnohem bližší než za dne.
Zříme zde v předtuše „nebe nové a zemi novou, jež podle zaslíbení očekáváme, ve kterých spravedlnost přebývá“ (II. Petr. 3, 13).
Tichý pramének, vytrysklý v den zjevení u nohou Svaté Panny, zpívá ve dne v noci svou tklivou písničku o slzách, z nichž se zrodil.
