Svědkové Zjevení
Bůh si volí za vykonavatele svých úmyslů často bytosti před světem bezvýznamné, opovržené. Každý nástroj se hodí jeho všemohoucnosti; která „působí všecko ve všech“ (I.Kor. 12,6). Bůh rád si volí, „„co pošetilé jest ve světě, aby zahanbil moudré“ (tamt. 1,27). Maria, nejpokornější ze všech stvořených bytostí pronikla toto tajemství a ve svém chvalozpěvu nadšeně velebila Boha, že „vyvýšil nízké“. Není tudíž divu, že si i ona zalibuje v ponížených, v ubohých. Když chtěla bloudícímu lidstvu XIX. století a dalších věků dáti své mateřské výstrahy, zvolila si za prostředníky dvě dítky, nejzanedbanější, nejubožejší. Duchovnímu potomstvu farizeů a zákoníků byl tím dán podnět, aby se pohoršovali a odvraceli, ale pokorní rozjimatelé vidí právě v této volbě nový úchvatný projev božské moudrosti a mateřské lásky Královny nebeské.
Františka Melanie Calvatová se narodila v Corpsu 7. listopadu 1831 z rodičů velmi chudých. Otec, zvaný též Mathieu, chodil po výdělku, kde se dalo, buď jako pilař nebo podavač u zedníků. Vracíval se z práce někdy teprve na neděli se skrovným výdělkem, z něhož bylo živiti četnou rodinu. Byl poctivý a zbožný. Ale matka byla Melanii spíše zlou macechou než matkou ; zanedbávala domácnost, milovala společnost, chodila po klevetách.. Když se pozdě vrátila, vylévala si právě -na Melanii zlost, týrala ji, rvala ji za vlasy a Často i v zimě ji vyháněla na noc do lesa. Ani ji nepojmenovala vlastním jménem; říkala jí „němák, vlčice, divoška“ a zakázala i ostatním dětem, aby jí jinak nepojmenovaly. Když otec přišel v sobotu z práce a viděl Melanii všecku ztýranou, s boulemi a podlitinami, bral ji k sobě a ukazoval jí na kříž, jenž visel v jizbě, těšil ji a povzbuzoval, aby se od Pána Ježíše učila trpělivosti. Se ženou míval časté půtky, ale nic nezmohl. Kříž byl jedinou a nejlepší školou ubohé Melanie. Do školy jí matka neposílala, leč někdy v zimě, ale často ji vyháněla na žebrotu. Aby v domě ubylo o jeden krk a přibylo výdělku, byla Melanie poslána brzy do služby za pasačku. Navykla již doma ústrkům a u cizích se jí nevedlo lépe, už pro její uzavřenou povahu. Nejhůře se jí vedlo v Ouet-en-Beaumont, kdež sloužila v rodině zlodějů, kteří ji hrozně týrali, že se nechtěla propůjčiti ke krádežím. Dívka si nikdy nikomu nepostěžovala a otec netušil, jakým zlotřilcům ji svěřil. Teprve po roce, když se přesvědčil, vzal ji odtamtud. Melanie později nazývala tu dobu útrap „šťastným rokem“. Bůh ji sílil a připravoval utrpením k budoucímu poslání. Na jaře r. 1846 byla dána do služby za pasačku krav do vísky Ablanden, náležející k obci La Salette.
Petr Maximin (lidově Mémin) Giraud byl o čtyři léta mladší než Melanie. Narodil se též v Corpsu, 27. srpna 1835. Matka mu zemřela, když byl ještě v kolébce. Otec, řemeslem kolář, se oženil po druhé a macecha odstrkovala nevlastní dítě a byla k němu tvrdá. Nejednou Maximin hladověl a tu mladší bratříček se s ním dělil o svůj chléb.
Otec Maximinův hověl pití a karbanu. Do kostela zašel zřídka. Hošík, jsa ponechán sám sobě, ztrávil většinu času na ulici, hraje si s kamarády, pásl otcovu kozu nebo ovci, sbíral trus na silnici vedoucí z Grenoblu do Gapu a žebral u cestujících, kteří tamtudy projížděli.
Nenaučil se čísti ani psáti a z francouz Šštinyznal jen několik slov, jež pochytil mezi cestujícími na silnici, tehdy velmi živé, poněvadž železniční trati tam ještě nebylo. Jeho znalosti náboženské byly tak skrovné, že stěží uměl Otčenáš a Zdrávas. Byl chápavý, ale pro svou těkavost a nestálost nemohl se na nic vážného upnouti.
Na svůj věk byl drobný a útlý jako Melanie. Ale povahou byl pravý její opak. Kdežto Melanie byla plachá, ostýchavá a uzavřená, Maximin byl nadmíru živý, hravý, veselý, nepokojný ; přitom však byl něžný, dětinný, soucitný, upřímný, nezištný a čistého srdce.
Byl stále u otce v Corpsu, až jednou v neděli v září r. 1846 přišel k Giraudovi počestný chalupník z Ablanden, jménem Petr Selme, a prosil přítele koláře, aby mu propůjčil svého chlapce za pasáka, poněvadž jeho pasák mu onemocněl. Giraud, znající též hrdost, nechtěl se před svými sourodáky a zvláště před rodinou své první ženy zahazovati, že pronajímá svého hocha, proto nepřivolil a vymlouval se Selmovi, že Maximina potřebuje, aby hlídal kozu, kterou právě koupil, a že je nespolehlivý, neboť nedávno nechal zhynouti ovci, kterou měl opatrovati. Přítel měl na všecko odpověď: kozu může chlapec pásti společně s jeho kravami; on sám dohlédne na nezkušeného pasáčka; ostatně běží jen o několikadenní službu, a příští neděli ho přivede zpět k otci s hojnou výslužkou másla a sýra.
Tyto důvody pohnuly Girauda, že svolil a podali si na to ruce. Jenže budoucí pasák, o jehož osudu se takto rozhodovalo, nebyl právě doma; otec ho byl poslal se vzkazem do Saint-Julien, vísky patřící též k obci la saletské, tři kilometry od Corpsu; a poněvadž se dalo do deště a schylovalo se k večeru, zdrželi ho tam na noc. Tam v pondělí ráno o třech hodinách přišel si pro Maximina Petr Selme, vzbudil ho, oznámil mu rozhodnutí otcovo a odvedl si ho domů.
V Ablandenách dali chlapci snídani, odvázali čtyři krávy a svěřili mu je.
Petr Selme měl louku na jižním svahu hory Planeau; i zavedl tam nového pasáka a ukázal mu dobytčí studánku, k níž má kolem poledne zavésti krávy k napojení. Tak nazývali jakousi nádrž zkamení a drnu, v níž se zachycovala voda tekoucí skrovně z úžlabiny Sézia. Zatím co Maximin hlídal krávy se svou kozou, Selme opodál o něco níže kosil trávu a podle slibu daného koláři měl hocha stále na očích.
Tak tam pásl Maximin celý den, jakož i v úterý a ve středu. Ve čtvrtek zahnal krávy na jiné místo, ale byl rovněž stále pod dozorem hospodářovým nebo jeho ženy. Ráno vycházeje z Ablanden, snědl celou zásobu jídla, jež mu dali do mošny na celý den, rozděliv se dobrosrdečně se svým věrným psem. Když se ho ptali, co bude jísti později, odpověděl s dětinnou prostotou : „Však já už nemám hlad!“
Večer toho dne se setkal ponejprv s Melanií, pasačkou Baptisty Pra z Ablanden. Až do toho dne se vůbec neznali, třebas byli oba z Corpsu. Bydleli totiž na opačných stranách města, byl mezi nimi rozdíl čtyř let, do školy téměř nechodili a Melanie brzy odešla z domova do služeb.
V pátek 18. září Melanie samotna, jak obyčejně, hlídala krávy svého hospodáře na pastvině nedaleko louky Selmovy. Trhala kvítka a hovořila s nimi. Před polednem přiběhl k ní Maximin a řekl: „Děvče, zůstanu tu s tebou. Jsem také z Corpsu.“ Melanie však se zalekla a vzdalovala se. Ale Maximin se nedal odbýti; pravil, že je mu samému smutno a že hospodář ho poslal za ní, at tedy zůstane s ním, že bude hodný. Melanie tedy zůstala, ale trhala dále kvítka a hovořila s nimi o Pánu Bohu. Čtveračivý Maximin ji pozoroval a ptal se jí, mají-li kvítka uši, aby ji slyšela. „Hrejme si spolu, dělejme něco ver celého,“ navrhoval. Melanie však byla na rozpacích, jak by si měli hráti. Zůstali však už ten den spolu a Melanie svolila, aby Maximin na druhý den zase přišel.
V sobotu dne 10. září časně ráno děti se setkaly na cestě, ženouce krávy na pastvu. Maximin přišel opět za Melanii, jež zase trhala kvítky, a chtěl na ní, aby ho naučila nějaké hře. Melanie tedy navrhla, že si budou stavěti „ráj“. Maximin byl zvědav, co to bude, proto se ochotně podřídil a trhal též kvítka na výzdobu ráje. K poledni volal zdola Selme na pastevce, aby hnal krávy napojit. „Zavolám Melanii a poženeme spolu,“ odvětil Maximin, a sehnali krávy k „dobytčí studni“. Ze vsi La Saletty bylo slyšeti „Anděl Páně“. Potom oba pastevci přehnali krávy přes rokli Sézii a nechali je pásti na obecní pastvině na úbočí Gargasu. Sami se vrátili výše a pojedli spolu, co byli ráno dostali k obědu, černý chléb a sýr. V úžlabině u vyschlého pramene bylo nakupeno několik kamenů na způsob lávky. Tam si děti snesly natrhané kvítí a jaly se snášeti kamení na stavbu „ráje“.Skládaly kamení na onen podstavec dokola, nechávajíce uprostřed prázdné místo. Přes ty kameny položily široký, ploský kámen a Melanie řekla: „Zde dole bude naše obydlí a nahoře bude ráj.“ I nakladly na horní kámen natrhané kvítky rozličných barev, ověsily jej věnečky a obložily ještě kvítky, jež svými korunkami splývaly přes ekraje.
Děti netušily, komu svou dětskou hrou připravují trůn.
Zatím co si pastevci prohlíželi své dílo, připadla na ně nezvyklá ospalost, i řekli si, že si chvíli odpočinou. Ulehli si na trávník, několik kroků od sebe. Též Maximinův pes Lulu si lehl poblíž svého pána. Ihned tvrdě usnuli.