Cesta na La Salettu
Již cesta k dějišti veliké události z 19. září 1846, vyzdobená krásami přírodními i dějinnými památnostmi, skýtá tolik zajímavostí, že pozorovatel nevychází z údivu. Jest nám projeti napříč Švýcarskem. Místo kratší a rychlejší, ale méně zajímavé cesty přes Basilej nebo Bern, pojedeme raději horskými drahami a uzříme nejkrásnější krajiny Švýcarska. Zastavíme se v krásném poutním místě mariánském v Einsiedeln, kdež jest skvostná basilika s rozsáhlým benediktinským klášterem. Odtud ráno vyjedeme horský mi průsmyky a jedeme kolem jezer a alpských velikánů, jejichž vrcholy se třpytí věčným sněhem a ledem. Objíždíme horstvo Rigi, Pilatus, vidíme krásné ledovce Wetterhorn, Pannu, Mnicha, projíždíme údolím Zweisimmen a s výšiny Les Avants sjíždíme k jezeru Ženevskému. Z Montreux můžeme jeti parníkem po jezeře do Lausanne a do Ženevy. Za Ženevou přejedeme hranice švýcarské a jedeme k jihu obtáčejíc horstvo, v jehož středu se vypíná Mont Blanc. Možno se zastaviti v Annecy, kdež se narodil a působil a kde též v krásném novém chrámě u oltáře jest pochován sv. František Saleský a jeho horlivá spolupracovnice sv. Johanna Františka Fremiot de Chantal.
Z Annecy jedeme dále na jih k městu Chambéry a ke Grenoblu. Na pravé straně se rozkládá pohoří, kdež jest „Veliká Kartouza“- La Grande Chartreuse. Je to místo, které si zvolil sv. Bruno (asi r. 1081), aby se tam se svými šesti druhy oddal strohému životu poustevnickému. Tam položen základ k řádu, jenž odtud sluje Kartusiánský, tam od té doby bylo jeho ústřední sídlo.
Na jihovýchod od Grenoblu se vypínají hory, dostupující výše až 4000 m. Většinou holá skaliska, v nižších polohách porostlé travou a ještě níže křovím a stromovím. Hora La Saletská je v horském pásu za horou Obiou ve výši 1800 m a nad ní se vypínají další hory, jež tvoří uzel na rozhraní Francie a Italie.
Město Grenoble se rozkládá na stoku řek Isery a Draka, v kotlině vroubené kolem dokola horami, jejichž skalnaté vrcholky zvlá-, ště při východu a západu slunce hrají opálovými barvami. Na předhořích se vypínají tvrze. Také v Grenoblu jest veliká tvrz vévodící nad městem. Město čítá nyní téměř 100.000 obyvatel. Je hlavním městem departementu isereského, krajiny Dauphiné.
Z Grenoblu možno zvoliti dvojí směr: buďto průsmyky podél řeky Romanche, anebo drahou, jež vede do Gapu. Jedeme-li prvním směrem, odbočili bychom na místě, kde se stékají řeky Drak a Romanche, nalevo a jeli bychom úzkým průsmykem podél řeky Romanche. Tudy se vůbec jezdívalo z Grenoblu do La Mure a na La Salettu, dokud nebylo železnice.
Leon Bloy píše o této cestě: „Jezdilo se dostavníkem, do něhož byly zapřaženy tři páry koní, neboť cesta vede stále prudce vzhůru, a cestujícím bylo se roztřásati od časného jitra až do noci, kdy polámáni vylézali z dostavníku v Corpsu, aby na další cestu svěřili své otlučené údy mezkařům. Místy se vystupovalo, aby se koně nakrmili a napojili u proudících bystřin, a poutníkům bylo slastí ubírati se pod velkými stromy za šumotu pramenů.“ Dnes i tudy vede pohodlná silnice, hadovitě se vytáčející po vysokých úbočích. Nad úžinou řeky Romanche otvírá se pohled do údolí s městem Vizille a zámkem zr.1610.
Odtud vedla by cesta městečkem Laffrey (935 m), kdež se Napoleon setkal při svém návratu z ostrova Elby s oddílem pátého pluku, jenž byl poslán, aby se ho zmocnil. Vojáci však uslyševše hlas bývalého velitele, složili zbraně, nadšeně ho pozdravili, dali se mu do služeb a táhli s ním na Paříž. Minuli bychom dále dvě jezera: Le Grand Lac a Pierre-Chátel, a dospěli bychom k městu La Mure.
Ještě zajímavější však je cesta údolím řeky Draka. Odkud se dostalo řece toho pohádkového názvu? Kdybychom ji viděli na jaře nebo po přívalech, přisvědčili bychom, že si zasluhuje svého jména, neboť tu se valí celým údolím, unášejíc svými dravými vlnami vše, co se jí staví v cestu. Ostatně později uvidíme, že i v klidných dnech jeví svou dračí povahu.
V Saint- Georges-de-Commiers odbočíme od hlavní trati, která vede z Grenoblu do Veynes a Gapu, a přesedneme na menší vlak s elektrickým pohonem. Je to proslulá trat, vinoucí se po skalních úbočích nad řekou Drakem k městu La Mure.
Bez hluku a supění, bez kouře a sazí vlak se plíživě žene do svahů a klidně můžeme pozorovati panorama, jež se pod námi rozvíjí.
Vidíme pod sebou malebné údolí, jímž se vine Drak v širokém pískovitém řečišti, plném ostrůvků. Údolí se však stále zužuje a stoupá, trať opisuje oblouky po svazích příkrých skal.
Krajina nabývá divokého rázu. Drak ve zůženém řečišti se již hadovitě svíjí, svítí bílými peřejemi, ječí a vystřikuje své zlobné pěny, hotov pozříti vše, co se dostane do jeho spárů.
Dráha z Grenoblu do La Mure je mistrovským dílem francouzského inženýrství. Nemysleme, že dráha byla vystavěna z toho důvodu, aby bylo zjednáno spojení s La Salettou. Pohnutkou k stavbě byla spekulace. V okolí města La Mure byla totiž objevena bohatá ložiska uhlí a cenných hornin. Proto podnikatelé slibujíce si výnosnou těžbu, nešetřili peněz na tuto nákladnou trať. Ale mimoděk se tím posloužilo též zájmům náboženským.
Jedouce po viaduktu spojujícím dva tunely nad propastí, divíme se odvaze inženýrů a dělníků, kteří v takových závratných výšinách pracovali, jako by soupeřili se sopticím Drakem, jenž v ta místa nechtěl nikoho pustiti. Pod námi jsou propasti dvakráte hlubší, než naše propast Macocha.
Joris Karl Huysmans píše o těchto místech ve svém románě „Katedrála“:„Vyjedeme-li z tunelu, jsme opravdově mezi nebem a zemí a vytačíme se v závratných výších na pořadích balkonů, majíce nad sebou strmé, holé břehy, jež jako by hrozily lavinou se zřítiti na nás. Tato trať je dlouhým belvederem do ohromujícího chaosu hor; zděšení se zde střídá s kontemplací; zapomínáme zde hrozivosti prázdného prostoru pod sebou a děsu z katastrofy pro velebnou krásu těchto partií.“
V zátočinách trati nesnese ovšem každý pohledu z okna vlaku. Stavba trati si vyžádala nejeden život za oběť, ale je tak pevná, že tam nedochází k nehodám.
Zdálo se, že jsme již uzavření v úplné poušti. Ale tu zahlédneme nad sebou skupinu domků. Je to víska Monteynard. Náhorní pláň přivábila chudé osadníky, aby se usadili v těchto vzdušných prostorách, kdež půda jim slibovala jakou takou obživu. Byl to lid zbožný, proto chtěli míti též Spasitele mezi sebou a vystavěli si kostelík. Uvážíme-li, že i tam jes nimi kněz sdílející s nimi jejich úděl chudoby a opuštěnosti, možno tu mluviti o obětavosti a hrdinství. Není zajisté příjemno seděti tam v dobách dlouhé zimy, kdy vichry skučí dnem i nocí v těch výšinách odříznutých od světa, kdy kolem dokola se naskýtá jen ponurý obraz pustoty a smrti. Byl tam též nějaký čas kaplanem bl. Petr Julian Eymard.
Zato v létě s této velkolepé pláně Sinardské je překrásný rozhled.
Jedním ze sedmera divů dauphiněského kraje je skalní hora Aiguille(Jehlan,2007 m). S jedné strany se jeví opravdu jako jehlan, s druhé strany však má táhlý hřbet, jako obří hradba. Dlouho byla pokládána za nepřístupnou. V.nedávných dobách mladý kněz z nedaleké osady, odvážný lezec, vysekával v úbočí otvory, zarážel do nich skoby a provlékal lana, a tak učinil horu přístupnou až na vrchol.
Blížíme se k hutím „Force et Lumière“, kdež byla zkrocena dravá síla Draka a použito jí na výrobu elektřiny. Byla tam vystavěna silná vodní přehrada a zachycená síla Draka uvádí v pohyb řadu turbin. Tak byl Drak zapřažen do služeb lidských a elektřina se odtud rozvádí do celého kraje.
Devítiobloukový viadukt přenáší náš vlak přes bystřinu Vaulx a od La Motte d'Aveillans, kdež jest středisko dolů, trať už nestoupá a po několika zátočinách sjíždí vlak do roviny, v niž se rozkládá město La Mure (875 m).
La Mure je rodiště blahosl. Petra Juliana Eymarda, zakladatele kongregace Nejsvětější Svátosti čili eucharistiánů, mající za účel „ustavičné klanění“. Narodil se tam 4. února 1811. V tamním skrovném kostelíku chudičký hošík se učil znáti a milovati eucharistického Krista, jemuž pak všecky své síly zasvětil. Tam přišel zemřít a skonal 1. srpna 1868. Umíral drže a líbaje sošku Panny Marie La Saletské, jejímž byl ctitelem. Můžeme navštíviti domek, v jehož přízemí se narodil a v jehož podkrovní světničce zemřel. V oné chudé jizbičce je vše zachováno v tom stavu, jak to bylo při jeho smrti. Nyní byl v La Mure vystavěn nový pěkný kostel na počest blahosl. Eymarda.
Z La Mure jedeme ke Corpsu, vzdáleného odtud 25 km. Krajina zprohýbána kopci. Sjíždíme k říčce La Bonne, přítoku Draka. Tři mosty byly postupně vystavěny v této kotlině. Dole pozorovati stopy nejstaršího, prý z doby starořímské. Tudy táhl též Napoleon z Italie do Francie. Vjíždíme do mírnější krajiny u Beaumontu, kdež jsou roztroušeny samoty mezi zlatými políčky a svěžími lukami. Obilí ovšem je tam skrovné. Stébla asi na píď a klásky chudičké. O něco dále setkává se s námi opět Drak, ječící ve stinných propastech.
Brzy se v dáli před námi vztyčí velkolepý obr Grand-Obiou (27095), jenž vévodí celému kraji a rozpíná svá skaliska až ke Corpsu, omýván jsa vlnami Draka. Je též jedním ze sedmera divů krajiny Dauphiné. Jeho vrchol má podobu ležícího lva s velikou hlavou a táhlým hřbetem. Od La Saletty jej uvidíme v jiné podobě. Tam se tyčí vrchol hranatě a při zamračené obloze se jeví jako černý smuteční katafalk. Přijíždíme k městečku Corpsu, ležícímu v dolině. Má asi 1300 obyvatel. Je pro nás významné tím, že se tam narodili oba pastevci, poctění zjevením Panny Marie na La Salettě: Melanie Calvatová a Maximin Giraud. Maximin tam též zemřel roku 1875 a je pochován na tamním hřbitově.
Z Corpsu vede cesta údolím, opačným směrem od hory Obiou, zprvu po rovině. Ačkoliv se na La Salettu konají též hromadné pouti, zvláště v letní neděle a o mariánských svátcích, ve všední dny potkáváme jen jednotlivé poutníky, pěší nebo v autech a autokarech. La Saletta je vhodným místem k poutím kajícníků a od nich též je vyhledávána.
Cesta se vine mezi kopci, jejichž úbočí jsou porostlá sytou zelení a listnatými stromy, nad nimiž strmějí holé skály. Z úžlabin se hrnou do údolí praménky. Cesta sama vybízí k sebranosti a modlitbě.
Asi za půl druhé hodiny se prostor mezi kopci rozšíří v kotlinu, v jejímž středu je kostelík a kolem něho roztroušeny domky. Je to vesnička La Salette. V době zjevení to byla ubohá osada, jež čítala i s okolními samotami 700 duší. Dnes pak má obyvatel ještě o 300 méně, neboť kdo může, hledá si bydliště jinde, kde by se snáze uživil.
Kostelík měli zchátralý, chudý a teprve když po zjevení Panny Marie poutníci putovali jejich osadou na posvátnou horu, občané si vyprošovali od nich almužny, z nichž si vystavěli kostelík nový a zasvětili též Matce Boží La Saletské. Stavení jsou chudičká, z kamení, škola se zdá vynikati nad ostatní domky, ale v jejím přízemí je kovárna. Kovářská výheň usnadňuje vytopení učebny.
Ve vísce Ablanden, jež je částí této osady, u hospodáře Baptisty Pra sloužila roku 1846 Melanie. Šlo jí tehdy na patnáctý rok.
Nad vískou cesta prudce stoupá, vytáčejíc se po úbočích kopců. Ale brzy ani nezasluhuje názvu „cesta“. Je to jen tesané úbočí, jsou jen ulámány kusy skal, aby se mohlo projeti. Stoupáte po samém kamení.
V dáli už vidíte kopec, na němž je vysoký kříž, ale svatyně ještě není viděti. Po hodinovém stoupání vynoří se mezi kopci svatyně zbudovaná na památné hoře. Myslíte, že za několik minut stanete u ní; ale ještě půl hodiny bude se vám vytáčeti po úbočích svahů.
Konečně otvírá se před vámi kotlina, ovane vás horský vánek a vidíte před sebou basiliku, před ní pak zelené prostranství a sochy označující místo zjevení Panny Marie.
Kdo tam putuje s vědomím, že místo ono bylo poctěno a posvěceno samou Královnou nebes, jež tam přišla ulevit svému zármutku, nemůže než padnouti na kolena a líbati posvátnou půdu, kdež stanula Nejsvětější Panna.