Maximinova Zpráva o Zjevení
ZPRÁVA O ZJEVENÍ PANNY MARIE NA LA SALETTĚ
Je poledne. Není to nikterak hodina temnoty, jež bývá příznivá mámení; nebe je jasné; mraky svými podivnými útvary nevyloudí v nás žádných přeludů; slunce září oslnivě: oba svědkové budou tudíž moci snadno srovnati jeho lesk s leskem Přesvaté Panny.
Říkám tyto věci, neboť jaké domněnky si nevymyslili lidé těšíce se, že nás budou moci napadnouti?
Sedíce na vrcholku Svaté hory na kamenech nakupených na sebe na způsob jakési lavice nedaleko vyschlého pramene, jenž týž den zase vyrazil a teče od té doby neustále pod jménem „Zázračná studánka“, Melanie a já obědváme. Naše krávy se jdou napít (do dolního pramene) a pak se rozcházejí. Jsa unaven, natáhl jsem se na trávník a spím. Za chvíli slyším, jak na mě Melanie volá: „Mémine (zdrobnělina od Maximin), Mémine, pojď honem, musíme se jít podívat po našich kravách.“ Rychle se probouzím, chápu se své hole a jdu za Melanii, která mě vede. Přecházíme rokli Sézii, vylézáme po svahu pahorku a vidíme, že náš dobytek si klidně hoví na druhém svahu. Vracíme se ke kamenné lavici, kde jsme před chvílí zanechali své mošny, ale tu se najednou Melanie zastaví, hůl jí vypadne z ruky; ustrašena obrací se ke mně se slovy :„Vidíš tam to veliké světlo?“ — „Ano, vidím,“ odpovídám; „ale pojď, seber svou hůl.“ A mávaje hrozivě svou holí, dodal jsem: „Sáhne-li na nás, dostane na pamětnou.“
Tato záře, před níž světlo sluneční zdá se blednouti, jako by se rozestoupila, a uvnitř rozeznáváme, jak se rýsuje podoba paní ještě zářivější. Je schýlena jako osoba hluboce zarmoucená; sedí na kameni lávky, lokty držíc opřeny o kolena a obličej ukryt v dlaních.
Třebaže vzdáleni asi dvacet metrů, přece slyšíme hlas tak jemný, jako by vycházel z úst blizoučko u našich uší, řkoucí:
„ Přistupte blíže, dítky mé, nebojte se; jsem zde, abych vám oznámila velikou novinu.“
Uctivá bázeň, jež nás zdržovala, mizí; běžíme k ní jako k dobré a výtečné matce. Krásná Paní přistupuje též blíže a vznášejíc se ve výši desíti centimetrů nad zemí, počíná před námi takto svou řeč:
„Nechce-li se můj lid podrobiti, jsem nucena nechati naň dopadnouti rámě svého Syna; je tak těžké a pádné, že ho již nemohu udržeti.
Od času, co trpím pro vás! Nechci-li, aby můj Syn vás opustil, musím ho prositi bez ustání; a vy lidé na to nedbáte.
Dal Jsem Šest dní k práci a sedmý jsem vymínil sobě, a lidé mi ho nechtějí dopřáti; to tíží tolik rámě mého Syna.
Rovněž ti, kteří jezdí, nedovedou zakřiknouti, aby do toho nemísili jméno mého Syna: tyto dvě věci právě zatěžují tolik jeho rámě.
Zkazí-li se sklizeň, jen vy lidé jste toho příčinou; ukázala jsem vám to loni na zemčatech, a vy jste si z toho nic nedělali; naopak když jste nacházeli zemčata zkažená, kleli jste a brali jste k tomu nadarmo jméno mého Syna; budou se dále kaziti a o vánocích už jich nebude.“
Poněvadž Melanie nerozuměla, 00 znamená slovo „pommes de terre“, Krásná Paní uhádnuvši její myšlenku, hovořila dále takto:
„4Ach, vy nerozumíte francouzsky, mé dítky; počkejte, povím vám to jinak.“
A pověděla nám to v našem nářečí:
»91la récolta sé gasta, éiré gué per vous aoutrés; vous l'ai ou fa véiré l'an passaper las truffas, n'ala pas fa Cas; era oou countrairé: guant n'ein troubava dé gasta, jurava él'y bitava lou nouc dé moun Garcou, van countinua gué per Chalendas, n'y ooueré plus.“
„0 nikoli, Paní, to není pravda,“ řekl jsem na to.
„I je, mé dítě, však uvidíš“
Pokračovala pak dále ve své řeči:
„Kdo má obilí, ať ho ani nerozsévá, zvířata je sežerou, a vzejdou-li nějaké klasy, při mlácení se rozpadnou v prach.
Nastane veliký hlad; dříve než nastane, malé děti pod sedm let dostanou třesení a budou umírati v náručí osob, které je budou chovati, a dospělí se budou káti hladem.
Hrozny shnijí a ořechy se zkazí“
V této chvíli nám Krásná Paní dala své tajemství; třebaže mluvila stále stejně hlasitě, když mluvila k Melanii, já jsem nic nerozuměl; a když svěřovala své tajemství mně, Melanie ztratila úplně sluch. Toto chvilkové ohluchnutí pominulo, a Krásná Paní mluvila k nám dále těmito slovy:
„Obrátí-li se, kamení a skály se promění v obilí a zemčat bude v zemi naseto.“
Potom se nás tázala:
„Vykonáváte dobře své modlitby, mé dítky?“
Oba jsme odpověděli:
„Oh nikoli, Paní, nevalně.“
»+Ach, milé dítky, je nutno dobře je konati, večer i ráno; nebudete-li míti Čas, modlete se aspoň Otčenáš a Zdrávas Maria, a budete-li míti čas, modlete se více.
Na mši svatou chodí jen několik starších žen, ostatní pracují v neděli celé léto; v zimě pak chodí do kostela, jen aby si tropili posměch z náboženství.
V postní dny chodí do masných krámů jako psi.“
Potom se nás ptala:
„Vy jste ještě neviděly zkažené obilí, mé dítky?“
Odpověděl jsem:
„Nikoli, Paní, neviděl jsem.“
Tu Krásná Paní pravila:
„Ty však, mé dítě, jistě jsi už je jednou viděl u Coinu s otcem, když muž hospodařící na tom pozemku pravil k tvému otci :, Pojďte se podívat na mé obilí, jak se kazí“ Vy jste tam šli; tvůj otec pak vzal dva nebo tři klasy do rukou, třelje a ony se rozpadly v prach; když potom jste se vraceli a byli jste už asi Jen půl hodiny cesty od Corpsu, tvůj otec ti dal kousek chleba se slovy: Tu máš, synku, jez letos, neboť nevím, kdo bude jísti napřesrok, když se obilí takhle kazí“
Odpověděl jsem:
„Je tomu opravdu tak, Paní, já jsem si na to nevzpomněl.“
Skončila svou řeč francouzsky, a to těmito slovy:
„Nuže, mé dítky, povězte toto všemu lidu memu!“
Krásná Paní překročila Sézii zahýbajíc kolem mé pravice, ubírala se dále, neobracejíc se už k nám, a opakovala jako poslední pozdrav znovu tato slova:
„Nuže, mé dítky, oznamte to všemu lidu. mému!“
Nehybni jako sochy, s očima upřenýma na Krásnou Paní, zříme ji, jak, nohy majíc k sobě přitaženy, klouzá jako bruslící po hlavičkách travin, aniž by je ohnula. Vybavivše se z údivu, běžíme za ní; brzy jí dobíháme; Melanie se staví před ni, já za ni, poněkud napravo. Tu v naší přítomnosti Krásná Paní se poněkud vznesla, zůstala několik minut mezi nebem a zemí ve výši asi dvou metrů; pak tělo, hlava i nohy splynuly se září, jež ji obklopovala. Viděli jsme už jen ohnivou kouli, jež se vznáší a zaniká v obloze.
Ve své dětinské mluvě nazvali jsme tuto kouli druhým sluncem. Naše zraky se dlouho upíraly na místo, kde světelná koule zmizela. Nemohu zde vylíčiti vytržení, v němž jsme se octli. Mluvím jen o sobě; vím velmi dobře, že celá má bytost byla uvedena v nic, že organismus se ve mně zastavil. Když se nám vrátilo sebevědomí, Melanie i já jsme se dívali na sebe nemohouce pronésti slova; hned jsme obraceli oči k nebi, hned zase jsme zírali k svým nohám a okolo sebe, hned zase jsme se vyptávali pohledem všeho, co nás obklopovalo. Zdáli jsme se hledati zářící osobnost, jíž jsem už nikdy poté neuviděl.
Moje družka první přerušila mlčení řkouc: „To asi je, Mémine, Pán Bůh, anebo Svatá Panna mého otce, anebo snad nějaká veliká světice.“-, „Ach,“ odvětil jsem, „kdybych to byl zvěděl, hned bych jí byl řekl, aby mě vzala s sebou do nebe.“
Kdykoli mám mluviti o Krásné Paní, jež se mi zjevila na Svaté hoře, pocituji rozpaky, jichž asi zakoušel sv. Pavel, když sestoupil z třetího nebe. Oko lidské nikdy nevidělo, ucho lidské nikdy neslyšelo, co mně bylo dáno viděti a slyšeti.
Jak by mohly nevědomé děti, jsouce žádány, aby se vyjádřily o těchto tak zvláštních věcech, nalézti správné, přiléhavé výrazy, když vynikající duchové jich vždy nenalézají, chtějíce vystihnouti věci obyčejné? Nechť se nikdo nepozastavuje nad tím, že jsme zvali čepcem, korunou, šátkem, řetězy, růžemi, zástěrou, šatem, punčochami, sponami a střevíčky to, co toho mělo sotva podobu. Vtom krásném odění nebylo nic pozemského; jen tím, že paprsky a rozličné odstíny se křížily, vznikal překrásný celek, jejž my jsme zhodnotili a tím umenšili.
Výraz nějaký má platnost jen pro pojem, jejž k němu. připínáme. Kde však nalézti v naší řeči výrazy, abychom vyjádřili věci, o nichž lidé nemají vůbec pojmu?
Bylo to světlo, avšak světlo zcela odlišné ode všech ostatních; jeho lesk, skvělejší než slunce, neoslepoval našich očí a my jsme se do něho dívali bez únavy. Byla to řeč, avšak řeč úplně odlišná ode všech ostatních ; šla přímo k mému srdci, aniž by procházela smysly, a přece tam šla s takovou harmonii, že nejkrásnější koncert by ji nedovedl vytvořit, co pravím? se sladkostí, jíž nemohou míti nejsladší nápoje.
Nevím, jakého přirovnání užíti, neboť přirovnání vzatá ze světa smyslového trpí nedostatkem, jejž vyčítám slovům naší řeči: neposkytují duchu pojmu, jejž chci vyjádřiti. Když na konec ohňostroje dav vzkřikne:„Ejhle, kytice!“ zdaž lze mluviti o nějakém hlubším vztahu mezi svazkem květů a chomáčem jisker? Jistě že ne; nuže, vzdálenost, jež leží mezi přirovnáními, kterých užívám, a pojmy, které chci sděliti, je ještě neskonale větší.
Slunce se chýlilo k západu ; sháníme s Melanií své krávy, které se skoro ani nehnuly. Jda podle svých dobytčat, která kráčejí za sebou po úzké stezce, vcházím zasněn a zamyšlen do vesnice Ablanden. Vypravuji nejprve o Krásné Paní Melaniině hospodyni. Když slyšela slova jako „Paní v ohni“, „druhé slunce“, myslila, že se mi v hlavě něco popletlo. Žádala mne, abych jí pověděl, co jsem viděl a slyšel na svaté Hoře, a velmi ji to překvapilo, jako zase já jsem se velmi divil, že neviděla jako já to světlo, které přece tolik zářilo a jsouc na vrcholku hory, mohlo býti viděno na velmi velikou dálku. Nedovedl jsem si představiti, že se mi dostalo zvláštní milosti.
Následujícího dne jsem se vrátil k svému otci do Corpsu ; Melanie hlídala dále své stádo. Byli jsme takto zásahem Prozřetelnosti asi na tři měsíce od sebe odloučeni, vyprávějíce každý po svém, co jsme viděli a slyšeli, odpovídajíce na všechny nesnadné otázky, jež nám byly kladeny, a to francouzsky, my, kteří jsme neuměli francouzsky ještě ráno 19. září 1846. Takový byl onen památný den.“