Výklad Veliké zvěsti
Svatí evangelisté zaznamenali jen sedmero výroků nejsvětější Panny. Jsou to slova prostá, ale tak obsažná a hluboká, že svatí Otcové, učitelé a spisovatelé církevní všech věků nalézali v nich vždy přehojně látky k úvahám, duše rozjímavé budou v nich vždy nacházeti nová poučení, nové vzněty, kazatelé nikdy nevyváží svými výklady jejich hloubky, pro všecky Časy a poměry budou z těch slov tryskati nová světla.
Podobně tomu se slovy Matky Boží na La Salettě. Zdá se na první dojem tak podivné, že chtějíc promluviti k lidstvu, řekne jen několik prostých vět a přitom rozpráví s ubohými pastevci o věcech jejich všedního života, připomínajíc na př. Maximinovi rozhovor dvou sousedů corpských u Coinu. Ale právě v této prostotě a stručnosti rozmluvy la saletské se jeví povaha a ráz Evangelia. Evangelisté často zevrubně vypisují podrobnosti napohled bezvýznamné, kdežto při nejhlubších tajemstvích bývají tak skoupí na slova, že se zdá, jako by jen mimochodem se © nich: zmiňovali. Bůh zůstavil nám, abychom dolovali v těch hlubinách svým rozumem, osvíceným světlem víry, a měli radost i zásluhu, že jsme porozuměli úmyslům Božím.
Každé slovo Matky Boží na La Salettě vybízí k úvahám.
„Přistupte sem, mé dítky, nebojte se,“ volá líbezným hlasem Krásná Paní k žasnoucím pastevcům. Učitelé církevní pojednávajíce o známkách, podle nichž se pozná, zda zjevení je původu božského nebo démonického, uvádějí též toto kriterium: duše bývá jata úžasem a bázní, ale kdežto při ďábelských zjevech to bývá hrůza a strach, jež se stupňují, zanechávajíce duši opuštěnou a zhroucenou, při božských zjeveních počáteční ů čas setrvává sice jakožto svatá bázeň v duši, ale hned v zápětí se duši dostává líbezného uklidnění, radosti a útěchy. [o Marii Panně čteme v Evangeliu, že když k ní promluvil Archanděl Gabriel, „užasla nad řečí jeho“ (Luk. 1,209), a Anděl ji uklidňuje: „Neboj se, Maria.“- Podobně na La Salettě Maria k udiveným dítkám něžně praví: „Nebojte se“ a zve je, aby k ní s důvěrou přistoupily. Její slova jsou ohlasem pozvání, jimž Moudrost božská často volá syny lidské v Písmě svatém:, „Přistupte, dítky, slyšte mne, bázni Páně budu vás učiti (Žalm 35,12). Nevolá tím Maria jen pastevce, nýbrž všecky své dítky, jež jsou zde zastoupeny hošíkem a dívkou. »„Mes enfants“ by snad leckdo překládal jakožto francouzské rčení po česku prostě „dítky“, nebo „milé dítky“, neboť u nás se nevolá: „mé dítky“. Bylo by to správné, ale na rtech Matky Boží každé slůvko má jistě plnější význam než v běžné řeči., Mé dítky!“ Není pro nás sladkou útěchou, že Maria vyjadřuje tento nejdůvěrnější vztah, nejmocnější pojítko, jež ji poutá s námi?
„Jsem zde, abych vám zvěstovala velikou novinu.“ Maria oznamuje účel své návštěvy. Je zvěstovatelkou úradků Božích.„Une grande nouvelle“- důležitá novina, významná zvěst. Novota a význam této zvěsti není v tom, že by obsahovala zjevení nové věroučné pravdy. Sklad věroučných pravd, Depositum fidei, byl dovršen Ježíšem Kristem a jeho apoštoly. „La Saletta není novou naukou, ale novou milostí “ právem dí Mgr Ullathorn, biskup birminghamský. Nové je to, že Královna proroků ohlašuje, jak Bůh patří na lidstvo nynější doby, které si tolik zakládá na své osvícenosti. Významné je prohlášení, že milosrdenství Boží je téměř vyčerpáno lidskou zlobou a že lidstvu hrozí veliké tresty. Veliká je tato zvěst, neboť ukazuje v čem třeba se zvláště napraviti, a slibuje, nová požehnání, ukáže-li se pronikavá změna k lepšímu.
„Nebude-li se lid můj chtíti podrobiti, budu nucena upustiti ruku svého Syna. Je tak těžká a tolik váží, že jl už nemohu udržeti.“'
To jsou první a nejvýznamnější slova „veliké zvěsti“. Na nich je největší důraz. Jsou úderem blesku do svobodomyslného ovzduší XIX. století. Vznešená Panovnice vystihuje původ a kořen všeho zla. Snaha o nezávislost, o volnost, byla hlavním rysem XIX. století. Úsilí o uvolnění všech-pout se nezastavovalo
1Podáváme zde i dále řeč Panny Marie s některými obměnami onoho znění, jež jsme uvedli ve zprávě Maximinově, ačkoliv děti podávaly text vždy stejně, krom nepatrných odchylek slovních. Obměna odůvodněna tím, že francouzský text možno rozdílně překládati, aniž by se tím něco měnilo na smyslu slovním a větném. ani před zákony Božími. Zdánlivě ušlechtilá a spravedlivá hesla o rovnosti jednotlivců i tříd společenských nebyla tak nevinná, jak se zdálo. XIX. století zdědilo ducha vzpoury proti vyšším i nejvyšším řádům jako odkaz francouzské revoluce a jejích ideových otců a pěstovalo ten odkaz dál, razíc liberální hesla pro filosofii, vědu, veřejný i soukromý život. Hlásala se jen „práva člověkova“ bez zřetele na „práva Boží“ a proti nim. Že „všecka moc pochází z lidu“, prohlašovali i u nás vedoucí duchové v té době na veřejných shromážděních. Podle method deistů a zednářů ponechávalo se Bohu nebe, ale na zemi měl býti svrchovaným pánem člověk. Věda se oddala svobodnému badání, aby popřela nadpřirozený řád, rozum se vzepřel světlu víry a principům křesťanské filosofie. Nebylo to v podstatě nic jiného než odvěké Satanovo: »„Non serviam! Nebudu sloužiti“
Ale člověk je tvor Boží, proto je povinen zachovávati řád Bohem stanovený. Bůh nemůže propustiti člověka z jeho závislosti, nemůže ho rozvázati z jeho služebnosti, neboť tím by přestal býti Bohem. Všecko stvoření zachovává řád Bohem stanovený, jinak by nastal rozvrat. Bůh.nemůže lhostejně přihlížeti, provádí-li člověk svou libovůli; vzpoura, zneužití svobody ke zlu, volá po vyrovnání, jež se děje tresty božské Spravedlnosti. Tresty časnými zde na zemi k odčinění zla a k nápravě hříšníka, a nenapraví-li se, tresty věčnými.
Nebeská Poselkyně, jež je Prostřednicí mezi Bohem a lidstvem, přichází oznámit lidstvu, uspanému a opojenému hesly svobody, že Bůh nehledí lhostejně na to, co se na světě děje, a že se nevzdal své moci ani svého soudu. Jak se jeví stav moderního lidstva před Bohem? Přímo vyzývá spravedlnost Boží, aby zasáhla svou trestající rukou.
V Písmě svatém často se mluví o Bohu obrazně; ruka je symbolem moci tvůrčí, zachraňující, trestající; rámě symbolem síly nad nepřáteli. Touto symbolickou mluvou biblickou vyjadřuje se i Maria, poněvadž je nejvýstižnější. Dosvědčuje zároveň též svůj vztah k lidstvu vykoupenému, pravíc o něm: „můj lid“. Ona je naší spoluvykupitelkou, jí, jakožto matce, bylo všecko lidstvo svěřeno,
1 „Učinil mocné věci ramenem svým,“ pěla Maria ve svém chvalozpěvu Magnificat (Luk. :, 51). ona je královnou na nebi i na zemi. Tento vztah je nepromlčitelný a slovo mů; je zde významným připomenutím.
Maria koná i v nebesích úkol Prostřednice, a jako se přimlouvá za ubohé, tak zadržuje ruku svého Syna, aby hříšníků netrestal. Detinet Fillum, ne peccatores percutiat, praví sv. Bonaventura.'Sv. Bernard nazývá Pannu Marii Omnipotentia supplex, „Prosící všemohoucnost“, poněvadž Maria svými prosbami všecko zmůže. Na La Salettě vyznává Maria, že skutečně této své moci v náš prospěch stále a vytrvale používá.„Chci-li, aby můj Syn vás neopouštěl, musím ho prositi bez ustání“ Mnozí svatí tvrdí že nebýti stálých přímluv Panny Marie, svět už by dávno byl odsouzen. Maria ve své mateřské dobrotě neustává ani nyní prositi, ale vyznává, že moc jejích přímluv již nestačí, aby vyvážila tíhu lidské zloby. Proto přichází s výstrahou.
„Od času, co trpím pro vás,“ je v některých protokolech položeno jako samostatný výrok, ve zprávě vydané r. 1866 je otištěno! Speculum B. M. V., lect.7, 6. jako součást další věty; smysl se tím však valně nemění. Je to bolestná výčitka mateřského srdce. Nemůže-li matka jinak pohnouti zbloudilé dítě, selhaly-li všecky domluvy, poukazuje na utrpení, jež pro své dítě podstoupila, aby láska, tolika obětmi se projevivší, obměkčila srdce dítěte k soucitu. Ale což trpí Maria ještě i nyní? Který čas je zde míněn? Vždyť požívajíc oblažující slávy v nebesích, nemůže již trpěti. Ovšem, ale proto přece není to rčení jen obrazné. Vzpomeňme, že Pán Ježíš se též nejednou svatým duším zjevil ukřižovaný, raněný, zarmoucený, ač jeho oslavené člověčenství je navždy vymaněno z utrpení, a že si naříkal na svůj zármutek a na utrpení, jež mu působí hříchy lidské. Dosti dokladů o tom je v životopise sv. Markéty Marie Alacoque. Ježíš i Maria mohli trpěti jen podobu svého smrtelného života na duši i na těle. Ale netrpěli jen za tu dobu, nýbrž za hříchy všech dob: Srdce Ježíšovo a Mariino byly hluboké číše, do nichž stékaly hořkosti všech hříchů všeho lidstva. Proto ve smrtelné úzkosti prosí Ježíš, aby hrozný ten kalich byl'odňat od něho. Každý hřích každého člověka zůstavil bolestné stopy na těle Spasitelově, každý hřích hluboce zraňoval srdce jeho svaté Matky. Ježíš jest „beránek obětovaný od počátku světa“ (Zjev. 13, 8), podobně Maria tudíž mysticky trpí oď času, kdy první hřích byl spáchán. Trpěla též pro hříchy naší doby, proto právem dí, že trpí pro nás. Na věčnosti ostatně není času minulého ani budoucího, utrpení Páně jest před očima Božíma stále přítomno. Podobně jest vykládati slzy, jež prolévá Matka Boží při svém Zjevení. Maria nám zpřítomňuje slzy, jež za nás prolévala za svého pozemského života. Naznačuje, že kdyby žila nyní mezi námi, nemohla by než plakati. Hoře Matky Boží se promítá na La Salettě do XIX. století, aby se nemyslelo, že jest něčím odbytým, s čím netřeba již počítati.
„Dal jsem vám šest dní k práci, sedmý Jsem vymínil sobě, a vy mi ho nechcete dopřáti.“ Tato slova jsou pronesena tak, jako by je mluvil sám Ježíš ústy své Matky.
„Ti, kteří jezdí s vozíky, nedovedou promluviti, aby do řeči nemísili jméno mého Syna.“ Co prostým dětem bylo ukázáno na konkretním příkladu, mohli bychom vyložiti tak, že lidé nedovedou nic uvésti v pohyb, žádné dílo začíti, aby nebrali jméno Boží nadarmo. Nebo také: jakmile někdo se zmůže jen tolik, že již má svůj vozík, už se pyšní a vede rouhavé řeči.
„Tyto dvě věci tolik zatěžují rámě mého Syna“
Proč právě na znesvěcování neděle a jména Božího si stěžuje Matka Boží? Jsou to nejtěžší hříchy? Mísiti stále do řeči jména Ježíš a Maria nepokládá se dnes za nic zvláště hříšného. V neděle a ve svátky se pracuje na polích, na stavbách a v dílnách bez výčitek svědomí. |
Ale uvažujme o tom hlouběji a pochopíme, proč právě tyto hříchy tolik urážejí Velebnost Boží. Jde o prvá přikázání božského Desatera. První zní: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj. Nebudeš míti bohů jiných mimo mne.“ A člověk odpovídá: „Nebudu sloužiti. Jsem nezávislý, jsem sám svým pánem, svým bohem.“- Druhé přikázání: „Nevezmeš jména Božího nadarmo.“ Izraelité ani se neodvažovali vysloviti jméno Jahve, tak posvátné jim bylo; říkali místo něho Adonai. Když Pán Ježíš zaslechl volati své jméno, obracel se k volajícímu a tázal se: „Co chceš, abých ti učinil?“ a splnil jeho prosbu. Apoštolům dal Pán Ježíš moc, aby v jeho jménu konali zázraky. Sv. Petr řekl k ochrnulému: „Ve jménu Ježíše Krista vstaň a choď,“ a nemocný byl uzdraven. Svatý Pavel volá: „Ve jménu Ježíšovu každé koleno se skláněj, nebešťanů, pozemšťanů i těch, kteří jsou v podsvětí.“ (Filip 2.) Ďáblové se třesou před tím jménem - a hle, dnešním křesťanům toto Jméno je lhostejné. Vměšují je do svých prázdných i sprostých tlachů, věru nedovedou dnes lidé promluviti věty, aby do ní nevkládali jména nejsvětější. Nemělo by to popouzeti Velebnost Boží k hněvu? - Ve třetím přikázání Bůh si vymínil den sedmý. Nenáleží tedy nedělní čas člověku, nýbrž Bohu, jakožto čas posvátný. Dává-li Bůh člověku šest dní k práci, dává-li mu zdraví, sílu a všecky prostředky, žehná-li jeho přičinění, může člověk býti navýsost spokojen. Co tedy říci tomu, když člověk zločinně s? přisvojuje, co Bůh si vyhradil? Osvojiti si věci službě Boží zasvěcené je svatokrádež. Nuže, zneužívati času Bohu zasvěceného k nedovolené práci je též jakási svatokrádež.
Jiný důvod, proč přestupování těchto příkazů Božích tolik uráží Boha, je ten, že tato přikázání je tak snadno zachovati a jsou jen k našemu prospěchu, i časnému. Jako by Bůh říkal: , Nedovedete-lizachovávati těchto přikázání tak snadných, jak teprve zachováte ostatní, při nichž jest přemáhati zlou žádostivost, jež zaslepuje rozum a oslabuje vůli?“
V další řeči poukazuje Matka Boží na zkaženou sklizeň uplynulého roku jakožto trest, a oznamuje tresty další. Co Svatá Panna předpověděla, doslovně se vyplnilo, nejen v okolí Corpsu (jak bude doloženo v další stati), nýbrž v celé Francii i v jiných zemích.“ Na obilí se ukázala zvláštní sněť (pictin), jež zničila klasy brzy po odkvětu a rolníci sklidili sotva tolik, aby mohli osíti svá pole. R.1854 zemřelo jen ve Francii hladem podle statistik
l Při zahájení anglického parlamentu 19. ledna 1847 královna Viktorie ve své trůnní řeči pravila: „Velmi těžké starosti nám působí nedostatek potravin v Irsku a Skotsku. Známo je, že zejména v Irsku hlavní výživou obyvatelstva jsou brambory ; neúroda této hlavní plodiny přivodila hlad, nakažlivé nemoci a velikou úmrtnost. Poněvadž pak i ve Francii, v Německu a v jiných zemích evropských byla sklizeň slabá, stojíme před těžkou otázkou, jak zjednati výživu postiženému obyvatelstvu.“ 71.000 lidí, r. 1855 přes 80.000. Choleře jen r.1854 padlo za oběť ve Francii 150.000 životů, mezi nimiž přes polovici dětí, jež umíraly za zimničného třesení. Stejně se splnily předpovědi o zkáze vinic a ořechů.
Svatá Panna mluvila dosud francouzsky. Teprve když Melanie tázavě pohlédla na Maximina, nerozumějíc výrazu „pommes de terre“ (zemská jablka), přerušila Paní svou řeč a pravila: , „AA, vy nerozumíte francouzsky, mé dítky; počkejte, povím vám to jinak.“ - Nevěděla tedy Svatá Panna, že děti znají jen své nářečí, a teprve nyní to poznala? Proč k nim tedy mluvila neznámou řečí? I to je významné. Maria nepřišla jen pro tyto dva pastevce nebo pro okolní obyvatelstvo, nýbrž pro všecko lidstvo. Proto mluví jazykem světovým, jazykem, jímž se hovoří a vyjednává na dvorech panovnických a v mezinárodních stycích, aby své zvěsti dala význam světový. Mluví jako svrchovaná Panovnice, jejímuž hlasu povinni jsou naslouchati jak nejnižší poddaní, tak vládcové a vedoucí národů. Děti si zapamatovaly všecka slova, třebas byla francouzsky pronesena. Matka Boží zajisté věděla, že děti francouzsky nerozumějí, ale právě to, že děti si zapamatovaly vše, co jim bylo pověděno v jazyku do té doby jim neznámém, mělo posloužiti též za důkaz božského původu Zjevení. Pozoruhodno jest, že Maria dětem neopakovala v tamním nářečí celou řeč, nýbrž jen tu Část, v níž mluvila o neúrodě a jiných trestech. Chtěla se tím ještě více přiblížiti k dětem a umožniti jim, aby též ony k ní promluvily. Maximin také využil té důvěrnosti k své dětské námitce.
Matka Boží však nepřišla jen vyčítat, kárat a hrozit; nýbrž mezi svými vážnými výstrahami povzbuzuje k nápravě a slibuje milosrdenství a požehnání Boží, přijme-li lid pokorně její mateřská napomenutí a podrobí-Ji se. Praví:
„Obrátí-li se, kamení a skály se promění v obilí a zemčat bude v zemi zrovna naseto.“ Jak veliké je milosrdenství dobrého Boha! Rád zapomíná na urážky a jeho pravice zdvižená k pomstě vylévá požehnání ještě hojnější, obrátí-li se hříšník upřímnou kajícno" stí a snaží-li se o nápravu. Slibuje-li Matka Boží tak hojná dobrodiní časná, jaká teprve dobrodiní, jaké milosti duchovní zjedná tato nebeská Prostřednice lidem, uznají-li své poblouzení a polepší-li se!
Počátkem obrácení a cestou k smíření s Bohem je pokorná modlitba. Ascendit precatio et descendit Dei miseratio - jak modlitba k nebi vystupuje, tak slitování Boží sestupuje, praví sv. Augustin. Bůh jest „bohatý ke všem, kteří ho vzývají.““ Kdo se umí řádně modliti, umí řádně žíti, Novit recte vivere, gui recte novit orare, praví rovněž sv. Augustin.“ Proto praví Přesvatá Panna k dítkám:
„Konáte dobře své modlitby, mé dítky?“
Maximin, čilejší než Melanie, odpovídá upřímně ve své dětské prostotě: „Oh nikoli, Paní, nevalně.“ A dobrá Matka připomíná:
„Ach, mé dítky, třeba je dobře konati, večer i ráno. Nemáte-li kdy, modlete se aspoň Otče náš a Zdrávas Maria, a můžete-li, modlete se více“
Bez modlitby nedostává se člověku potřebných milostí, a bez milosti Boží nemůže se člověk uchrániti hříchu, nemůže bohumile žíti. Hlavním pak zdrojem milosti jest
1 Sermo 47, n. I.* Řím 10, 12. * Sermo 55. oběť Mše svaté. Do této oběti uložil Ježíš Kristus všecky poklady svého vykupitelského díla, aby z nich věřící čerpali. Zatím však lidé si neváží tohoto díla nevystihlé lásky Kristovy. Proto Maria trpce vyčítá:
„IVa Mši svatou chodí jen několik starších žen; ostatní celé léto v neděli pracují a v zimě, když nevědí, co dělati, nechodí do kostela než aby si tropili posměšky z náboženství.“
A ještě poslední výčitku vyřkla božská Horlitelka:
„7 postní dny chodí do masných krámů Jako psi.“
Tak příkrého přirovnání že užila ta, jež jest vtělená něžnost a mírnost? Zaráží-li někoho tento výraz, zdá-li se mu nemožný na rtech nejsvětější Panny, ať uváží, jak se jeví ve světle pravdy počínání, tímto příměrem označené. I Kristus Pán použil tohoto přirovnání a po něm sv. Petr.'
Čenichá-li pes maso, běží za svým zvířecím pudem, aby je urval; neví, kdy je pátek a kdy svátek. Ale člověk, rozumem a svě1 Mat. 7, 6: II. Petr 2, 22. domím obdařený a krví Kristovou vykoupený, nemá jeviti aspoň tolik úcty a vděčnosti k svému Spasiteli, aby si odepřel něco tak nepatrného v den páteční, kdy Ježíš trpěl v hrozných mukách a ve své žízni vzdal se pro nás i hltu vody? Když člověk smí po všecky dni jísti maso, nemůže se ho zdržeti v památných dnech utrpení Páně? Podvoluje-li se ochotně předpisům lékařovým, aby zachovával dietu, nemůže se podrobiti příkazu matky Církve, jež se zaručuje za jeho spásu věčnou? Kdyby pes měl jen jiskru rozumu a byl mu podobný rozkaz vštípen, jistě by jej zachovával. Maximinův pes Lulu nevěděl, jaká bytost před ním stojí, a přece ležel nehybně po celou dobu zjevení. Neklesá tedy hluboko pod němou tvář člověk, který zavrhuje světlo víry i rozumu a dává se vésti jen zvířecími pudy?
Po tomto zdrcujícím odsouzení lidské mrzkosti božská Poselkyně umlká. Mohla by poukazovati i na jiné hříchy. Jak se rozmohly ony hříchy, které ani jmenovány býti nemají mezi křesťany!' Ale což není! Srov. Efes. 5, s. již vzezření Svaté Panny, když seděla plačíc a zakrývajíc si oči, výmluvným odsouzením všech těch hanebností?
Po tomto vážném odmlčení její oči slzami zrosené spočívají na dítkách, jejích budoucích apoštolech. Nechce se s nimi rozloučit ve znamení nevole. Mimo to jest třeba v nich upevniti víru, poskytnouti jim další důkaz nebeského původu zjevení. Pán Ježíš utvrzoval víru svých apoštolů projevy své vševědoucnosti. Maria ukazuje, že ve světle své slávy též zná věci skryté. „Neviděly jste zkažené obilí, mé dítky >“ ptá se dětí. Maximin odpovídá: „Neviděli, Paní.“A tu Maria mu uvádí na paměť výjev, jenž se udál v odlehlém zákoutí a jehož účastní byli Maximin, jeho otec a jistý soused. Ani Maximin už se na to nepamatoval a nyní Svatá Panna mu uvádí na paměť dopodrobna každé slovo, jež tam bylo řečeno. Maximin nemůže než potvrditi, že tomu skutečně bylo přesně tak, jak to Krásná Paní uvádí.
Maria mohla zvoliti jiné, velkolepé znamení na dotvrzení božského původu svého poslání. Ale jako v celém zjevení se jeví ráz skromnosti a prostoty, odpovídající pokoře a prostotě, v níž žila Maria na zemi, jako vyvolila chudé místo a nejprostší dítky, tak volí i na potvrzení svého božského poslání znamení nejprostší, přiměřené chápavosti obou pastevců, a přece dostačující. Toto něžné finale rozmluvy la saletské podává zároveň důkaz mateřské péče a dobrotivosti nebeské Matky, jež sleduje své dítky pozorně na všech jejich cestách, zajímá se o ně, ví o všech jejich potížích a svou mocí může je vždy ochrániti a jim přispěti. Jak významné a povzbuzující to poučení! Neujde-li Panně Marii, o čem hovoří dva sousedé v odlehlém zákoutí této země, kterak by neslyšela volání svých dětí, jež se na ni přímo obracejí svými modlitbami? Ani jediný náš povzdech jí neujde. Ale jako každá naše dobrá myšlenka ji těší, tak ji bolí, vidí-li naše kroky směřovati ke zlu. To třeba míti stále na paměti!
Po tomto srdečném rozhovoru nebeská Paní ukládá dětem za úkol, aby rozhlásily, co jim byla svěřila: „/Vuže, me dítky, oznamte to všemu mému lidu.“ Praví tato slova opět francouzsky, aby ukázala universální, světový význam této veliké zvěsti, a ještě jednou praví táž slova, aby zdůraznila svou vůli, že každý křesťan má tyto nebeské výstrahy zvěděti. :
Poté Svatá Panna se ubírala na nedaleké návrší a děti šly s ní. Pozorovaly, že se modlí, ruce držíc zkříženy na prsou. Neubírala se přímou cestou, nýbrž poněkud se zatáčela, opisujíc spirálu v podobě táhlého písmene S. Později se zjistilo, že cesta, kterou konal náš Spasitel s křížem z pretoria Pilátova na Kalvarii, byla stejně vinutá spirála. Právem se tudíž usoudilo, že Maria na La Salettě konala v duchu křížovou cestu, jako ji byla konávala po stopách svého božského Syna v Jerusalemě. Z toho poznáváme, že Matka Boží nejen přinesla výstrahy, ale že sama podává Bohu oběť smíru, obětujíc mu znovu muky svého Syna i svá utrpení z cesty křížové. Učí nás tím, abychom ve spojení s ní usmiřovali Boha za urážky své i svých bližních a cestou kříže se ubírali k nebeské vlasti. Místo, kudy se ubírala Svatá Panna, bylo ohrazeno a postaveno tam 14 křížů Bolestné cesty. Proto též Matka Boží La Saletská se uctívá a vzývá jakožto Smírkyně (Reconciliatrix) a zbožní její ctitelé k ní volají:
„Naše Paní La Saletská, smírkyně hříšníků, pros bez ustání za nás, kteří se k Tobě utíkáme.“
Významné jsou též nástroje Umučení, jež se vznášely na prsou Svaté Panny. Vlastně jen kladivo je nástrojem muk. Co značí pootevřené kleště při druhém rameni kříže? Kladivem je zloba lidská, jež vráží hřeby do těla Spasitelova. Jako jsme svými hříchy ukřižovali Ježíše, tak máme skutky kajícnosti vytahovati hřeby z jeho ran. Kleště tudíž značí odčiňování hříchů, usmiřování Boha skutky kajícnosti a zbožnosti.