Církevní uznání
Biskup grenobleský Mgr de Bruillard při veškeré své zdrženlivosti sledoval bedlivě účinky události la saletské. Svědectvím, že nějaké dílo je původu božského, jsou kromě vnitřních důvodů též známky vnější: blahodárné účinky, protivenství a útoky nepřátel a zejména zázraky. Blahodárné účinky bylo pozorovati všude, kam „veliká zvěst“ pronikla. Avšak brzy se dostavily i těžké zkoušky. Nejen oba pastevci byli obviňováni z podvodu, vyšetřování státními úřady a zesměšňováni; též biskup stal se terčem útoků, jež se stupňovaly v zuřivou palbu. Civilní úřady mu kladly za vinu, že není dbalý povinností svého úřadu, trpě, aby celé davy podléhaly klamu vybájené historky, a vrhaje lid v jařmo pověr; naléhaly na biskupa, aby zakázal putovati na La Salettu, jako to civilní úřady zakázaly. Zednářské a liberální noviny používaly zjevení, jež překroutily a zkarikovaly, za záminku k posměškům a útokům na Církev. Ano i někteří biskupové a preláti, špatně informovaní o události, projevovali Mgru Bruillardovi nelibost a rozhořčení, že nezakročuje proti dětinským nebo lstivě nastrojeným smyšlenkám. Spravedlivý a citlivý biskup měl se co brániti proti všem výtkám a útokům.
Zatím však se objevovaly pádné a nesporné důkazy věrohodnosti a pravosti zjevení la saletského: zázraky. Řada náhlých a úplných uzdravení osob, jejichž neduhy byly prohlášeny za nevyléčitelné a uzdravení nastalo, když vzývaly Matku La Saletskou nebo požily vody ze zázračného pramene.
Nebudeme zde ony zázraky vypočítávati, odkazujíce čtenáře, kteří by se o to zajímali, na vzorné dvousvazkové dílo Mgra Giray-e, biskupa cahorského: „Zázraky la saletské.u
Všecka ta uzdravení byla ověřena lékařskými autoritami a úředně protokolována.
Biskup Mgr Bruillard delegoval kanovníky Rousselota a Orcela jakožto komisaře, aby v devíti diecésích osobně vyšetřili případy uzdravení, jež se přičítaly Panně Marii La Saletské a o nichž se tvrdilo, že jsou zázračné.
1Les Miracles de la Salette, étude historigue et critigue. s vol. in-8*, Grenoble, 1931.
Roku 1847 se konalo několik sezení komise již dříve ustanovené a projednávaly se též námitky nově předložené.
V listopadu byli povoláni do schůze též oba pastevci. Maximina vedl tam z Corpsu pan farář Mélin, Melanii ctih. matka Tekla. Chlapec nevěděl, kam jdou. V La Mure myslil, že už jsou velmi daleko a když zvěděl, že ještě nejsou ani na půl cesty, zdálo se mu, že půjdou na konec světa. U Laffrey pokládal tamní jezera za moře, o kterém sestra Valerie vyprávěla při zeměpisu. Zámek vizilleský mu dal podnět k novým dětinským otázkám. Do Grenoblu přijeli pozdě večer. Ulice a náměstí osvětlené plynovými lampami uvedly chlapce v údiv.
Jeden cestující, jemuž P. Mélin dal poznati pasáčka la saletského, tázal se chlapce, byla-li ta Paní, jež se mu zjevila na hoře, také tak zářící jako oslňující výkladní skříně na náměstí Grenette, kdež právě zastavili. - „Kdyby ona zde byla,“ odvětil Maximin, „sama by zaplavila celé to náměstí světlem.“
Dne 15. listopadu byl vyslýchán na biskupství Maximin, na druhý den Melanie. Ani před komisí nezapřel ten neposeda své Živosti, ale obsah zjevení vyprávěl s obvyklou vážností. Melanie odpovídala ostýchavě, ale přesvědčivě.
Ve schůzi dne 15. prosince biskup poděkoval členům komise za jejich horlivost, prohlásil řízení za skončené a vyhradil si, že vynese doktrinální rozhodnutí, až uzná za vhodné.
Uplynula čtyři léta. Zatím se útočilo dále na zjevení, ale též se zjišťovaly nové případy zázračných uzdravení a obrácení, pozoroval se stále živější ruch poutníků a ctitelů Svaté Panny La Saletské.
Konečně roku 1851 vydal biskup de Bruillard doktrinální pastýřský list, v němž prohlásil autoritativní úsudek. Tento důležitý akt, o němž spolupracoval též Mgr Villecourt, tehdy biskup rochellský, později kardinál, byl dříve předložen do Říma posv. kongregaci ritů a schválen jejím prefektem, kardinálem Lambruschinim.' Pro jeho veliký význam uvádíme jej zde v úplném znění.
' Bylo jen škrtnuto nařízení, aby se po celé diecési zpívalo slavnostní Te Deum. Kardinál radil upustiti od toho, „aby snad prostí věřící vidouce, že se tak slavnostně jménem Církve potvrzuje pravdivost události, nemyslili, že se jim ukládá povinnost věřiti zjevení tak závazně jako jiným pravdám božské víry.“
PHILIBERT DE BRUILLARD, milosrdenstvím Božíma milostí Svaté Stolice apoštolské biskup grenobleský, kněžstvu a věřícím naší diecése pozdravení a požehnání v Našem Pánu Ježíši Kristu.
Milovaní bratří! Událost zcela mimořádná a jež se zprvu zdála neuvěřitelná, byla nám oznámena před pěti lety, jakožto přihodivší se na jedné hoře naší diecése. Nešlo o nic menšího než o zjevení Svaté Panny, o níž se pravilo, že se ukázala dvěma pastevcům dne 10. září 1846. Hovořila prý jim o bědách, jež hrozily jejímu lidu, zejména pro rouhání a znesvěcování neděle, a svěřila každému z nich zvláštní tajemství se zákazem, aby ho nikomu nesdělovali.
Přes vrozenou upřímnost obou pastevců, přes nemožnost vzájemné dohody obou dítek nevědomých a jež se sotva znaly, přes stálost a pevnost jejich svědectví, jež se nikdy neměnilo ani před soudy, ani před tisícerými osobami, které vyzkoušely všecky možnosti, aby je zapletly do rozporů, nebo aby z nich vyloudily jejich tajemství, bylo nám po dlouhou dobu chovati se zdrženlivě a nepřipouštěti nespornost události, jež se nám zdála tak podivuhodná.
Naše ukvapenost nejen že by se byla příčila opatrnosti, již veliký Apoštol doporučuje biskupu, ale byla by přirozeně utvrdila nepřátele naší víry a tolik katolíků, kteří jsou jimi už takřka jen podle jména, v jejich předsudcích. Proto též, zatím co množství zbožných duší přijímalo ten fakt s velikým nadšením, my jsme pečlivě vyhledávali všecky důvody, jež by nám byly umožnily jej zavrhnouti, kdyby byl neměl býti uznán. Uvalili jsme na sebe i nezaslouženou hanu osobností sice nejlépe smýšlejících, ale obviňujících nás snad z lhostejnosti nebo i z nevěřivosti v té věci. Věděli jsme ostatně, že náboženství Ježíše Krista nemá nikterak potřebí tohoto zvláštního zásahu, aby se dotvrdila pravdivost tisícerých zjevení nebeských, jež zavrhovati bylo by projevem bezbožnosti a rouhání vůči Starému i Novému Zákonu. Naše mlčení zajisté nebylo účinkem liché bázně, již by v nás vzbuzovaly řeči jistých duchů, rozhlašované po Francii o tomto předmětu i o jiných věcech oboru náboženského. Toto mlčení se zakládalo na výstraze samého Ducha Svatého, jenž učí, že kdo příliš chvatně věří, jest lehkomyslný: Oui credit cito, levis est corde (Eccl. XIX, 4). To právě nám ukládalo nejpřísnější opatrnost, zejména pro naše postavení jakožto pastýře diecése.
Na druhé straně byli jsme vázáni nepokládati za nemožnou událost, kterou Pán (kdo by se odvážil to popírati?) mohl zcela dobře způsobiti, aby z ní vyvodil svou slávu; neboť rámě Boží není ukráceno a jeho moc je stále táž jako v stoletích minulých.
Též jsme rozjímali na stupních oltářních slova velikého Apoštola, napsaná svatému biskupu, na nějž byl vzkládal ruce: „Nevěříme-li, nebrání to Bohu, aby nebyl věren v tom, co ohlašuje, neboť nemůže sebe sama popříti: Si non credimus, ille fidelis permanel: negare se ipsum non potest (II. Tim a, 13). Ty věci připomínej věřícím a vydávej svědectví pravdě před Pánem. Nemař času hádkami slovními; to neslouží než k převrácení posluchačů.“ (Tam. v. 14 a 15.)
Zatím co náš úřad biskupský nám ukládal vyčkávati, uvažovati, vzývati vroucně Ducha Svatého za osvícení, stále se množil počet zázračných úkazů, se všech stran hlášených. Z rozličných krajin Francie i ciziny, i z končin velmi vzdálených se ohlašovala mimořádná uzdravení. Byli to nemocní beznadějní a od lékařů odsouzení k brzké smrti nebo ubožáci stížení trvalými neduhy a pravilo se o nich, že nabyli úplného zdraví, vzývavše Naši Paní La Saletskou a uživše s vírou vody z pramene, nad nímž se Královna nebeská zjevila dvěma pastevcům. Již od prvních dní se nám donášely zprávy o tom prameni. Tvrdilo se nám, že pramen tékal jen občas, jen po tání sněhu nebo po hojných deštích; dne 19.září byl vyschlý ; ana druhý den se vyřinul a od té doby teče nepřetržitě: voda zázračná, ne-li svým původem, aspoň svými účinky.
Došly nás četné zprávy jak o události la saletské, tak o zázračných uzdraveních, jež následovala, a docházely nás z míst blízkých i z rozličných diecésí, rukopisné i tištěné. Autorem jedné z těch zpráv byl náš ctihodný spolubratr, jenž se až od oceánu vydal na řečenou horu a otcovsky rozmlouval s oběma pasáčky téměř celý den.“
1Mgr Villecourt, biskup la Rochelleský.
Jinou skutečností, jež se nám zdála podivuhodným znamením, je neuvěřitelný téměř a přece nepopiratelný nával lidstva na tu horu, v různých dobách, ale zejména o výročí zjevení a horlivost poutníků je obdivuhodná, neboť přicházejí z daleka a jest jim překonávati veliké obtíže.
Za několik měsíců po události radili jsme se s naší kapitulou a s profesory našeho semináře, ale po faktech shora uvedených a po mnoha jiných, jejichž výklad by dlouho trval, usoudili jsme za vhodné ustanoviti širší komisi, skládající se z mužů vážných, zbožných a učených, kteří by zrale prozkoumali a projednali fakt zjevení i jeho následky. Sezení této komise se konala před námi. Oba pastevci, o nichž se pravilo, že byli poctěni návštěvou /Vebeské Poselkyně, byli vyslýcháni odděleně i společně; jejich odpovědi byly uvažovány a projednávány; všecky námitky, jež mohly býti předloženy proti vyprávěným faktům, byly volně předneseny. Jeden z našich generálních vikářů, jemuž jsme uložili, aby sbíral všecka fakta, měl též vésti protokol sezení komise a zaznamenati odpovědi na námitky. Tato svědomitá a nestranná práce, nadepsaná La Vérité sur l’Evénement de La Salette (Pravda o události la saletské), jež byla vytištěna s naší úchvalou, ukazuje, s jakou přísnou pozorností a podrobností se konalo vyšetřování.
Ačkoliv již po schůzích vyšetřující komise, jež se skončily 173.prosince 184.7, bylo naše přesvědčení úplné a bezestínů pochybnosti, nechtěli jsme pronésti doktrinální úsudek o věci tak důležité. Zatím dílo p.abbé Rousselota získalo si přízně a souhlasu mnoha biskupů a osobností vynikajících vědou i zbožností. Zvěděli jsme, že kniha byla přeložena do všech evropských jazyků. Zároveň vyšly i v jiných krajích četné spisy o události, vydané muži význačnými, kteří přišly schválně na ta místa, aby vyzkoumali pravdu. Pouti neochabovaly. Na sta osobností vážených, generálních vikářů, profesorů theologie, kněží i laiků vynikajících přišlo z četných míst, aby přednesli Panně mocné a plné dobroty své zbožné city lásky a vděčnosti za uzdravení i za jiná dobrodiní, jichž se jim od ní dostalo. Tato podivuhodná vyslyšení byla přičítána vzývání Naší Paní La Saletské a víme, že mnohá z nich byla uznána za opravdové zázraky od biskupů, v jejichž diecésích se udála. To vše je zjištěno v druhém svazku, uveřejněném P. Rousellotem r. 1850 pod titulem : Nouveaux documents sur P Evénement de La Salette. Spisovatel by mohl dodati, že vznešení preláti církevní kázali o zjevení Přesvaté Panny, že na mnoha místech a s tichým souhlasem našich ctihodných spolubratří zbožné ósoby daly vystavěti kaple zasvěcené Naší Panně La Saletské, nyní četně navštěvované, nebo daly postaviti do farních kostelů pěkné sochy k její cti, že konečně bylo podáno mnoho žádostí, aby byla zbudována svatyně na trvalou památku této veliké události.
Je známo, že se vyskytlo hojně odpůrců. Proti které mravní pravdě, proti kterému projevu lidskému, ano i božskému nevystoupili odpůrcové? Ale abychom odepřeli víru události tak mimořádné, tak nevysvětlitelné bez zásahu Božího, jejíž všecky okolnosti a následky se spojily, aby nám ukázaly prst Boží, bývalo by bylo třeba faktu opačného, tak mimořádného a nevysvětlitelného jako událost la saletská, nebo aspoň vysvětlujícího ji přirozeně; ale toho se nám nedostalo, proto vyslovujeme hlasitě své přesvědčení.
Zdvojnásobili jsme své modlitby, snažně vzývajíce Ducha Svatého, aby nám přispěl a nám udělil svého božského světla. Dovolávali jsme se se vší důvěrou též ochrany Neposkvrněné Panny Marie, Matky Boží, pokládajíce za svou přemilou a přesvatou povinnost nezanedbati nic z toho, co by přispěti mohlo k rozmnožení úcty věřících k ní a k dosvědčení naší vděčnosti za zvláštní její přízeň, jíž se naší diecesi dostalo. Ostatně měli jsme stále snahu a ochotu přidržovati se úzkostlivě svatých pravidel, jež nám Církev vyznačila perem svých moudrých učitelů, ano i opraviti v této věci jako ve všech ostatních svůj úsudek, kdyby Apoštolská Stolice, matka a učitelka všech církví, pokládala za povinnost vynésti soud našemu odporující.
Takové byly naše úmysly a naše city, když Prozřetelnost nám poskytla příležitost poručiti oběma omilostněným dítkám, aby oznámily svá tajemství našemu Svatému Otci Piu IX.Ve jménu náměstka Ježíše Krista pastevci pochopili, že jim jest poslechnouti. Rozhodli se, že vyjeví nejvyššímu veleknězi tajemství, jež dosud střehli s nezdolnou stálostí a jehož nijak si nedali vyrvati. Napsali je tedy sami, každý odděleně, potom je zabalili a zapečetili své dopisy u přítomnosti vážených mužů, jež jsme vyvolili za svědky, a svěřili jsme ty tajemné dopisy dvěma kněžím, požívajícím úplné naší důvěry, aby je donesli do Říma. Tím padla poslední námitka, jež se uváděla proti zjevení, totiž že děti vůbec neměly tajemství, nebo že bylo bezvýznamné, dětinské, a že je nechtějí 0známiti Církvi.
Z těch důvodů:
opírajíce se o zásady stanovené papežem Benediktem XIV. a zachovávajíce postup vyznačený v jeho nesmrtelném díle O beatifikaci a kanonisací -svatých (kn. II., kap. 31, č.1 2);
přihlížejíce k zprávě abbé Rousselota, našeho generálního vikáře, vytištěného pod tit.: La verité sur P Evénement de La Salette, Grenoble 1848;
přihlížejíce též k Novým dokumentům o události la saletské, uveřejněným týmž autorem r. 1850 rovněž s naším schválením;
vyslechnuvše rozpravy různých názorů, jež se konaly o té věci před námi v sezeních 8., 15.,16.,17.,09.a 90. listopadu,6.a 15. prosince 1847;
viděvše též nebo slyševše, co bylo řečeno nebo napsáno od té doby pro událost nebo proti ní;
uvažujíce na prvém místě nemožnost vysvětliti případ Ja saletský jinak než zásahem Božím, ať s kterékoliv stránky naň patříme, ať sám v sobě nebo v jeho okolnostech nebo v jeho účelu podstatně náboženském ;
uvažujíce na druhém místě, že podivuhodné účinky události la saletské jsou svědectvím Boha samého, projevujícího se zázraky, a že toto svědectví předčí svědectví lidí i jejich námitky;
uvažujíce, že tyto dva motivy, každý o sobě a tím spíše spojené, nutně převládají v celé otázce a zbavují jakékoliv ceny nároky a předpoklady protivné, nám dokonale známé;
uvažujíce konečně, že učenlivostí a poslušným přijetím výstrah nebeských můžeme býti uchráněni nových utrpení, jež nám hrozí, kdežto příliš dlouhý odpor mohl by na nás uvaliti zla nenapravitelná;
na výslovnou žádost všech členů naší ctihodné kapituly a převážné většiny kněží naší diecése;
abychom též uspokojili oprávněné čekání velikého počtu zbožných duší, jak v naší vlasti, tak v cizině, jež by nám nakonec mohly vyčítati, že držíme pravdu v zajetí;
znovu vzývavše Ducha Svatého a prosivše o přispění Neposkvrněné Panny
prohlašujeme tyto články:
Článek I.- Usuzujeme, že zjevení Svaté Panny dvěma pastevcům dne 10. září 1846 na hoře alpského pásma příslušející k farnosti la saletské, arcikněžství corpskému, jeví na sobě všecky známky pravdivosti a že věřící mají oprávněné důvody uznávati je za nepochybné a jisté.
Článek 2.- Věříme, že událost nabyla nového stupně jistoty velikým a samovolným přívalem věřících na místo zjevení, jakož i množstvím divů, jež byly následky oné události a z nichž přemnohé nelze bráti v pochybnost, nechceme-li porušiti pravidla lidského svědectví.
Článek 3.- Proto, abychom dosvědčili Bohu a slavné Panně Marii svou živou vděčnost, schvalujeme kult Naší Paní La Saletské. Dovolujeme o něm kázati a vyvozovati praktické a morální důsledky, vyplývající z této veliké události.
Článek 4. - Zakazujeme však uveřejňovati jakékoliv zvláštní modlitby, písně a pobožnostní knihy bez našeho schválení, písemně daného.
Článek $.- Zakazujeme výslovně věřícím i kněžím naší diecése vystupovati veřejně, ať slovem mluveným nebo psaným, proti události, kterou dnes prohlašujeme a která od této chvíle vyžaduje úcty všech.
Článek 6. - Pozemek poctěný nebeským zjevením jsme zakoupili. Zamýšlíme tam zbudovati co nejdříve chrám, jenž by byl pomníkem milosrdné dobroty Mariiny k nám a naší vděčnosti k ní. Rozhodli jsme se, že tam též vystavíme hospic, jenž by sloužil za útulek poutníkům. Ale tyto stavby na místě, k němuž je přístup tak těžký a kde nic není po ruce, budou vyžadovati značných nákladů. Proto spoléhám na velkomyslné přispění kněží i věřících, nejen naší diecése, nýbrž celé Francie i ciziny. Nezdráháme se dovolávati se jejich pomoci tím naléhavěji, že jsme již obdrželi četné sliby, ale přece nedostačující k podnikanému dílu. Prosíme, aby.osobnosti oddané, jež nám chtějí přispěti, posílaly své dary sekretariátu našeho biskupství. Komise skládající se z kněží i laiků má za úkol bdíti nad stavbami a nad použitím darů.
Článek 7. - Konečně, poněvadž hlavním účelem zjevení bylo přivolati křesťany k plnění náboženských povinností, aby uctívali Boha, zachovávali přikázání Boží i církevní, aby se hrozili rouhání a světili neděle, zapřisaháme vás, milovaní bratří, majíce na zřeteli vaše zájmy nebeské i pozemské, abyste vážně šli do sebe, činili pokání za své hříchy a zvláště za ty, jichž jste se dopustili proti druhému a třetímu přikázání Božímu. Zapřisaháme vás, milovaní bratří: buďte učenliví k výzvám Marie Panny, jež vás volá k pokání a jež jménem svého Syna vám hrozí tresty duchovními i časnými, zůstanete-li necitelni k jejím mateřským výstrahám a zatvrdíte-li své srdce.
Článek 8. - Chceme a přikazujeme, aby tento náš pastýřský list byl čten a ve známost uveden ve všech kostelích a kaplích naší diecése při farní nebo komunitní Mši v neděli bezprostředně následující po jeho obdržení.
Dáno v Grenoblu s naším podpisem a pe Četí a se spolupodpisem našeho sekretáře dne 19. září 1851, o pátém výročí slavného zjevení. Auvergne, T Philibert, čestný kanovník, sekretář. biskup grenobleský.
Tento autoritativní projev poskytl věřícím i kněžím ujasnění a ubezpečení. Od té chvíle bylo volno veřejně o zjevení kázati, neboť jeho pravost byla církevně uznána. Nelze namítati, že to nebylo ještě uznání papežské. Vyšetřování takových zjevů, jakož 1rozhodnutí bývá zůstaveno příslušným biskupům. Ani při zjevení lurdském nebylo tomu jinak. Ostatně prohlášení biskupské
