Co viděli pastevci
Jak dlouho spaly dítky? Podle toho, jak při pozdějších dotazech udávaly přibližnou polohu slunce, byl by jejich tvrdý spánek trval nejméně hodinu. První procitla Melanie. První její myšlenka byla, kde jsou krávy. Nevidouc jich, zavolala Maximina. Oba vzali své hole a vystoupili na malé návrší. Vidouce, že krávy klidně leží o něco níže na mírném svahu, sestupovali s pahorku jiným směrem k úžlabině, kde byli nechali své mošny. Vtom Melanie se zarazí, úžasem upustí hůl a zvolá: „Oh, Mémine, vidíš tam dole to veliké světlo? Ach, můj Bože!“
„Kde je?“ táže se hošík, jenž byl asi o tři kroky za dívkou. Obrátiv se, vidí rovněž oslňující světlo na místě, kde byli stavěli „ráj“. Sevřel však pevněji svou hůl, aby se bránil, kdyby byl ohrožován.
Oba pastevci stojíce přikováni na místě,
1 Nedivme se tomu útočnému postoji, v nějž hošíka uvedl první úlek. I apoštolové uzřevše v noci postavu kráčející po moři, zvolali: „Strašidlo!“ (Mat. 14, 26). I v tom je důkaz, že děti nebyly oběťmi přeludu, jejž by si ve své fantasii byly vyvolaly. Pozorují v onom velkém světelném kotouči světlo ještě prudší a mihotavé, a v tomto skvoucím jase vidí Paní úchvatné krásy.
Krásná Paní sedí na kameni, který byly dítky ozdobily, a ku podivu - ač kameny vespod byly jen zlehka na sebe nakladeny, stavba se nezhroutila.
Paní sedí schýlena, s lokty opřenými o kolena, s hlavou vloženou do dlaní, jako by jí hořem klesala; je pohroužena v hluboký zármutek.
Matka opuštěná dítkami, zhrzená. Skrývá svou tvář, jako by nemohla snésti pohledu na to, co se děje na světě.
Prorok Jeremiáš, jenž ve svých „Nářcích“ vyjadřuje hoře opuštěné a ponížené Dcery sionské, vystihuje asi nejlépe myšlenky a city, jež naplňovaly srdce plačící krásné Paní, když tajemně sestoupila na naší zemi.
Děti, úžasem oněmělé, se svatou bázní a s živým soucitem patřily na zarmoucenou neznámou Paní, obdivujíce se kráse, jíž oko lidské nevídalo.
Přímo sály svými zraky nadzemskou krásu vznešené Paní, všímajíce si všech podrobností jejího úboru, když seděla, i později, když vstala a s nimi mluvila. Později při svých výkladech, jež podávaly tisícerým tazatelům a jež mnohokrát byly i písemně zachyceny, vylíčily zevrubně vše, co viděly, pokud to lidskými slovy možno vyjádřiti.
Šat Krásné Paní (tak ji dítky nazývaly) nebyl jim ani tak nápadný svými tvary a úpravou ; připomínal úbor prostých žen tamního kraje. Byl to dlouhý šat, řasnatě splývající až k zemi, uzavřený až ke krku, s širokými rukávy, přes ramena šátek, na hlavě čepec, od pasu dolů splývala zástěra. Ale jak byl tento úbor přetvořen a proměněn na této Královně! Chtěla se zjeviti v nejprostším úboru, ale Bůh ji královsky ozdobil!
V šatě nebylo nic hmotného. Byl stříbřitě bílý a přeskvoucí, poset třpytivými brilanty. Zástěra zářila zlatem lesku oslnivějšího než všecka slunce. Kolem čepce, jenž ovíjel celou hlavu, byl věnec ze skvoucích růžiček rozmanitých barev, jež nebyly z této země; z každé růžičky vyrážely trsy prudkého světla, tvoříce tak z čepce královskou korunu. Z každého trsu světelného ještě vyrážely splétající se větvičky a trsy drobných kvítků a skvoucích diamantů.
Rovněž šátek byl lemován živoucími růžemi všech barev a ze srdíčka každé růže vycházelo překrásné a očím příjemné světlo; podobné růže byly též kolem pasu a kolem střevíčků, jež byly stříbřitě bílé se zlatými přezkami.
Mimoděk se tážeme: nebylo těch růžiček právě tolik jako Zdrávasů v úplném růženci?
Na šíji měla Krásná Paní veliký řetěz z nehmotného oslňujícího zlata, jenž se vinul podél růžového Jemu a jehož články se nezdály zapojeny do sebe, nýbrž položeny vedle sebe, a druhý menší řetěz, na němž byl zavěšen kříž, všecek zářící světlem. Na tom kříži bylo tělo Kristovo s rukama rozpiatýma, barvy přirozené. Z těla vycházely paprsky jako skvoucí šípy. Kristus zdál se Melanii živý, v smrtelném zápase: hlava klesala a opět se obracela vzhůru s očima otevřenýma. Jako bychom slyšeli slova Nevěsty z Velepísně: „Kytičkou myrhovou jest Milý můj, na prsou mých odpočívající“ (I, 12).
Na koncích ramen kříže bylo viděti nástroje umučení: kladivo a kleště. Nebyly na samém kříži, nýbrž volně se vznášely, kladivo na levé, pootevřené kleště na pravé straně.
Když Krásná Paní vstala a zavolala dítky, aby přistoupily, obě děti, přitahovány její krásou a něhou jejího hlasu přiběhly až k ní. Vstoupily až do okruhu mírnějšího a klidného světla, jež ozařovalo Svatou Pannu. Maximin stál tak blízko, že by se nebylo prošlo mezi ním a Krásnou Paní. Též Maximinův pes Lulu přiběhl s dětmi, a ku podivu! ač jinak byl divoký a stále štěkal a pobíhal, v této chvíli ulehl za Maximinem a ležel nehybně a tiše po celou dobu Zjevení. Jako by i to nerozumné zvíře cítilo, že je před ním Bytost, jíž veškeré tvorstvo má vzdávati čest.
Svatá Panna byla vysoké postavy. Zdála se tak lehká, že by jí byl vánek pohnul, a přece stála nepohnutě, vznášejíc se nad vrcholky travin.
Vzezření její bylo vznešené. Svou vznešeností budila bázeň, úctu, ale zároveň lásku. Její obličej uchvacoval a oblažoval svou krásou, jež roztavovala srdce. Její pohled byl pronikavý a něžný. Jevila se jako dobrá Matka, plná dobroty, lásky a slitovnosti. Výraz smutku dodával její tváři ještě větší něžnosti a krásy.
Skoro po celý čas, co s dětmi hovořila, Krásná Paní plakala. Její slzy kanuly pozvolna, slza za slzou, a padaly až asi do výšky kolen; tam se jako světelné jiskry tříštily a mizely v okolním jasu. Děti byly jaty hlubokým soucitem a byly by ji rády potěšily; jejich srdce se k ní navždy připoutala.
Slova rozmluvy, jež děti si věrně zapamatovaly a vždy přesně opakovaly, vyprávějíce nesčetněkrát v dalších letech o Zjevení, a jež také několikrát byla protokolárně zapsána, podáváme podle spisku, jejž Maximin později, roku 1866, sám sepsal a vydal pod titulem: „Mé vyznání víry o zjevení Naší Paní na La Salettě.“
Podnět k tomu spisku daly Maximinovi útoky proti Zjevení, jež se objevily ve Pie parisienne i v jiných časopisech, v nichž se dokonce tvrdilo, že Maximin se vzdal své víry ve skutečnost Zjevení. - V první části svého spisku Maximin vyvrací obvinění, v druhé vyličuje stručně Zjevení, ve třetí odpovídá na hlavní námitky, ve čtvrté uvádí některé zázraky kanonicky zjištěné, v páté otiskuje reskripty, breve a indulty Svaté Stolice, týkající se La Saletty.
Obranný ráz jeví se i ve „zprávě o Zjevení“. Podáváme ji zde v doslovném překladu.