Pastevci sestupují s hory
Když Krásná Paní pohlédla naposled na dítky a počala se vznášeti, Maximin by ji byl rád zadržel, a když se její údy rozplývaly ve světle, byl by rád zachytil aspoň jednu z růžiček, jež věnčily její střevíčky. Vyskočil, ale už jí nezachytil. Nohy, střevíčky i růže se rozplývají ve světle.
Obě dítky patřily nehybně vzhůru po světle, jež se v podobě světelného kotouče vznášelo vzhůru. Bylo jim asi jako apoštolům na hoře Olivetské, když jejich Pán před nimi vystupoval na nebesa. Možno souditi, že byli v opravdové extasi. Jejich srdce byla zaplavena blahem z toho, co viděli a slyšeli. Později vyjádřil se o tom Maximin prostými, ale výstižnými slovy: „Jedli jsme její řeč... A potom jsme byli velmi spokojeni.“
Když světlo úplně zmizelo, dítky pozvolna sklánějí hlavy a hledí na sebe v němém údivu, jako-by se tázaly: Nebyl to sen? Ale jsou si jisty. Sladká slova, jež slyšely, vryla se nesmazatelným písmem do jejich paměti. A věděly přec, kdy spaly a kdy se probudily!
Melanie první promluvila: „Mémine, to byl jistě Pán Bůh nebo Svatá Panna mého otce, nebo nějaká veliká světice.“ Děti se netázaly Paní, kdo jest; neměly dosud času, aby na jisto usoudily, že mluvíc o Kristu jakožto o svém synu, jest jeho matkou. Viděti v tom všecku jejich prostotu a opatrnost.
Z povzdechu Maximinova: „Ach, kdybych to byl zvěděl! Byl bych jí řekl, aby mne vzala ssebou do nebe!“ možno vyčísti lásku, jež se vzn(tila v jeho srdci. Ubohý chlapec nebyl zakusil mateřské lásky, byv odchován macechou. V této chvíli poznala pocítil nevýslovné blaho proudící ze srdce té, v níž je vtělena všecka mateřská láska. Není divu, že si přál zůstati u ní navždy.
Bylo kolem čtvrté hodiny. Děti si připomenuly svou služební povinnost, seběhly k místu, kde byly odložily své mošny, sehnaly své krávy, jež ležely na úbočí Gargasu, níže k „dobytčí studánce“, napojily je a zahnaly je na louky svých pánů na jižním úbočí Planeau, aby se ještě napásly. Zatím si sdělují, „co pozorovaly na Krásné Paní a obdivují se jejímu krásnému vzezření, skvělému úboru a jednotlivým ozdobám. Tu Maximin vzpomenuv si na onu chvíli, kdy viděl, jak Paní hýbala rty, obrácena k Melanii, aniž slyšel nějaký zvuk z jejích úst, ptal se Melanie: „Co ti říkala tehdy, když nepovídala nic?“ „Řekla mi něco,“ odvětila dívka, „ale zakázala mi o tom mluvit.“ „Ach, pak jsem spokojen,“ praví Maximin, „mně také něco řekla, co nesmím povědět. Také ti to nepovím.“ Tak vidoucí seznali, že oba byli poctěni zvláštním tajemstvím.
Poněkud dříve než jindy sehnali pastevci krávy a hnali je domů. Cestou se potkali s jinými malými pastevci, ale ani slovem se jim nezmínili o tom, co viděli. Když později byli tázáni po příčině této zdrženlivosti, tak nezvyklé u dětí, pravili, že když Paní řekla: „Oznamte to vše mému lidu,“ obávali se, aby to nepověděli někomu, kdo to nemá slyšeti, proto prý to chtěli napřed oznámiti svým hospodářům.
Maximin přihnal první domů. Hospodáři nebyli ještě doma. Odběhl k Praovům, kde byl rád vídán, poněvadž jeho sestra tam bývala ve službě. Uviděv babičku Praovovou na zápraží, ptá se: „Neviděla jste přecházeti Krásnou Paní v ohni?“ Stařenka nevěděla, co na to říci; ptá se, zdali se mu nepopletl rozum. „Ale ano, matko Caronová.“Ta Krásná Paní se s námi bavila dosti dlouho, se mnou a s malou Melanií.“ A ponejprv vypravuje o tom, co se událo na hoře. Zatím se sešli i ostatní členové rodiny Praovy a Selmovy. Maximinovi bylo začíti znovu.
Melanie zatím ještě uvazovala krávy ve chlévě a poklízela. Hospodyně Praová jde za ní a plačíc praví: „Proč, děvče, nejdeš povědět, co se vám přihodilo na hoře?“ Melanie odpověděla: „Chtěla jsem napřed dodělati svou práci a potom vám to povědět. Viděla jsem tolik jako Mémin; když vám to řekl, tož už víte všecko.“ Ale hospodyně už jí nedala zůstati u krav a volá ji do jizby, aby vyprávěla. Dívka vypravuje úplně totéž, užívajíc jen několika odlišných výrazů, vyjadřujících týž smysl. Oznamujíce „velikou zvěst,“ pastevci se zdáli úplně přetvořeni, k velikému úžasu všech posluchačů, kteří se nemohli vynadiviti, jak tyto děti nevědomé, bojácné, tupé, vyjadřují se dojímavě, s vážným vzezřením, s přesvědčivým přízvukem, nenu* Tak ve vsi nazývali rodinu Praovu. ceně, a jak přednášejí nejen v nářečí, nýbrž Čistě francouzsky, ač toho jazyka vůbec neznaly, dlouhou a nesnadnou řeč Krásné Paní. Ženy pláčou pohnutím. Stará babička první vytušila, kdo s dětmi mluvil. „Ta Krásná Paní je jistě Panna Maria. Jen její Syn vládne na nebi.“ A obracejíc se na svého nejmladšího syna Jakuba, praví mu: „Slyšel jsi, co Matka Boží řekla tomuto dítěti ; jdi si a pracuj po tomhle ještě v neděli!“ Syn namítá, aby se omluvil: „Mám věřiti, že tahle malá viděla Svatou Pannu? Vždyť se ani pořádně nemodlí!“ Hospodyně jí přisvědčuje: „Chtěli jste zítra klidit obilí; chraňte se.“ Baptist Pra rovněž uvažuje: „Je to Svatá Panna nebo aspoň veliká světice, poslaná od milého Boha; ale je to, jako by sám Pán Bůh byl přišel; třeba učiniti všecko, co vám řekla. Jak to hodláte oznámit všemu jejímu lidu?“ Melanie odpověděla: „Vy mi povíte, jak to udělat, a já to udělám.“ Hospodář popatřiv na matku, na ženu a na bratra řekl: „O tom třeba přemýšleti.“ Poté se rozešli po své práci.
Po večeři znovu se sešli členové obou rodin i sousedé a radili se. Usuzovali: „Zdá se, že to byla Svatá Panna, poslaná od Boha; tomu nasvědčují její slova. Bude snad třeba, aby tyto děti prošly celý svět a oznamovaly, jak je potřebí zachovávat přikázání Boží, jinak že na nás přijdou veliké pohromy.“ Po chvíli mlčení Melaniin hospodář rozhodl: „ Víte, co uděláte, děti? Zítra časně vstaňte a jděte k panu faráři a vyložte mu všecko, co jste viděly a slyšely. Povězte mu doslova, jak se ta věc udála; on vám poví, co máte činiti.“