Na La Salettě za rok po Zjevení
PO ZJEVENÍ Sotva se na jaře r. 184.7 uvolnily cesty, jež za tehdejší tuhé a dlouhé zimy byly zaváty spoustami sněhu, poutníci se znovu vydávali na posvátnou horu v počtu stále hojnějším. Mezi prosté poutníky z Francie i z ciziny se mísili lékaři, advokáti, profesoři a úředníci, aby shlédli dějiště události z 19. září minulého roku a slyšeli její svědky. Většinou odcházeli dojati a přesvědčeni o skutečnosti a božském původu zjevení. Mnoho hříšníků se obrátilo.
Zbožný farář la saletský dal postaviti na vrcholu kopce Planeau, vypinajícím se nade vsí La Salettou, veliký kříž, aby poutníci přicházející úžlabinami poznali už z dáli, kam mají směřovati. V pozdějších letech byly postaveny též vysoké železné kříže na vrcholu hor Gargasu (9913 m) a Chamoux (3264 m) nad místem zjevení.
Na výroční den Zjevení se očekával mimořádný nával poutníků. Proto farář dohodnuv se se starostou Peytardem, vyžádal si od biskupa dovolení, aby na posvátné hoře směli vystavěti kapličku, v níž by se sloužila Mše svatá a podávala Velebná Svátost. Do polovice září již stála tato první kaple, dřevěná chata, a v ní byl oltář, na němž bylo možno sloužiti současně dvěma kněžím, s přední i ze zadní strany.
A vskutku již tři dni před výročním dnem všecky cesty vedoucí k La Salettě se hemžily příchozími. Kostely toho kraje se plnily věřícími, kteří chtěli vykonati zpověď, aby na svaté hoře mohli přistoupiti ke Stolu Páně. V sobotu 18. září nejen hostince, ale kdekteré obytné stavení, stodoly a kolny v Corpsu a v okolních obcích byly obsazeny, aby poskytly přístřeší poutníkům na noc, a hrnuly se další proudy příchozích. Všecka prostranství byla plna povozů. Mnozí nenalezše přístřeší, vydali se v noci nazdařbůh směrem k svaté hoře.
V tu noc však se spustil strašlivý liják. Mnoho poutníků zbloudilo a v dešti a ve tmě tápali, nemohouce najíti cesty. Mnozí uklouzli na svazích a svezli se do hlubokých roklin, v nichž hučely rozvodněné bystřiny. Ale Matka Boží bděla nad svými ctiteli. Bez vážnějšího úrazu všichni konečně dospěli cíle, třebas zmoření a promočeni.
Do půl noci dorazilo na horu přes 2000 osob. Nedbajíce deště, zimy a vichru, stáli tam bez přístřeší v mokré trávě, modlili se a zpívali.
O a. hodině farář la saletský posvětil zatímní kapli a zároveň se svým bratrem P. Jakubem Perrinem sloužil Mši svatou a podával Tělo Páně. Po nich sloužili jiní kněží podvojmo až do poledne. Zatím přicházely stále nové davy. Když chvílemi vítr rozehnal mraky válející se mezi kopci, bylo viděti na úbočích světelné stuhy zvolna se vinoucí vzhůru: pochodně a svítilny, jež nesli poutníci, svítíce si na cestu sráznými oklikami, a z údolí bylo slyšeti zpěvy.
„K desáté hodině,“ píše abbé Arbaud, „naskytla se úchvatná a rozkošná podívaná. Západní vítr rozptýlil mlhy a slunce ozářilo celou horu. Tu teprve jsme s úžasem viděli, jaké moře poutníků zaplavilo horu v pestré směsi tváří a krojů. Všeobecné nadšení se projevilo jásavými písněmi a zdálo se nám, že jsme přeneseni na jiný svět.“
Kolem kaple v dalekém okruhu nebylo možno se hnouti. Abbé Sibillat, pozdější misionář la saletský, vystoupil na úbočí Gargasu a zvučným hlasem jal se plamenně kázati k zástupům dychtivě naslouchajícím; po něm ujal se slova abbé Gerin, arcikněz kathedrály grenobleské.
Zázračný pramen byl neustále tolik obléhán, že bylo mnohým čekati čtyři až šest hodin, než si mohli několik kapek nabrati.
Nemenší zájem se soustřeďoval na přítomné pastevce Maximina a Melanii. Jakmile se tam objevili, každý je chtěl viděti, slyšeti, promluviti s nimi. Tisícerými otázkami byli zasypáváni. Aby vyhověli vroucím přáním poutníků, vyprávěli mnohokrát na příslušných místech zjevení celou událost a přednášeli řeč Svaté Panny. Poutníci nespustili očí s dítek a hltali každé slovíčko. Vládlo úplné ticho, jen slzy posluchačů dosvědčovaly hluboké pohnutí. Zřídkakdy byl řečník nebo kazatel sledován s tak živou pozorností a tak mocně dojal srdce posluchačů, jako tyto dítky, poslané Matkou Boží.
Davy také žádaly, aby dítky předříkávaly nějaké modlitby. I modlily se děti růženec a shromáždění odpovídalo.
Potom děti byly znovu obléhány, div nebyly umačkány. Konečně musil otec Maximinův násilím vyrvati syna z tlačenice, aby mohl vykonati svatou zpověď. Také řeholnice z Corpsu, pod jejichž ochranou byla Melanie, stěží mohly dívku odvésti.
Odpoledne se poutníci rozcházeli, ale ani po návratu nebylo dětem dopřáno oddechu. V Corpsu bylo dětem znovu odpovídati na dotazy poutníků a znovu vyprávěti až do úplného zmoření. Ačkoli však děti byly zahrnovány takovou pozorností, zůstávaly stále tak tiché, prosté a bez vzrušení, jako by ani neměly podílu na události, která rozechvěla tolik lidstva.
Bylo již podotknuto, že ač tolik lidí a zdaleka bylo toho dne na hoře a bylo se jim trmáceti cestami neschůdnými a nebezpečnými, v noci a hrozné nepohodě, všichni se vraceli zdrávi. Teprve navečer v Corpsu se stalo neštěstí, v němž poutníci viděli prst Boží. Jeden protestant z La Mure byl též na La Salettě toho dne, ale rouhavými řečmi útočil na svatou Pannu a na její ctitele. V Corpsu podnapilý vskakoval do rozjetého dostavníku, byl však stržen pod vůz a rozdrcen. Umřel za několik minut.
Všech poutníků na La Salettě o tomto prvém výročí zjevení bylo při nejmírnějším odhadu 50.000, někteří však odhadovali počet téměř dvojnásobný.