Místo a doba Zjevení
Zjevení Matky Boží na La Salettě je úchvatné nejen samo o sobě, nýbrž všemi okolnostmi, jež byly podivuhodně zvoleny, aby ještě zvýšily jeho velkolepost a dojímavost.
Nejvýznamnější události Zjevení Božího se staly na horách. Na horu povolal Hospodin Abrahama, aby mu obětoval, na hoře Horeb se ukázal Mojžíšovi v hořícím keři, s hory Sinai dal lidu zákon, na horu Horeb vedl proroka Eliáše, na hoře Sionu dal vzdělati sobě chrám. S hory prohlásil Spasitel svá blahoslavenství, na hoře Proměnění zjevil svou slávu, na výšině golgotské umírá za lidstvo, na hoře Olivetské vystupuje na nebesa.
Hoře La Saletské se dostalo cti, aby s jejích výšin bylo nebeskou Poselkyní lidstvu znovu důrazně připomenuto, co Bůh lidstvu zjevila přikázal na památných horách biblických. Vznešená Paní v ohnivé září připomíná tam zejména Desatero a Oběť kalvárskou.
Několikerý význačný ráz jeví ono místo, a každý podivuhodně odpovídá účelu a významu Zjevení.
Bylo to zákoutí úplně odloučené od světa, vzdálené jeho hluku a shonu. Místo úplného klidu a ticha. Nikde stopy po díle lidském, nikde, ani v dáli nebylo zříti lidského obydlí. Vystupovali tam jen prostí, chudí pasáčci. Bylo to tudíž místo Čisté, nedotčené hříchy. Místo vhodné, aby tam sestoupila Panna nejčistší.
Je to končina pustá, kajícího rázu. Poušť. Široko daleko není stromku ani křoví. Místo vybízející k sebranosti, neboť není tam nic, co by působilo rušivě na smysly Na těch holých pahrbcích a strmých vrcholech jako by vzdychala „žádost pahrbků odvěkých“.
Místo chudičké. Jen útlé traviny pokrývají skalnaté stráně a mezi nimi skromně vzhlížejí k slunci drobná, horská kvítka. Toto prostředí odpovídá chudobě a pokoře, v níž prožila Matka Boží svůj pozemský život a v níž si tolik libovala. V pokoře, skromnosti a prostotě chtěla se též zjeviti na této hoře, aby odsoudila lidský přepych.
Ale při tomto pokorném rázu je to místo překrásné, velebné. Místo vyvýšené, mohutné podnoží vznešené Panovnice, okolí rušně zvlněné a v uctivé vzdálenosti v modravém věnci se vypínají mohutné skalnaté hory, jež jako by v dávnověku byly vystoupily z hlubin země, aby byly svědky oné významné Návštěvy a aby chránily v tu chvíli ono zátiší před hříšnými zraky světa.
Významná byla též doba, vyvolená k posvátnému zjevení. Začátek podzimu, měsíc září. Doba, kdy příroda vydavši všecky své plody, dýše teplem mateřské lásky; proti horečnému jaru a bouřlivému létu doba vyrovnání a klidu; doba, kdy „v duši taje stlumená hudba snův a zádumčivá něha“.' Bylo krásné, slunné odpoledne, čistá, blankytná obloha se klenula nad zelenými pastvinami a modravými horami, mezi nimiž hranatý Obiou v dáli si hájil svou nadvládu, podoben ležícímu Ivu.
Jak úchvatný soulad se nám však teprve objevuje, všimneme-li si liturgicky doby, dne a hodiny Zjevení!
Byla právě sobota Suchých dnů. Suché dny - dny pokání a smíru, kdy křesťané se mají zamysliti nad uplynulým obdobím, děkovati Bohu za přijatá dobrodiní, lkáti nad nevěrnostmi a urážkami, jimiž ho zarmoutili, a prositi o dobré kněze - tyto dny pokání a smíru si vyvolila Matka Boží k své návštěvě. V tu sobotu se čte v Evangeliu o stromu fikovém, na němž pán vinice marně hledá po tři léta plodů a káže jej vytnouti; též o ženě, která byla 18 let sklíčena neduhem a schýlena, že nemohla pohleděti vzhůru. Léon Bloy vidí v této ženě obraz božské Matky, jež po osmnáct věků byla schýlena pod tíží lidských nepravostí.
Byla to zároveň sobota před svátkem Sedmera bolestí Panny Marie, jenž se slavíval třetí neděli měsíce září. V to odpoledne všichni kněží katolického okrsku otvírali knihy svých hodinek a v kapitulních a klášterních chrámech zaujímali místa v chóru, začínajice nešpory toho svátku a v nich opětujíce nářek proroka Jeremiáše:
Komu tě přirovnám nebo komu tě připodobním, Dcero Jerusalemská? S kým tě srovnám a čím tě potěším, Panno, dcero stonská? Veliká jako moře jest pohroma tvá (Pláč, 2, 13),
a pěli dále žalozpěv církevního hymnu, jenž tehdy býval zařazen v nešporách:
O guot undis lacrymarum ...
„Ó, jaký proud slz, jaký žal Tebe zaplavuje, truchlící Panno, když ve svém náručí zříš, ó Matko, Syna svého, sňatého s krutého pně kříže!“
Za tohoto doprovodu snesla se Matka Boží z říše nebeské.