Vzrušení v okolí La Saletty
LETTY Melanie se několikrát za noc ptala, není-li už čas, aby vstala. Časně ráno se vypravila, zastavila se pro Maximina a šli do vsi La Saletty. Cestou potkali obecního polního hlídače. Ptal se jich, kam a proč tak záhy jdou. Děti mu upřímně všechno pověděly. Hlídač vrátiv se do vsi, pověděl to starostovi. Ten to odbyl jako hloupost.
Děti zaklepaly na dveře fary. Přišla jim otevříti hospodyně Františka a ptala se, čeho si přejí. „Rádi bychom mluvili s panem farářem.“ „Pan farář se nyní připravuje do kostela. Co mu chcete?“- „Chceme mu říci, že včera odpoledne, když jsme hlídali krávy na hoře Des Baisses...,“ a prostě dětsky vypravují dále o Krásné Paní a její „veliké zvěsti“.
Pan farář Jakub Perrin, prostý, dobrý! Právě v těch dnech obdržel jmenování na místo položené v podnebí méně drsném než osada La Saletta, v níž působil přes 14 let. Proto několik dní po Zjevení kněz ve věku 63 let, byl právě vedle v pokoji. Poněvadž dveře byly pootevřeny, vyslechl téměř celé vypravování, aniž se ukázal. Zatím zvonilo po druhé na Mši svatou. Kněz vyjde k dětem as pláčem praví:„Ach, děti, jakého štěstí se vám dostalo! Viděly jste Svatou Pannu... Ach, běda nám, Pán Bůh nás hodlá trestati... Já jsem jim říkal, aby zanechali nedělní práce...“A hluboce dojat odchází do kostela.
Maximin prohodil k Melanii: „Já půjdu k svému otci do Corpsu,“ a vrátil se spěšně do Ablanden, odkudž po snídani šel do Corpsu s Petrem Selmem, jenž podle daného slibu odváděl zatimního pasáka s ujednanou odměnou k jeho otci.
Melanie však zůstala a šla do kostela. Kněz rozechvěn vystupuje k oltáři. Po evangeliu se obrací k lidu a pod dojmem vyslechnuté události zapomenuv na církevní předpisy, jež nedovolují veřejně kázati o nových zjese odebral na svou novou faru, kdež zemřel po dvou letech, ode všech milován jako otec a ctěn jáko světec. Jednou ráno byl nalezen v sakristii mrtev na klekátku, na němž konal díkůčinění po Mši svaté. Jeho nástupcem v La Salettě se stal mladý kněz téhož jména, ač nebyli ani zdaleka příbuzní, abbé Louis Perrin. veních a zázracích, dokud nebyly církevně zkoumány, místo připraveného kázání seznamuje farníky se zjevením, jež se událo na nedaleké hoře, a napomíná jich, aby již v neděli nepracovali. Ale hlas se mu třásl a lidé téměř nerozuměli jeho řeči, přerušované stále pláčem a vzlyky. Melanie stála v pozadí skrčena, obávajíc se, aby se někdo na ni neobrátil a ji nepoznal.
Po službách Božích se konala schůze obecní rady. Starosta la saletský, p. Peytard, jenž byl již slyšel o události od polního hlídače a tudíž lépe porozuměl řeči páně farářově v kostele, na konec schůze se tázal radních, co soudí o dnešním kázání. Přiznávají se, že vlastně nerozuměli, kromě zástupce ablandenského Jana Moussiera, jenž už večer byl o věci slyšel. Na otázku starostovu, co o tom soudí, odpověděl Moussier, že věc může býti vážnější, než by se myslilo. Kdežto ostatní členové rady nevěřili těm „dětským povídačkám“, hloubavý a houževnatý starosta byl příběhem zaujat a chtěl si zjednatt jistotu.
Proto odpoledne po nešporách se odebral do vísky Ablanden, vzdálené čtvrt hodiny od jeho stavení, aby dítky vyslechl. Zastihl ovšem jen Melanii, neboť Maximin už byl v Corpsu. Dal si od ní vyprávěti obšírně celý postup „zjevení“, aniž ji přerušil. Již za její řeči byl překvapen prostotou, rozhodností a oduševnělostí, jež se zračila v té slaboučké dívce, od přirozenosti tak bázlivé a plaché. Vyslýchá ji však dále, obrací řeč tam ionam, snaží se ji zaplésti do rozporů, ale marně. Začne tedy vyhrožovati, mluví o soudním stíhání a vězení, a když ji nic nezastrašuje, zkouší ji získati sliby. Ukazuje jí 20 franků, jež si byl přinesl, a nabízí je dívce, slíbí-li, Že již o té věci nebude mluviti. Ale Melanie, jejíž rodiče přece vězeli v hrozné bídě, nedala se omámiti pohledem na pětifranky. Rázně odpovídá, že kdyby jí dával plný dům tolarů, aby mluvila opak toho, co viděla a slyšela, nevzala by nic.
Pan Peytard, jenž byl muž rozvážný, soudný a prozíravý a také měl jisté vzdělání, byl jat údivem a klonil se k víře, že vše, co dívka tvrdila, je pravda. Když ji byl takto zkoušel, škádlil a trápil bez přestání po tři hodiny, poručil ještě Baptistu Praovi, aby nepouštěl pasačky do Corpsu k Maximinovi - aby se děti nemohly spolu smluviti - dokud sám se osobně nevyptá Maximina.
Hospodář Melaniin byv svědkem celého výslechu, při němž dívka jevila takovou otevřenost a pevnost, a vida, jak i p. Peytard je dojat, upevnil se ve víře v zjevení. A sotva starosta odešel, zavolal dva sousedy, Petra Selma a Jana Moussiera' a vyzval Melanii, aby před touto improvisovanou komisí znovu vyprávěla celou událost ; dobří horalé pak zapisovali její slova, jak nejlépe při své slabé školenosti dovedli. Tento naivní, ale věrohodný a svědomitý zápis nadepsali: Psaní diktované Svatou Pannou dvěma dítkám na hoře u La Salette - Fallavaux, a připojili své tři podpisy. To byl první písemný záznam o Zjevení.“
Tak Melanie již od prvního dne plnila úkol, který jí byl svěřen na La Salettě.
Maximin ještě téhož dopoledne se vrátil se svou kozou a psem do Corpsu. Hospodář
3 Dva synové Jana Moussiera se stali misionáři la saletskými a dvě dcery Baptisty Pra řeholnicemi Naší Paní La Saletské.
3 V úplném znění je uveden ve věstníku „Vinice Páně“ roč. VIII. č. 4. Petr Selme šel s ním. Přišli tam právě, když lidé vycházeli z kostela po velkých službách Božích. V domě Giraudově zastihli jen nevlastní matku Maximinovu. Giraud, podle jejího smutného vzezření, byl v hospodě. Petr Selme zmíniv se jí o tom, co se přihodilo Maximinovi, šel hledat přítele Girauda. Zastihnuv ho sedícího v hospodě s jinými pijany, oznámil mu, že jeho syna potkalo zvláštní štěstí. Giraud zaslechl „neštěstí“ místo „štěstí“ i proběhl jím živý neklid. Ale když mu Selme vyložil jeho mýlku a dodal, že Maximin spatřil Svatou Pannu, kolář překvapen oddal se hlučnému záchvatu veselosti, kterou s ním sdílela celá společnost. Všichni pokládali tu zprávu za Čirý výmysl a nestarajíce se dále o ni, hovořili o jiných věcech.
Zatím Maximin, jenž neměl jiného přání, než aby se mohl sejíti se svými druhy a obnoviti s nimi obvyklé hry, jež mu bylo před týdnem přerušiti, musil obšírně vypravovati o podivuhodné události již doma své maceše, potom v domě své babičky s matčiny strany, kde musil bez ustání opakovati své vypravování, aby uspokojil posluchače, kteří napořád přicházeli.
Od té chvíle Maximin už nebude náležeti sobě. Bude mu bez konce tutéž věc vypravovati, aby vyhověl nesčíslným osobám, jež dychtíce zvěděti o zázračné události, budou ho zahrnovati dotazy, nedopřávajícemu klidu, ba ani času k jídlu a k spánku. Jak sám později se vyjádřil s důmyslným a správným přirovnáním, bylo mu jako chlapci přepadenému rojem včel, jemuž se nemůže ubrániti; čím více se ohání, tím více dorážejí a bodají, a utíká-li, stíhají ho a jejich žihadla jsou ještě palčivější.
Když se Giraud vrátil z hospody, byla noc. Hoch už ležel a spal. Otec ho vzbudil, aby prý mu vysvětlil, o čem povídal Petr Selme. Maximin vstal a jal se vyprávěti o zjevení. Mluvil nestrojeně a oduševněle, slova mu sama plynula na rty, aniž jich hledal nebo se zajikal. Otec byl velmi udiven tou zvláštní nenuceností a přerušiv ho zvolal: „Musela to býti opravdu dovedná osoba, která ti vpravila tolik věcí a tak rychle do hlavy, zatím co já jsem ve třech letech stěží zmohl tolik, abych tě naučil Otčenáš a Zdrávas.“ Poté nemaje chuti dále poslouchati, šel si lehnout, ve velmi špatné náladě.
Nazítří, v pondělí, kolářská dílna je přímo obléhána zvědavci, kteří útočí otázkami na Maximina. Hošík rád odpovídal na jejich dotazy, ale otec pohlíží na návštěvníky zlostně a mrzutě. Když první odešli, hubuje a zakazuje mu mluviti o zjevení. Ale přicházejí noví návštěvníci a Maximin opět vypráví. Sotva odešli, Giraud hošíka surově potrestal a poslal ho k maceše do jizby. Přes otcův zákaz Maximin nemůže odmítnouti návštěv, jimiž jest obléhán až do večera i v dalších dnech. Jednou z nejdůležitějších návštěv byla návštěva starosty la saletského, pana Peytarda. Přišed v pondělí na svou vinici u Corpsu, zašel rovněž ke Giraudovům a uhodil na Maximina týmž způsobem, jako předešlého dne v Ablandenách na Melanii. Když vyslechl hocha, jenž mu přesně vypravoval totéž, co dívka, řekl mu přísným tónem: „Maximine, nechtěl bych býti v tvé kůži. Ty jsi rozšířil povídku, jež rozrušuje hd a jež může míti v zápětí jen ošklivé následky. Chtěl bych raději někoho zabíti, než abych vymýšlel to vše, co jsi říkal ve shodě s Melanii.“- , Vymýšlel?“odvětil hoch živě, „jak byste chtěl, aby se něco takového vymyslelo? Neřekli jsme než to, co jsme na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli.“ Pan Peytard se snaží přiměti hocha k odvolání nebo k mlčení, slibuje mu peníze a hrozí četníky a žalářem, ale hoch zůstává ke všemu neoblomný. Starosta se pokouší o třetí zkoušku : káže pasáčkovi, aby se dostavil příští neděli na onu horu.
Aby návštěvníci překonali nevoli Giraudovu, uchýlili se ke lsti: jeho přítel Ambrož Pellissier, soudní sluha v Corpsu, přišel požádat o Maximina jménem své manželky. Giraud se neodvážil odporovati, a zatím co soudní sluha schválně zaměstnával svého přítele hovorem a pitím, hoch v sousedním domě odpovídal na otázky jež mu dávali četní zvědavci, mezi nimiž též význačné místní osobnosti, jako lékař, notář a jiné vážené osoby, jež se bavily na jeho útraty, nazývajíce ho „dítětem Panenky Marie“, „Ježíškem“.
Zázračná zpráva se šíří víc a více. Již přibíhají lidé ze sousedních osada již v pondělí 21. září několik osob z Corpsu se vydalo na horu Zjevení. S údivem zjišťují že pramének, který dříve tekl velmi zřídka a který přede dnem, kdy pastevci spatřili Krásnou Paní, byl vyschlý, nyní proudem teče. Tento objev způsobil rozruch a mnohým byl vážnou pohnutkou, aby uvěřili výrokům pasáčků.
Jednoho dalšího večera Maximinův otec za důvěrného hovoru u krbu kázal synovi, aby znovu vypravoval, co byl viděl. Než však hošík domluvil, otec dozloben, že se vyjadřuje tak zlehka, jako by přednášel zpaměti naučený úkol, již ho zakřikoval, aby mlčel, ale vtom Maximin prohodil: „Ale, otče, Paní mluvila též o vás.“ „Jak, o mně? a co ti řekla?“ zvolal kolář udiven. Tu hošík vypravuje onu Část rozmluvy, kde Paní mu připomenula, jak viděl zkažené obilí u Coinu spolu s otcem a s držitelem toho pozemku, a jak otec při návratu do Corpsu mu dal kus chleba se slovy:„Tu máš, synku, jez ještě letos chléb; neboť nevím, kdo jej bude jísti napřesrok, bude-li se obilí takhle kaziti.“
Giraud, pravda, nežil podle náboženství, ale to bylo spíše z lhostejnosti než z bezbožnosti ; v jádře měl víru. Jak by nebýval byl pohnut, když poznal, že Krásná Paní, jež se byla ukázala Maximovi, totéž viděla a slyšela V polích corpských a hošíku připomenula, nač on, Giraud, se velmi dobře pamatoval a čeho nikdo jiný nebyl svědkem, než toto dítě, jež to muselo jistě zapomenouti. Od té doby byl lépe naladěn a dopřál hošíku více volnosti, aby oznamoval velikou novinu. Dovolil dokonce, aby na druhý den doprovázel na místo zjevení macechu, babičku, sestřenici, Melanii Carnalovou, děvče asi jedenáctileté, jež trpělo očním neduhem, a několik jiných osob. Ale nabádal svou ženu, aby dobře prohlédla místo a zjistila, nemohl-li se tam skrýti nějaký podvodník a celou tu věc nastrojiti, aby oklamal naivní pastevce.
Po návratu této malé výpravy žena vypravuje s nadšením Giraudovi o jejich cestě. Vypravuje, že hora, zcela holá, nemá žádného zákoutí, ani stromů, ani křovin, za nimiž by se někdo mohl skrýti. Mémin jim vylíčil dopodrobna výjev, jehož byl svědkem; ukázal jim kámen, na němž Krásná Paní seděla, místo, kde mluvila, cestu, kudy se ubírala, a návrší, na němž se vznesla. Dítě si všimlo, že pramen, do dne 10. září vyschlý, nyní hojně teče; všichni se z něho napili, Melanie Carnalová si v něm umyla oči a pocítila velikou úlevu ve svých bolestech. Po tomto vypravování Giraud uvěřil ve skutečnost zjevení, ano pojali naději, že by mu voda z pramene mohla přispěti k uzdravení od záduchy, kterou trpěl již několik let. A skutečně vydal se za nějaký Čas na svatou horu a došel uzdravení. Na svědectví své vděčnosti Té, jíž přičítal toto dobrodiní, vyhověl konečně Maximinovi, jenž dlouho dotěrně žadonil, aby mu zhotovil kříž, jejž by postavil na místo zjevení. Maximin sám odnesl kříž se dvěma kamarády dne 99. října na horu a postavil jej na místě nanebevzetí.
Ale přes svou víru ve zjevení a přes veškerou změnu života Giraud ještě často jednal tvrdě, ba i surově se svým synem, ne z vlastní zloby, ale pro řadu žertů a narážek, jichž terčem se Často stával u určitých osob. Pan abbé Arbaud o něm vypravuje: Jednou večer v zimě r. 1846 Giraud seděl v obecní hospodě corpské s několika přáteli. Tu přijel dostavník a mladý muž, jenž z něho vystoupil a vešel do hospody, počal prudce hubovati hostinské, vyčítaje ji, jak bídně obsluhuje cestující, neboť jim dává postní jídla a že vůbec nemá ohledu na své nejlepší hosty, že vynalezla komedii o zjevení, aby přilákala do krajiny lidi. Hostinská odpovídá živě svému osočovateli, že vůbec nemůže za to, co se stalo v Corpsu, že nemluvila první o události la saletské a ostatně, chce-li býti dokonale poučen, ať se dotáže otce Maximinova, právě přítomného. Onen zpustlík se tudíž vrhl jako vzteklý na Girauda, oslovuje ho urážlivě, nazývaje ho šibalem, zločincem, šejdířem, který zasluhuje, aby byl zatčen četníky, protože dává hráti svému dítěti lživou frašku, aby těžil z nevědomosti a pověrčivosti lidu a loudil na nich peníze. Ubohý muž pod přívalem urážek a příkoří sklání hlavu, a hanbou a lítostí se dává do pláče, trpce lituje neblahého rozhlášení onoho vypravování, jež chtěl udusiti v samém počátku. Konečně nejsa schopen dále to poslouchati, kvapně odchází, běží přímo domů a tam uvázav Maximina za nohu ke stolu, mlátí ho hlava nehlava, obviňuje ho ze zloby, že na svého otce uvalil urážky a hanbu. Pak dává nešťastnému hochu rozkaz, aby celý týden zůstal v tmavém koutu, a odsuzuje ho, že se po ten čas nesmí živiti než chlebem a vodou.
Jinak Giraud snažil se žíti jako dobrý křesťan. Bylo na něm viděti zjevné známky obrácení. A o tři léta později dal poučný příklad zbožné smrti, dne 24. února 1840.
Melanii se nedařilo o nic lépe. I ona vytrpěla od svého otce pro zjevení mnoho výčitek a příkoří. Ale oba pastevci zůstali věrni svému poslání. Snažili se rozšířiti mezi lidem, co byli viděli a slyšeli. Zdálo se, že Duch Svatý je obdařil božskou silou, s níž apoštolové prohlašovali i proti hrozbám, proti týrání i proti smrti: „Nemůžeme nemluviti.“
Tuto neochvějnou pevnost projevili omilostnění pastevci též při výslechu, jejž jim bylo podstoupiti na samém místě zjevení v neděli 97. září za přítomnosti starosty la saletského, velitele Četnictva z Corpsu a jiných osob. Tentokrát nebyli vyslýcháni odděleně, nýbrž společně. Pan starosta Peytard používá v tomto třetím a rozhodném výslechu všech prostředků své bystrosti a soudnosti. Dal zjistiti po pořádku přesná místa, kde krávy pily a kde ležely, místa, kde děti obědvaly, kde spaly, kde hledaly své stádo, kde spatřili velikou zář, konečně, kde Krásná Paní usedla, kde rozmlouvala, kudy kráčela, kde zmizela.
Vyzývá pastevce, aby se postavili jako tehdy, aby opakovali gesta, jež učinili během výjevu; konečně chce slyšeti znovu úplné vylíčení toho, co byli viděli a slyšeli. Starostu i celou družinu dojímá přesnost, s jakou pastevci označují jednotlivá místa, dokonalá přesvědčivost, s jakou mluví, zvláštní oduševnění, jež vkládají do svého přednesu, nábožná úcta, s jakou pronášejí řeči Matky Boží, jejich snadnost ve vyjadřování, jejich podivuhodná věrnost, s jakou se rozpomínají slovo za slovem na vše, co jim bylo-pověděno přec jen jednou, a to v neznámém jazyku, hbitost a správnost, s jakou odpovídají na všechny otázky, vyvracejí všechny námitky, unikají léčkám. Stačilo je viděti a slyšeti, aby člověk nezaujatý nabyl přesvědčení, že to, co vyprávějí, je pravda. Po této třetí a poslední zkoušce starosta la saletský nabyl úplného a jistého přesvědčení, že Maximin a Melanie skutečně viděli Vznešenou Paní a přijali z jejích úst řeči, jež opakovali, jako by jim byly kladeny na jazyk. Nebyl ostatně před jejich zraky i hmotný důkaz, že něco zvláštního se stalo - pramen dříve vyschlý a nyní nepřetržitě proudící, aniž bylo možno tuto náhlou změnu vysvětliti nějakou přirozenou příčinou?
Tu však znenadání četník vzav provaz, jimž se byl k tomu účelu opatřil, chápe se Maximina, nazývá ho lhářem a oznamuje mu, že jej odvede do vězení, neodvolá-li ihned vše, co byl řekl. Chlapec se však nedal zastrašiti. Tehdy, jak později vyznal, zdálo se mu, že slyší vnitřní hlas, jenž mu pravil: „Neměj strachu, maličký, on ti nic neudělá.“ Nebylo to ponejprv ani naposled, co pastevcům hrozili vězením a smrtí, ale nikdy jimi nepohnuli. Nějaký čas po zjevení jeden četník z Corpsu při výstupu na La Salettu s Maximinem a jinými osobami přišed na místo, kde keř zakrýval propast, náhle chytil hocha a drže ho nad propastí, řekl mu s drsným zaklením a zlobným tónem: „Svrhnu tě dolů, nepřiznáš-li se, že vše, co jsi dosud vypravoval, není pravda.“ - „Ne, neřeknu to,“ odvětí neoblomně dítě, „poněvadž vše, co jsem slyšel a viděl, je pravda.“ Četník podivuje se této nebojácnosti vypravoval potom, jak pasáček byl vystaven nesmírnému pokušení i nebezpečí, neboť mohl mu vypadnouti z rukou, zřítiti se do propasti a zabíti se.
Výsledek výslechu, tak obratně provedeného p. Peytardem, brzy se v Corpsu rozhlásil a způsobil tam veliké vzrušení. Mnoho osob počalo věřiti zjevení, ale jiní, a těch byla většina, je popírali a se mu vysmívali.
Jak si počínal zatím tamní farář? Mlčel, méně jsa nutkán mluviti než jeho spolubratr z La Saletty. Čekal, zkoumal, poučoval se. Byl to abbé Mélin, jenž spravoval tuto osadu po pět let, byv předtím kathedrálním kaplanem v Grenoblu. Diecésní vrchnost v něm shledala přes-jeho mládí dosti moudrosti, vědomosti a jemnosti, aby mu svěřila velmi choulostivý úkol správce této farnosti, zatím co jeho předchůdce podržel pouze titul. Mgr. Ullathorne vydal o něm toto svědectví: „Je to člověk pevného ducha a vzácné rozumnosti. Je prozřetelnostní, že takový kněz se nalezl v tomto místě, aby bděl od počátku nad událostí la saletskou, umirňoval horlivost, jež vznikla, a měl otcovský dozor nad dítkami.“ Před zjevením farář corpský znal Maximina jen jako dítě, jež zřídka viděl v kostele, ještě řidčeji ve škole, a vůbec nikdy na faře. Po prvé mladý pastevec přišel na faru v sobotu 26. září, týden po zjevení. Pan farář dosud zůstával opodál rozruchu, jenž vznikl v jeho osadě pro událost z 19. září, a zatím co kdekdo běhal do domu Giraudova, on zůstával doma. Tuto sobotu, když zvonilo na Mši, Anděla, starší dcera kolářova, se mu zmínila, že její bratr spatřil Svatou Pannu. Pan farář tedy projevil přání spatřits hocha. Když onoho dne Melanie přišla z Ablanden navštívit své rodiče v Corpsu, oba pastevci se dostavili spolu na faru. Abbé Mé Jin nejdříve vyslechl každého zvlášť, potom společně. Když však dopověděli, otázal se jich: „To je vše, co vám ta Paní řekla?“, Ještě něco nám řekla,“ odpověděli, „ale zapověděla nám o tom mluviti.“ A tak abbé Mélin první zvěděl, že každému z dítek se dostalo tajemství, o čemž dosud nikdo neměl tušení. Doporučiv dětem, aby se dobře modlily, propustil je. Maximin se vrátil k otci, Melanie do Ablanden, kdež zůstala ve službě až do konce listopadu u téhož hospodáře.
Farář byl nadmíru udiven tím, o čem právě se dověděl. Aniž by spěchal prohlásiti se pro zjevení nebo proti němu, oddálil svůj úsudek, dokud čas a okolnosti mu neposkytnou více světla, ale používal podle svého svědomí všech prostředků, aby se mu vyjasnilo. Starosta la saletský vykonal svůj výslech. Rozhodl se, že též vykoná výslech. Proto v pondělí 28. září provázen svým kostelníkem, Maximinem, Melanii, pro niž se zastavil cestou v Ablanden, a čtyřmi jinými osobami, vystoupil na horu la saletskou, ne jako poutník, nýbrž jako pozorovatel, aby si dal znovu vše vypravovati a dopodrobna vysvětliti různé fáze zjevení jako dříve pan Peytard. Ale vystoupivše na pověstný již vrchol, všichni členové těto družiny, jako by vstoupili do ovzduší zvláštní zbožnosti a sebranosti, poklekli před pramenem vytékajícím asi půl metru od místa, kde spočinuly nohy vznešené Paní, jali se modliti růženec, litanie k Svaté Panně a mnoho jiných modliteb. Jasné a přesné odpovědi dětí, jakož 1Čistota a dokonalá totožnost jejich vypravování příznivě dojaly pana faráře. Při návratu každý si chtěl odnésti hmotnou památku na toto místo, kde ztrávili tak blahé chvíle. Kostelník se chystal ulomiti kus z plochého kamene položeného na lávce, na němž Krásná Paní seděla. Pan farář jej však zarazil. Soudil správně, že dokáže-li se božský původ zjevení, bude štěstím chovati tento kámen, poctěný dotykem nebeské Poselkyně, a vzal jej ssebou do Corpsu. Touto moudrou opatrností zachován byl úctyhodný a drahý pozůstatek pro poutní svatyni. Abbé Mélin dal též nabrati vody z pramene domnívaje se, že zjevila-li se zde skutečně Matka Boží a vytryskl-li pramen na svědectví pravdomluvnosti těchto dětí, Svatá Panna potvrdí své dílo a udělí této vodě nějakou nadpřirozenou vlastnost. Příležitost, aby vyzkoušel účinnost této vody, se ihned naskytla. Zbožná paní Aglotová z Corpsu byla již po dlouhý Čas těžce nemocna. Pan farář jí poručil, aby každý den devítidenní pobožnosti, kterou právě za ni začal konati, požila několik kapek té vody. Paní uposlechla a devátého dne se uzdravila. Toto uzdravení a úleva, jíž se dostalo Melanii Carnalové, když si umyla oči v prameni, úplně přesvědčily faráře o božském původu zjevení. Navenek však setrvával v mezích nejkrajnější zdrženlivosti.