Pastevci v prvních letech po Zjevení

Pastevci v prvních letech po Zjevení

PO ZJEVENÍ Na druhý den po zjevení Maximin, jak již bylo řečeno, vrátil se do Corpsu k otci, kdežto Melanie pásla dále v Ablandenách stádo Baptisty Pra. Takto odděleni oznamovali mezi lidem každý po svém „velikou novinu“. Rádi vypravovali o zázračné události každému, kdo si přál o ní zvěděti, Často provázeli poutníky na místo zázraku, odpovídajíce na všechny otázky, vysvětlujíce všechny pochybnosti a nesdělujíce nikomu ani nejmenší částku zvláštních tajemství, jež jim byla zjevena. Vypravovali tytéž události ve větách ne-li vždy totožných, tedy aspoň rovnocenných.

Když po dobu tří měsíců byli od sebe dokonale odloučeni, čímž bylo dokázáno, že se nikterak spolu nemohli smluviti, Prozřetelnost je opět sblížila.

Před několika lety horlivostí duchovního pastýře podařilo se získati pro osadu corpskou řeholnice zvané „Sestry Prozřetelnosti“ z kvetoucí kongregace, jejíž mateřinec byl v Corencu, nedaleko Grenoblu. Řeholnice se ujaly vyučování. Jednoho dne Maximin se dostaví do kláštera a žádá o rozmluvu 6 představenou. Odpovědí mu, že leží nemocna, ať přijde druhý den, ale on dav si ukázati její pokoj, odvážně jde k milé sestře a prosí ji, aby ho hned naučila čísti ze slabikáře, jejž drží v ruce. Nemocná se nemůže zbaviti dotěrného hocha, dokud mu nedá první lekci. Hošík přišel v dalších dnech ještě několikrát a dne 24. listopadu se svolením pana biskupa byl definitivně přijat do školy sester. Zprvu každý večer se vracel domů k otci, později bydlel stále v klášteře.

Melanie, zůstavší u Baptisty Pra až do 15. prosince, vrátila se k rodičům a o vánocích rovněž se stala chovankou kláštera.

Pasáčkové byly v tomto domě skoro4 léta, až do září 1850; Mgr. de Bruillard si vzal raději sám na starost jejich vydržování, než by je byl dal zakoupiti od cizích lidí z Gapu, kteří se k tomu nabízeli. Po tento Čas jejich vynikající učitelky nezanedbaly nic, aby tyto dítky vyučily, vychovaly a zušlechtily. Byly jim opravdovými matkami, zvláště představená sestra Tekla, u níž k výtečné soudnosti se družila velikost srdce. Tím, že Maximin a Melanie vstoupili do tohoto útulku, nebyla nijak omezena jejich svoboda; jejich rodiče měli možnost vzíti je zpět, kdykoliv by chtěli, a poutníci směli je viděti a jich se dotazovati. Když se jich chtěl někdo vyptávati, řeholnice je dovedla do hovorny a pak se skromně vzdálila. Prosili-li návštěvníci sestru, aby zůstala, ona svolila, ale mlčela, odpovídajíc jen krátce na případné otázky. Otec Melaniin několikrát si přišel pro dceru do kláštera buď na popud zlých lidí, kteří ho pomlouvačně poštívali, že prý se starají v klášteře o jeho dceru, abyz ní těžili, nebo z vlastní zištnosti. Představená mu tehdy říkala: „Zde je vaše dítě, učiňte si s ním, ce chcete“ Vyváděl dívku po každé skoro proti její vůli, ale za Čas ji opět přivedl k řeholnicím, jež ji znovu přijaly s dobrotou.[ Melanii samé napadlo z vrtochů odejíti z kláštera. Nenutily ji, aby se vrátila, a ona se vrátila sama.

Ctihodné sestry zejména a právem se snažily pastevce pokořovati, v soukromí i na veřejnosti, aby nezpyšněli pro neobyčejnou a nezaslouženou přízeň, jíž je poctila Svatá Panna. O zjevení s nimi mluvily zřídka, a když mimochodem jim na ně poukazovaly, činily to, aby měly příležitost vytknouti jim nějakou chybu jejich povahy, jejich hrubosti a nedostatky. A vskutku vyznamenání, jímž pasáčci byli obdařeni, vůbec nezměnilo jejich povahy, jak to upřímně přiznával Maximin, opakuje těm, kdož ho poslouchali, že Matka Boží je ponechala takové, jaké je byla našla. Kromě vzácných vlastností bylo na nich pozorovati nikoliv snad špatnosti — těch neměli — ale tytéž nedostatky, jež měli před zjevením a jež se stávaly zřejmějšími tou měrou, jak dospívali. Promluvme si nejdříve o jejich dobrých vlastnostech.

P. Rousselot vypráví o Melanii: „Její vzezření je něžné a příjemné. Je pozorovati velikou skromnost v jejím chování, v držení hlavy, v pohledech.“

Slečna Des Brulais vydává toto svědectví: „Maximin je povahy otevřené, roztomilejší než Melanie; ta však je zvláště pozoruhodná svou velikou a vzácnou skromností.“

Mgr. Villecourt praví o pastevcích:„Maximin je živé letory. Upoutá vás líbezností své řeči a upřímností, s jakou se vyjadřuje. Je přirozeně milující, přítulný, vděčný a citlivý... V tisícerých okolnostech, kdy mu návštěvníci odporují nebo se ho snaží zaplésti do rozporů, dává si dobrý pozor, aby nezpůsobil mrzutosti. Tato disposice zdá se mu vrozena a neukazuje na nějaké úsilí s jeho strany. Odhalí hned všechnu upřímnost a líbeznost své duše. Jeho výrazy mají tolik půvabu, že jsou pravdivým a jasným obrazem jeho citů. Zaveďte řeč na statky pozemské a poznáte, že na ně patří jen s pohrdáním. Je velkomyslný a nezištný; zbavil by se všeho, co má, aby vám to dal, kdyby vás mohl pohnouti, abyste to přijali. Způsobíte mu opravdovou radost, přijmete-li od něho aspoň nějakou maličkost na památku. Mluvte mu o smrti a uvidíte, že zní nemá žádného strachu. Snadno vytušíte, že by si přál umříti mlád, aby nebyl vystaven nebezpečím, jež křehkost lidská a pohoršení světa všude zmnohonásobují. Miloval Svatou Pannu; budí dojem, Že si je jist její ochranou; ale jeho oddanost je klidná a neprojevuje se jinak, než několika slovy, jež mu takřka uklouznou a jichž si ani nepovšimne. Je tak čistého srdce, že nemá ani pojmu o hříchu nečistoty a že ani nechápe řeči, jež by to označovala... Jeho pokora je upřímná; ukazuje se ihned, jakmile mu nějak projevíte náklonnost. Tu nalézá výrazy sobě vlastní, jimiž poukazuje na svůj.stav ubohého pasáka.

Co se týče pokory, Melanie nijak nezůstala za Maximinem. Slečna des Brulais, jež ji předtím podrobně zkoumala, řekla o ní:, „Je daleka toho, aby si přála lichocení, aby na sebe obracela pozornost; raději by si přála býti toho zbavena, kdyby vědomí jejího poslání v ní nevítězilo nad vrozenou bázlivostí. To pěkně ukazuje tato její odpověď:, Milejší by mi bylo, kdybych o tom nemusela mluviti, jen když by to lidé zvěděli.“A také odpověď, již dala jednomu duchovnímu, jenž se jí tázal, je-li spokojena a šťastna, že Svatá Panna ji poctila zjevením: „Ano,“ odpověděla, „ale byla bych ještě spokojenější, kdyby mi nebyla řekla, abych o tom mluvila.“ „A pročpak?“-„Činí mne to příliš známou.“

Nezakládali si na svém vyznamenání a nezískávali si chvály, nýbrž naopak se schválně ponižovali. Často užívali pohrdlivých výrazů, aby se pojmenovali. Byli by si přáli, aby jejich osobnosti nepřicházely vůbec v úvahu, a nelibě nesli, že byli zobrazováni. Nemluvili o zjevení, než když se jich někdo ptal, a tu odpovídali s největší stručností a přesně na otázky, jež se jim předkládaly. Sami o tom nikdy nezačínali řeči, ani s řeholnicemi, ani s rodiči, ani mezi sebou.

Byli k sobě lhostejni po 19. září jako předtím, bez vzájemné náklonnosti, spíše se sobě vyhýbali, než aby se vyhledávali, a pokořovali se navzájem, když se naskytla příle Žitost.

Jednoho dne, když děti v rekreaci dlely mezi sestrami, matka představená pokárala Maximina, že nepěkně sedí na zemi. - „Jak byste chtěla, ctihodná sestro,“ podotkla Melanie, „aby se dobře choval? Nechoval se dobře ani před Svatou Pannou.“ - „Cože, Špatně se choval před svatou Pannou? Copak provedl?“-„Ah, zprvu měl klobouk na hlavě, potom jej smekl a točil jím na holi. Potom si jej zase posadil na hlavu a svou holí kutálel kaménky až k nohám Svaté Panny.“ - „Oh, tohle jí nevěřte, sestro,“ zvolá Maximin.„„Ani jeden kámen nedopadl až k Svaté Panně.“- „Ale tys přece koulel kameny!“„Ano, ale ani jeden nemohl zasáhnouti Svatou Pannu. To je jisté.“

Jindy, když Maximin projevoval přání státi se misionářem, kdosi mu řekl před Melanit: „Budeš-li misionářem, Melanie ti může pomáhati obracet divochy, neboť chce býti řeholnicí v cizích zemích.“ -„Oh,“odpověděl hošík, „Melanie.aťsi jde kam chce. Já nechci ženské s sebou.“

„Počkej,“ řekl také Maximin, obraceje se k pasačce, „až budu misionářem, přijdeš-li do mé zpovědnice, uvidíš, uložím ti tak veliké pokání, že už víckrát nepřijdeš.“ - „Budu-li jen já u tvé zpovědnice,“ odvětí Melanie, „bude jistě často opuštěna.“

Při těchto vzájemných disposicích je jisto, že kdyby jeden z obou pastevců byl opominul přesnosti v kterémkoliv bodě při vypravování o velikém zázraku, jehož oba byli svědky, druhý by ho byl ihned opravil. To se právě přihodilo u Maximina, byť jen v podružné věci. Když se uváděla slova Matky Boží:„Nechodí na mši, než aby se posmívali náboženství...,“ jisté osoby jistě v dobrém úmyslu, ale s nedostatečnou soudnosti, o své újmě si vykládali smysl těch slov. Podle nich božská poselkyně určitě odsuzovala v této části své řeči trestuhodné chování mladíků corpských, kteří chodili na mši s oblásky v kapsách a házeli jimi po dívkách. Pod vlivem těchto samozvaných vykladačů se přihodilo pasáčkovi, ač nemnohokráte, že dodával tento přimyšlený výklad, když vypravoval o zjevení. Melanie uslyševši jej zvolala: „Copak to říkáš? Tohle že řekla Svatá Panna?““To stačilo, Maximin o tom již ani nemukl.*

Načrtli jsme příznivou stránku fysiognomie obou dítek, nyní ukažme stejně upřímně rub jejich povahy.

Jako před velikým dnem 10. září 1846 Melanie se jevila stále nemotorná, drsná, nevlídná, mlčenlivá; Maximin lehkovážný, rozpustilý, roztržitý, všetečný, povídavý, nezpůsobný, vášnivě milující zábavu. Abbé Dupanloup, pozdější biskup orleánský, dřívější superior malého semináře v Paříži a kanovník u Notre-Dame, přišed na La Salettu r. 1848, byl zrovna zaražen nezdvořilostí a drsností těchto ubohých horalů, tak odlišných

3Nortet: Notre-Dame de La Salette. od dětí dobrého vychování a uhlazených způsobů, s nimiž se obyčejně stýkal. Zde je portret málo lichotivý, jejž byl načrtl v dopise panu Du Bois v Grenoblu, později uveřejněném:

„Viděl jsem ty dvě děti; první zkouška byla pro mne velmi trapná. Hošík zvláště se mi nelíbil. Viděl jsem mnoho dětí ve svém životě, viděl jsem však málo nebo vůbec žádné, jež by na mne učinilo ták tísnivý dojem; jejich způsoby, jejich pohledy, jejich pohyby a cely zevnějšek jsou odpuzující. Aspoň pro mne... Hrubost Maximinova je neobvyklá, jeho stálé zmítání je opravdu mimořádné; je to povaha zvláštní. Je tak nevázaně lehkovážný, tak prudce pohyblivý, tak nesnesitelně rozpustilý, že prvý den, kdy jsem jej uviděl, nejen jsem se zarmoutil, ale i zmalomyslněl. Proč, řekl jsem si, vážiti cestu k vůli takovému dítěti? Měl jsem všecky možné potíže, abych zaplašil nejtěžší podezřívání, jež se mne zmocnilo.

Dívka zdála se mi též velmi nepříjemná. Její chování však, musím říci, je přece mnohem lepší než chování chlapcovo. Za 18měsíců, jež ztrávila u řeholnic v Corpsu, trochu se zušlechtila. Přes to všecko jevila se ještě jako bytost: mrzutá, tupě mlčenlivá, nemluvící nic než ano a ne, když odpovídala. Řekne-li něco více, je v jejích odpovědech vždy jakási prkennost.“

Mgr. Villecourt, tak pochválivší Maximina, naznačuje zvláště jeho nezpůsobnost a skotačivost:„„Má vždy něco, čím by se bavil... Sotva přerušíte rozmluvu s ním, ať jakkoliv vážnou, spatříte ho, jak běží mezi své malé druhy, aby s nimi skotačil...V den, kdy jsem s ním vystupoval na horu, často mne opustil a odběhl k hošíku, který též stoupal, položil mu ruku na rameno a hovořili o dětských záležitostech. Mnohokrát se vrhal na koně, jindy zase běžel plným tryskem vzhůru nebo dolů po hrbolatých a srázných těch vrších.“

Rovněž slečna Des Brulais napsala o pasáčcích: „Nevěřte, že jsem slepá k chybám těch drahých dětí... přiznávám, že nejsou dokonalé; poznávám a uznávám dokonce, Že jejich povaha při vší jejich nevinnosti a bezůhonnosti je hrubá a Často ještě více. Maximin je nezpůsobný v tom, že prohledá vše, co vám náleží, vezme si ovoce, jež jste si uschovali, řekne vám : „Co je tohle? Dejte mi to' atd. atd. Ještě více, je lehkovážný, hravý, stále v pohybu, neschopný slušně se chovati, ať k němu mluví osobnost sebe významnější... Povaha Melaniina, méně šťastná než Maximinova, připomíná chybnost první výchovy; někdy se ještě mračívá, nedovede zdvořile přivítati' neprojeví uctivosti atd.“

Jeví-liž se u těchto dětí aspoň v učení lepší výsledky než ve výchově? Nikterak. Dne 16. listopadu 1847 matka Tekla dosvědčila před biskupskou komisí, jež ji předvolala, že Maximin, ač byl cvičen téměř denně, ani za rok se ještě nenaučil přisluhovati při Mši a že Melanie se nenaučila odříkávati Vzbuzení tří božských ctností, ač se jí dávalo opakovati dvakrát za deň. Přes usi Jovnou a oddanou péči a práci, již si s nimi dali pan farář i sestry, bylo pro ně třeba mnoho času, aby si vštípily v pamět a v rozum základní poznatky z katechismu, potřebné k přijetí sv.svátostí. Proto nebyly ani připuštěny k prvnímu sv. přijímání, jež se konalo 7. května 1848, ač hochu bylo 15 let, dívce 16 a půl. Birmováni byli později, 25. června 1850 v Corpsu. (To ovšem při dnešních jasnějších pojmech o přípravě nebylo by jim bránilo přijmouti sv. svátosti).

Po 7 letech školního vyučování Melanie nepřestala dělati četné a hrubé pravopisné chyby. Maximin, ač lépe nadán než Melanie, byl přece slabý ve všech třídách.

Jako obrázek dobrých vlastností i nedostatků obou pasáčků za jejich pobytu v klášteře v Corpsu uveďme dosti dlouhou sice, ale zajímavou zprávu Mgra Villecourta, jenž vyličuje tyto děti, zvláště Maximina, s uchvacující pravdivosti. Obě děti ho doprovázely na svatou horu.

„Maximin mne bral Často za ruku a s roztomilou srdečností vyjadřoval radost, že může jíti se mnou... Potěžkával můj pastýřský kříž, stáhl mi nezpůsobně s prstu biskupský prsten a chvilku jej obhlížel. Nechal jsem ho, neboť při tom jevil opravdovou a zbožnou uctivost. „Monsignore, pravil v náhlém výlevu něžnosti, „čím bych vám mohl udělati radost? - „Ničím jiným, synu, odvětil jsem, „než budeš-li dále prospívati ve zbožnosti a prostotě.“ - Náhle obrátil řeč a pravil: „Prosím vás, monsignore, přijměte ode mne malou památku, abyste si na mne vzpomínal, zvláště ve svých modlitbách“ Tu mi ukázal několik křížků a medajlek, jež dostal, a neustále mne nutil, abych si vybral. Odmítal jsem co nejvlídněji, ale konečně vida, jak malý horal je zarmoucen mým odmítnutím, přijal jsem jednu z jeho medajlek. Pan starosta z La Saletty na mne naléhal, abych si sedl na jeho koně; odmítl jsem s díky. Ale Maximin vyskočil několikrát na koně s podivuhodnou mrštností. Brzy opět se vrhl do mého náručí, následován Melanii, jež se skromně postavila po mém boku.

Návrat byl mnohem rychlejší než výstup. Blížili jsme se k obci La Salettě a na rozkaz zbožného faráře se vyzvánělo. Byli jsme pozváni na faru odpočinout si. Zvoník mysle, že za tohoto odpočinku nemá zvoniti, zastavil zvony, chtěje zvoniti znovu při našem odchodu. Maximin, na vše pozorný, i toho si všiml; a poslouchaje, že zvonění ustalo, a 0Živen krásnou horlivostí, ozbrojil se dvěma kameny, vystoupil na věž, vylezl ani nevím jak na hlavní zvon, obsedl dřevěnou hlavici a po svém jal se zvoniti kameny, jež měl v ruce, jakož i podpatky svých střevíců. Zvoník neuměje si vysvětliti ty nesrovnalé zvuky, myslil, asi, že je to pokyn, aby znovu začal zvonit. Uchopiv tedy dole v kostele lano, jal se tahati a rozhoupal zvon. Sto jiných, méně pohotových než Maximin, bylo by zahynulo v tak hrozném nebezpečí. Ale on se chytil rukama i nohama zvonu, pevně jej drže v objetí a houpal se zároveň s ním. Když zvon vydával jen hluchý zvuk, zvoník chtěje asi zjistiti, čím to je, zastavil jej. Tu Maximin se vrhl se značné výšky na podlahu, aniž si utržil sebe menší odřeninu. Když se potom přihnal ke mně, pravím mu: „Hlupáčku, co jsi měl dělati na zvonici?“ „Chtěl jsem zvoniti, když jste byl na faře. „Což bylo třeba tvého zvonění?“ — Tož mají zvony mlčeti, dokud biskup je v osadě?“ Vraceli jsme se do Corpsu rozmlouvajíce. Chvílemi horalé vidouce nás se sousedních výšin, sbíhali a stavěli se v zástupech podél cesty. Maximin předbíhaje mne, spěchal k nim a říkal jim ve svém nářečí: „Rychle poklekněte, monsignor vám požehná. Pak se vracel ke mně a měl radost vida. že se dostává požehnání těm prostým a věrným duším.

Měl jsem co dělat, abych odolal opravdovému naléhání, jimž na mne dorážel po dvě hodiny skoro bez ustání. Zaslechl, že chci téhož večera jeti do Grenoblu, i nemohl snésti myšlenku na tak brzké rozloučení.

„Neodjíždějte ještě dnes, monsignore. Prosím vás o to. Proč nás tak brzy opouštíte?“

„Dítě, dostál jsem účelu své cesty v těchto horách ; mám ještě jiné cesty a jiné povinnosti“

„Zůstanete-li zde týden, budu vás rád provázeti každý den na horu... Přespěte aspoň tuto noc v Corpsu a můžete odejeti zítra večer. Vezmu si svůj bílý hdbit ministrantský a budu vám přisluhovati při Mši svaté.. .“

Když jsme večeřeli na faře v Corpsu, Maximin byl ve vedlejším pokoji. Několikrát mezi jídlem přišel znovu naléhat, abych prodloužil svůj pobyt. S těžkým srdcem jsem. odmítal. Několikrát jsem spatřil, jak mu tekou slzy po tvářích a netajím se, že jsem se přemáhal, abých též neslzel...

Chvilku před tím, než jsme odešli od stolu, spatřili jsme ho se sklenicí v ruce; nalil do ní vody a vína a vážně pronesl přípitek biskupu rochellskému. Brzy mi byl hlášen příjezd vozu z Gapu, jenž nás měl dovézti do Grenoblu. Melanie, dosud bojácná, osvojila si jaksi nenucenost Maximinovu; zmocnila se mého klobouku, jenž ležel na stole ve světnici. Doufala, že touto nevinnou krádeží mi zabrání v odjezdu. Marná naděje! Když se dala na útěk, byla jí zastoupena cesta a musela vrátiti zástavu, jíž se byla zabezpečila.

Vstupoval jsem do vozu; Maximin vyskočil za mnou, aby mne naposled stiskl do svého náručí. Stěží mohl vyraziti několik slov něžnosti; nevím, jakými slovy ve svém zmatku jsem mu dal své otcovské požehnání. První dostal před 4. hod. ranní, poslední po o. hod večerní.“*

Zvláštní kontrasty

Ukázali jsme nedostatky a vady obou pasáčků co do chování a způsobů, tupost paměti, omezenost rozumu, vady buď vrozené neb zaviněné bědnou výchovou. Ale ku podivu jest, že tyto vady, až odpuzující, přestávaly se projevovati,-ba dokonce ustupovaly vlastnostem zcela opačným, kdykoliv se pastevci octli ve službách poslání, svěřeného jim 19. září 1846. Jakmile byli přivedeni na toto pole, a jedině tehdy, již to nebyli oni. V celé jejich osobnosti bylo pozorovati náhlou a úplnou proměnu, opravdové přetvoření. Změnil-li se předmět, ihned se zase stali, čím byli předtím.

Bylo možno na nich zjistiti v této věci čtvero kontrastů.

1. Kontrast v chování. Abbé Dupanloup, jenž se ukázal, jak jsme viděli, velmi přísný ve svém hodnocení Maximina a Melanie, vydal o nich toto svědectví:„Ač tyto dítky se mi krajně nelíbily před vypravováním o zjevení, musím přiznati, že při vypravování jevily prostotu, vážnost, opravdivost a nábožnou úctu, kterýžto kontrast s chováním jinak nezpůsobným a obyčejně hrubým u hošíka a chováním obyčejně mrzutým u dívky mne zvláště překvapoval. Musím hned dodati, že tento údiv se ve mně obnovoval po tyto dva dni skoro ustavičně, zvláště vůči hošíku, který mne celý den provázel. Ponechal jsem mu naprostou volnost; všecky jeho chyby, všecky jeho hrubosti objevily se mi tudíž ve všech podobách. A přece kdykoliv toto hrubé dítě bylo přivedeno, třebas i způsobem velmi nenadálým, aby mluvilo o veliké události, stala se v něm pronikavá, náhlá a nenadálá změna. Tak tomu bylo i u dívky. Berou na sebe bezděky vážnost, budí přímo úctu k sobě i k tomu, co vypravují... Jakmile se jedné o veliké události, zdají se prosti chyb svého věku. Zejména nejsou vůbec povídaví a žvatlaví. Maximin jinak mnoho mluví; má-li radost, je opravdový tlachálek. Za 14 hodin, jež jsme spolu ztrávili, podal mi všechny možné důkazy této své chyby; mluvil se mnou o všem se záplavou slov, bez zdržen-' livosti se mne dotazuje, první podávaje svůj náhled, odporuje mému. Ale vypravuje-li o události, vyjadřuje-li své dojmy, své obavy nebo naděje vzhledem k budoucnosti, mluví-li o čemkoliv, co se vztahuje k zjevení, již to není ono dítě. V té příčině nikdy nedává první podnět, nikdy není neslušný, neprojevuje nic nemístného.“*

t Dupanloup, Lettre AM. Du Boys.

Slečna Des Brulais zjišťuje totéž v dopise 15. září 1849:, „Jaký kontrast se jeví mezi povahou tohoto dítěte a posláním, jež vyplnilo tak věrně! Zdá se, že jeho bouřlivost roste s věkem, místo aby jí ubývalo; nedovede zůstati v klidu, udržeti se v mezích slušnosti, ať se ho tážeme, ať ho poučujeme. Dávaje nám nejúžasnější odpovědi, točí při tom kloboukem, holí nebo kusem provázku. Je vážný jen při vypravování o, Rozmluvě Svaté Panny'. Ah, v té chvíli nevím, jakou silou je elektrisován, že semkne všechny své nervy a že se chová uctivě. Ale domluví-Ji, veta je po vážnosti; uvidíte ho, jak se pověsí nebo se houpá na provaze, zvrací se na židli nebo si sedne na zem, plazí se po kolenou, válí se, aniž by ho přítomnost číkoliv zarážela.“

Abbé Arbaud pozoroval tentýž zjev: , Dotazujete-li se jich, tu se zdá, jako by se ponořili do sebe; vmyslí se na místo a do přítomnosti té, jež se jim zjevila; mění chování, sklopí oči, zvážní. Právě tím vydávají svědectví o nebeském vlivu, jemuž podléhají, aniž by to očekávali, aniž by tomu chtěli.““

| Souvenirs intimes.

1. Kontrast v paměti. Tytéž děti, jež se nedovedly naučiti ani modlitbám, jež se jim tolikrát vtloukaly do hlavy, rozpomínají se na nejmenší podrobnosti, jež se týkají krásné Paní, na její rysy, na různé držení těla, na její šaty. Její řeč, pronesenou jednak v nářečí, jednak francouzsky, opakují neporušeně, aniž v ní něco změní, vypustí nebo přidají, začínajíce i končíce vždy vypravování týmž způsoben, a to od samého večera zjevení. A přece viděly a slyšely Svatou Pannu jen jedinkrát. Ať odděleni nebo pospolu, odpovídají vždy totožně, v ničem si neodporujíce. Předstírá se jim, že pod jejich diktováním byly napsány nepravdy; odpovídají nezměnitelně: „Tohle není pravda. To jsem vám neříkal, nýbrž tohle.“

2. Kontrast v chápavosti. Tyto děti, nechápavé, někdy až k neuvěření tupé v nejběžnějších věcech, oslňují svou bystrostí, budí podiv svými vědomostmi, ohromují jasností a logičností svých odpovědí a svých úsudků ve všem, co má vztah k události la saletské. Na všechny otázky, jež se jim v té věci kladou, odpovídají rázem, bez váhání a zmatku, pohotově, krátce, přesně a rozhodně. Ani často nepostřehují udivujících odpovědí, jež procházejí jejich rty. Jeden duchovní se tázal později Maximina: „Když vám někdo předložil námitku, hledal jste odpovědi?“- „Ne, pane, odpovídal jsem vždy naráz. Potom jsem mlčky žasl, že jsem dal takové odpovědi. Často jsem též odpovídal, aniž jsem si všímal, co jsem říkal, a pak jsem nevěděl, co jsem řekl. Stalo se mi též, když jsem se bavil hraje si v kuličky, že zatím co jsem byl zcela zabrán hrou, dával jsem odpovědi, jimž se podivovali ti, kteří je slyšeli, a já jsem si jich vůbec neuvědomil.“ „Nepřemýšlel jste tedy, než jste odpovídal?““ - „Ne, pane. Odpovědi mi přicházely úplně samy, náhle a vždy správně na otázku.“

Abbé Arbaud vyjadřuje svůj údiv. těmito slovy: „Zdá se mi, že odpovědi Melaniiny a Maximinovy jsou tak oduševnělé, tak řízné, tak přirozené, že jsou ještě mimořádnější než událost sama. Představte si, že dvě děti nevědomé, s pamětí výstředně tupou, jež nemají pojmu 0 společnosti, jež nikdy nebyly ve styku se světem, mohly ihned, bez odkladu a bez přípravy odpovídati na všechny záhady, na všechny dotazy, na všechny finesy a sofismata, jimiž jsou stíhány a zasypávány. Myslíte, že by člověk sebe vzdělanější dovedl dvěma slovy vyvrátiti útoky proti sobě namířené, aniž by se při tom zarazil, aniž by si odporoval, aniž by se unavil nebo zapletl? Kde tedy tyto ubohé dítky získaly umění dnes tak ceněné, aby rázem usadily člověka, ať to byl matematik, přírodovědec, spisovatel, novinář, lékař, advokát, kněz, vzdělaný nebo nevzdělaný?“'

Abbé Dupanloup, povolaný soudce v té věci, objevil a zjistil týž úkaz. „Třeba podotknouti, že obvinění na soudě nebyli nikdy zasypáni tolika otázkami o vině, jako tyto ubohé vesnické děti po dvě léta (psal to r. 1848) o vidění, o němž vypravují. Na námitky často připravené předem, někdy dlouho a úskočně promyšlené, vždy odpovídají rychle, krátce, jasně, přesně a nevývratně. Cítíme, že by byly radikálně neschopny takové duchapřítomnosti, kdyby to vše nebylo pravda. Vodili je, jako se vodí zločinci, na místo jejich zjevení neb jejich , „podvodu“. Ani osoby nejvážnější a nejvzácnější

3 Arbaud, Souvenirs intimes. jich nezmatou. Ani hrozby a příkoří jich nesklíčí, ani lichotky a něžnosti jimi nepohnou, ani nejdelší výslechy jich neunaví, ani časté opakování všech těch zkoušek jich nezaplete do rozporů, ať jsou odděleni nebo pospolu. Nelze míti dojem, že se smluvily, a kdyby tomu tak bylo, musily by míti bystrost bezpříkladnou, abý se tak dokonale shodovaly po dvě léta, co trvá a stále pokračuje toto zvláštní a přísné řízení.“*

Abychom ukázali snadnost, správnost a pádnost, s jakou Maximin a Melanie řešili rozličné námitky, jež jim byly předkládány, uvedeme doslovně některé jejich odpovědi, vybrané z autentických dokladů:

Jeden kněz (kněží byli vždy nejzarputilejší k uznání faktu zjevení a předkládali pasáčkům nejtěžší námitky) pravil k Melanii: „Řeknete své tajemství panu faráři, až půjdete k první sv. zpovědi?“ - „Moje tajemství není hřích, proto ho neřeknu.“

„Kdyby se vám opět zjevila Svatá Panna, poznala byste ji? - „Poznala bych ji, kdyby se zjevila stejná.“! Citovaný list.

„Myslíte, že jistě přijdete do nebe?“ „Přijdu, zasloužím-li si to.“

Mladý muž praví Maximinovi: „Kdyby Svatá Panna byla chtěla promluviti k dětem, byla by si vyvolila hodné děti, opravdu zbožné a čistého srdce.“ - „Jak víte, pane, že nemám čisté srdce?“ - „Oh, vždyť jsi mne dnes ráno pohoršil svou roztržitostí, když jsi přisluhoval při Mši; otáčel jsi se.“ - „Budiž, nejsem způsobný; toť vše.“

„Poslyš, Maximine, chceš, abych ti řekl pravdu?“ - „Řekněte pane.“ - „Vy jste se dohodli s Melanií a dostali jste peníze, abyste vyprávěli celý ten příběh.“ - „Dobrá, pane. Když o tom tolik víte, povězte, kolik jsem dostal...“

„Vy jste chtěli, aby se o vás mluvilo... To všecko potrvá snad rok a potom vše padne.“- „Tohle padne! Tohle padne... až padne náboženství.“

Maximin chtěl jíti obrátiti protestanty v Mens (fara opodál Corpsu). Tázali se ho tedy: „Co jim řekneš?“-„Řeknu jim: Čiňte jako já.“- „Tedy jim řekneš: Hrejte si hodně rádi jako já; buďte rozpustilí jako já; zvláště líní jako já, neboť takový jsem já.“- „Mluvte si, mluvte; já jen řeknu, že kdyby nedělali nic horšího než tohle, nehřešili by.“

Kdosi se tázal Melanie: „Znala jste Maximina před 19. zářím 1846?“ - „Poznala jsem ho dva dni před tím.“- „Ale jak to, že jste ho neznala, když 19. jste byli dobří přátelé? Vy jste sním mluvila.“- „Pane, mluvím s vámi a také vás neznám.“

„Jak jste si mohla zapamatovati za jednou celou tu historii, o níž předstíráte, že vám byla řečena? Hle, třikrát vás již slyším vypravovati a nemohl bych ji opakovati.“ „Pane, kdyby vám ji vypravovala Svatá Panna, uměl byste ji.“

„Jste si jista, že se vám naprosto nezdálo, co vypravujete?“ - „Zdálo!!!“ (pokrčí rameny). - „Ale ano, vždyť jste spali!“„Spali jsme pane, ale potom jsme již nespali.“

Na podobnou otázku Maximin odpověděl: „Dělá-li se něco ve spaní, ví se, že to bylo ve spaní; a já vím, že jsem to všechno viděl úplně bdělý.“

Tvrdilo se též před pasáčky po dvakrát, že Paní, jež se jim zjevila, byla chycena policií a uvězněna. Maximin takto usoudil: „Mohla dobře zmizeti přede mnou, dovede tedy zmizeti i před policií.“

Melanie odpověděla: „Jen Bůh může Tuto dáti do vězení, a já bych chtěla býti v onom vězení.“

Knězi, jenž se tázal Maximina, nenudí-li ho, když často opakuje tytéž věci, hošík odpověděl: „A vás, pane, nenudí sloužiti každý den Mši?“.. Tohle vás však musí nuditi, zvláště když se vám kladou otázky spletité.“- „Pane, nikdo mi nikdy nedal otázek spletitých.“

Jeden farář z diecése gapské mu namítal, že Paní zmizela ve mraku. „Nebylo tam vůbec mraků,“ odpovídá Maximin. - „Ale je snadné zahaliti se ve mrak a zmizeti.“- Maximin : „Pane, zahalte se ve mrak a zmizte!“

Jeden profesor semináře pravil k pasačce, že bytost, kterou viděla, byl asi zlý duch. „Ale, pane, ďábel nenosí kříže.“

„Váš anděl strážný zná vaše tajemství?“„Ano, pane.“-, „Tedy někdo je přece zná?“„Ale můj anděl strážný není člověk.“-„Vědí-li to andělé strážní, konečně se to dovíme.“- „Přimějte je, aby to řekli.“

Jeden pán se tázal Maximina, je-li hodnější od té doby, co viděl Svatou Pannu. „Ano, pane, o čtvrtinu.“- „Jak to, o Čtvrtinu? Podle jaké míry to měříš?“- „Miluji Boha, pane.“- „Ty jsi ho tedy dříve nemi| loval?“- „Nepoznával jsem ho, pane. Kdybych ho býval znal...“

4. Kontrast v povaze. Rozpustilec Maximin a bojácná a ostýchavá Melanie vyvíjejí hrdinnou statečnost a podávají důkaz nezdolné houževnatosti, že nezjeví nikomu tajemství, jež jim Paní svěřila. Bezmála všichni, kdož se jich dotazovali, vyptávali se jich po něm; tam bylo zvláště bitevní pole, na němž bylo dětem zápasiti po všecky dni. Každý návštěvník si myslil, že bude dovednější než ti, kteří to zkoušeli před ním, a sliboval si, že aspoň něco z těch nevylouditelných tajemství zachytí. Snažili se na ně vyzráti všemi způsoby: užili vědomostí, lstí, léček, slibů, něžnůstek, důtek - a vše selhává. Ať jakkoliv jsou otázky nastřaženy, ať sebe zručněji připraveny, dětí dávají vždy odpovědi naprosto odmítavé. Nemožno z nich nic vylouditi ; nejučenější, nejbystřejší nedokáží v tom o nic více nežli nevědomí a prostí. Když běží o tajemství, pasáčci neznají nikoho, ani rodičů, ani přátel, ani dobrodinců, ani kněží, ani biskupů; mají se na pozoru přede všemi bez výjimky. Ale ponechme slovo jednomu z největších útočníků, jenž se s nimi tehdy utkal, Mgru Dupanloupovi; ať vypráví sám o své prozíravé strategii a o své úplné porážce:

„Všecko mé úsilí od rána, abych vymámil z Maximina jeho tajemství, bylo úplně marné; v okamžiku, když jsem již myslil, že dosáhnu cíle a zachytím něco, všecko mi náhle uniklo... Tato naprostá zdrženlivost se mi objevila tak mimořádnou, zvláště u dítěte, že aniž bych mu činil násilí, jež by se příčilo mému svědomí, chtěl jsem postoupiti k nejzazším mezím a učiniti poslední pokusy, abych něco zmohl a vyloudil jeho tajemství. Abých jej přemohl, nešetřil jsem žádného svůdnictví, pokud bylo přípustné.

Měl jsem s sebou cestovní vak, jehož visací zámek se otvíral a zavíral pomocí tajemství, aniž se užilo klíčku. Ježto tento hošík byl velmi zvědavý, na vše sahal, vše prohlížel, i způsobem velmi neskromným, neušel jeho zraku ani můj cestovní vak. Vida mne otvírati bez klíčku, ptal se mne, jak jsem to udělal. Odpověděl jsem mu, že je to mé tajemství. Žádal mne velmi dychtivě, abych mu je ukázal. Slovo „tajemství“ vzbudilo ve mně myšlenku na jeho tajemství ; využil jsem té shody a pravil jsem mu: „Dítě, to je mé tajemství; ty jsi mi nechtěl říci své, já ti též neřeknu své.“- „To není stejné“ odpověděl mi rázem. „A proč?“ ptám se. - „Poněvadž mně bylo zakázáno pověděti mé tajemství, ale vám nikdo nezakázal říci vaše.“

Odpověď byla rozhodná. Ale nepokládal jsem se ještě za poražena. Vzbuzoval jsem sám jeho zvědavost a naléhavost: otvíral a zavíral jsem tajemně svůj zámek, aniž by mohl seznati mé tajemství. Snížil jsem se nedůstojně, že jsem jej tak rozohňoval, trápil a napínal několik hodin. Desetkrát za tu dobu hošík znovu prudce naléhal. - „Dobrá, řeknu, pravil jsem mu; ale řekni mi též svoje tajemství“

Po těchto svůdných řečech svědomité dítě se ihned vzpamatovalo a zdálo se, že všechna jeho zvědavost zmizela. Za chvíli naléhal na mne ještě. Dal jsem mu tutéž odpověď a shledal jsem tutéž odolnost... Byl jsem přesvědčen, jako bude každý, kdo zná všetečnost lidskou a zvláštěvšeteč čnost dětí, že tento hošík překonal vítězně jedno z nejsilnějších pokušení, jedno z nejtěžších mravních násilí, jež si možno představiti.

Dal jsem mu však podstoupiti nový útok. Vypravoval mi již s pohnutím o neštěstích a souženích svého otce; připomenul jsem mu ještě předčasnou smrt jeho matky a řekl mu: „Ale, synáčku, kdybys chtěl říci ze svého tajemství, co z něho můžeš říci, mohlo by to způsobiti tvému otci mnoho dobrého. Zašel jsem ještě dále a řekl mu: Já sám bych mu moh] opatřiti mnoho a pomoci mu, abys tebou šťastně a klidně žil. Proč tak zarputile odmítáš pověděti ze svého tajemství, co pověděti můžeš, když by to tak prospělo tvému otci a vytrhlo ho to z bídy?“- Odpověděl mi hlasem tišším: „Ne, pane, nemohu.“

Dohnal jsem pokus ještě dále, snad příliš daleko. Zvláštní shodou se stalo, že jsem měl při sobě značnou částku peněz ve zlatě. Když se točil kolem mne v mém pohostinském pokoji, prohlížeje všecky mé věci, hrabaje se ve všem jako pravý uličník, zahlédl můj váček a ty zlaté peníze. Chopil se jich rychle, rozložil je po stole a jal se je počítati; sestavil z nich několik hromádek a potom se bavil tím, že je rozhazoval a přestavoval. Když jsem viděl, jak je okouzlen a uchvácen leskem a přebíráním toho zlata, myslil jsem si, že nastala vhodná chvíle, abych vyzkoušel a najisto poznal jeho upřímnost. Řekl jsem mu přátelsky: „Dobře, dítě, ponechám všecko zlato tobě a tvému otci, povíš-li mi ze svého tajemství, co mi z něho můžeš říci. Dám ti, vše a hned. Buď bez starosti, mám jiné peníze abych mohl cestovati dál.““Tehdy jsem spatřil zcela zvláštní morální úkaz: ještě nyní, když to vypravuji, jsem tím rozechvěn. Chlapec byl zcela uchvácen zlatem; s rozkoší je pozoroval, ohmatával a počítal. Náhle po mé řeči zesmutněl, prudce se vzdálil od stolu a od pokušení a pravil ke mně: „Pane, nemohu. Naléhal jsem: „Vždyť bys tím mohl připraviti štěstí sobě i svému otci“ - Odvětil po druhé: „Nemohu“a hlasem tak pevným, ač velmi prostým, že jsem se cítil úplně přemožen. Ale aby to chlapec nepoznal, připojil jsem tónem, jenž měl předstírati nespokojenost, pohrdání a ironii: „Ale možná, že mi nechceš pověděti své tajemství proto, že žádného nemáš. Je to jen komedie.“ - Nezdál se touto řečí uražen a odpověděl mi živě: „Oh, ano, mám je, ale nemohu ho pověděti. - „Kdo ti to zakázal?“- Svatá Panna.

Od té chvíle jsem zanechal marného boje. Pocítil jsem, že důstojnost toho dítěte je vyšší než moje. Položil jsem mu přátelsky a uctivě ruku na hlavu; udělal jsem mu na čele kříž a řekl mu: „S Bohem, drahé dítě, doufám, že Svatá Panna mi odpustí všechny nátlaky, jež jsem na tebe učinil. Buď po celý život věren milosti, jíž se ti dostalo. - A za chvíli jsme se rozloučili, abychom se už vícekrát neviděli.

Dívka na dotazy a nabídky téhož druhu mi odpověděla: „Oh, my máme dosti; není třeba, abychom byli tak bohatí.““

Tak se jevily povahy a vlastnosti obou pastevců tehdejším pozorovatelům.